Kytička (reg. č.: 82) – Eva Lukaštíková – narozena: 1987 – Ostrava
datum registrace: 27.3.2005 – konec výstupu: 3.7.2005 – počet dnů výstupu: 99
e-mail: tasho@email.cz;

Cho Oyu  (Bohyně tyrkysu) 8189m

Kytičko, máš na to

                                                             ( 28. osmitisícovka)

Lidičky, je krásná. Včera přesně minutu před půlnocí jsem zdolala svou třetí osmitisícovku. V Tibetu ji říkají Qowowuyang, Bohyně tyrkysu. Horolezci ji považují za nejlehčí z osmitisícovek. Pro mě byla zatím nejtěžší. Šerpové nosí u sebe tyrkysový polodrahokam z jejího úbočí. Já si odnesla především jednu věc – vím, že „na to mám“! Mám radost. Alespoň na chvilinku jsem na sebe na 100% hrdá. Jak pak to? Tak teda od začátku...

Sbíraje body za písmenka, objevila jsem i knihu Čo oyu od Diny Štěrbové. (Nemůžu než doporučit!) Mimochodem, Dina s Věrou Komárkovou se svým českým prvovýstupem na Cho Oyu stala první Češkou na osmitisícovce vůbec. Než jsem se knížkou pročetla, měla jsem jasno. Je krásná.

            A cesta? Zpočátku jako každá jiná. Poctivě jsem lezla, někdy se bodíky kutálely skoro samy, jindy jim bylo třeba důrazněji pomoct. Mezitím samozřejmě nějaký ten den pauza; chyběl mi čas, chuť, nápady nebo prostě jen bylo potřeba přizpůsobit se výšce. Nabrat dech a zase nahoru...

            No a pak začal červen. Kdo byl v červnu ve škole, chápe; kdo pomáhá chystat tábor, chápe... Čas se stal nedostatkovým zbožím, energii nebylo možno vyvážit ani zlatem. Moje kuličky (dle mého bývalého spolužáka mám v hlavě místo mozku kuličky) se zoufale přesypávaly sem a tam a úpěnlivě prosily o pár minutek volna. Na první pohled se zdá, že plnit nějaké úkoly navíc jen pro pocity je zbytečné, zbytečná zátěž. Opravdu? Určitě? ...  Nemůže náhodou někdy některý druh práce být tím nejpříjemnějším? Kde začíná relaxace? Kromě toho, většina úkolů byla opravdu vymyšlena pro úplně obyčejný a běžný plnohodnotný život, takže stačí se jim  „jen nebránit“.

No a já jsem moc, moc chtěla. A čím nemožnější a vzdálenější se vrchol zdál, tím víc mě něco hnalo dopředu. Dokážu to za méně než 100 dní? Neptejte se mě, jak mě tohleto napadlo. Ale když už mě to jednou chytlo, drželo se to pevně. Zatímco mé (rozumnější) já mi říkalo: „Neblbni, klidně den vynechej, čas není důležitý,“ mé druhé ho okřikovalo: „To já vím. A právě proto chci...“ Já a rozum :-) ?

Zbývalo mi 20 dní a nápad „100 dní“ byl zatím v plínkách. Snad bych ho ani nebrala tak vážně, kdyby se z mých 6000 S rázem nestalo 5100. A začal boj. S horou, se sebou. Po dlouhé době jsem se vrátila k modrému životu, pročetla znovu všechny úkoly a vypracovala si dlouhý podrobný seznam „Co kdy proč jak a co zato.“ S ubíhajícím časem jsem se pouštěla i do úkolů, které jsem vždycky takticky obcházela po špičkách. Šneka zachránil jen bleskový útěk :-). Moc mi pomohl například týdenní školní ekokurz na Pálavě zahrnující i povinnou seminárku s nákresy, poznávačky kytek, desítky kilometrů pěšky i na kole po CHKO, celkem kolem 1000 S za 5 dní (+ doma zpracování). Hezký, ne?

            A další úkoly? Bylo jich moc, ale z nejzajímavějších (aspoň pro mě): Tvorba protomů, která mě nadchla, momentálně pracuju na sedmém až devátém. Lidičkové lidičci, zkuste to taky. Když už jsem něco takového splácala dokonce i já, svede to fakt každý a je to super pocit něco vytvořit. Kromě toho se vždycky hodí mít pohotový nuděodpudivý program pro špuntíky i pro sebe a A4 unese každý...

K vrcholu mě dovedl úkol Citáty a myšlenky. Na stránkách skunipy jsem našla 26 pěkných citátků. Pohledejte...

Myšlenková mapa – konečně způsob, jak efektivně a přehledně zpracovat potřebné téma! I když se třeba ty moje šipkami poseté papíry drobet liší od původní Kybovy ideje, zvykla jsem si na ně až moc rychle. A ono se najednou najde i víc nápadů, přehledná příprava... Ne fakt, on se ten úkol tváří jako doplňkový, běžný, ale patří rozhodně mezi ty nejlépe upotřebitelné v životě! A další a další...

            Všímáte si kupříkladu, že stále více úkolů se podobá expedici se vším všudy? Úkolů typu „rychlé dobití kreditu“ ubývá a množí se nám takové, které vyžadují dlouhou a poctivou přípravu před samotným plněním a bodovým ziskem. (Schválně, projděte si květnové úkoly.) Chce to trpělivost, pečlivost a dávku zodpovědnosti... a ty se nám jednou budou leda hodit. Takže hurá na ně...  Nemyslím si, že Cesta je hrou. A pokud ano, dá-li se hrami tak dobře a přitom příjemně připravovat na záludnosti života, pojďme si hrát! :-)

Skrze protrhané mraky prosvítá celá cesta a údolí jako na dlani. Při pohledu dolů přemýšlím, znovu hodnotím. Stojím na vrcholu právem? Existuje vůbec odpověď? Poctivě – ano, proto jsem na sebe tak hrdá! Ač mi šlo tentokrát o čas, nepodvádím. Zákon hor! Znáte ten pocit, dojem, že tolik štěstí prostě nemůžete ustát, unést? Okolo se tyčí další masivní štíty, chladná třpytivá nádhera oslepuje. Lákají, volají. Cesta nekončí; nemůže skončit – já nemůžu skončit. Musím dál; musím, protože chci. Díky, Kybe, díky za tu krásu. Upřímně a bez frází.

Žádná stezka na světě není tak strmá, aby ji nezdobily květy.

Karl Stieler