Kytička (reg. č.: 82) – Eva Lukaštíková – narozena: 1987 – Ostrava
datum registrace: 4.7.2005 – konec výstupu:22.10.2005 – počet dnů výstupu: 111
e-mail: tasho@email.cz;

Lhotse  8501m

Skauti se v světě neztratí

(29.osmitisícovka)

Nastal čas shrnout můj čtvrtý výstup na osmitisícovku. Tentokrát jsem sáhla po vyšší, než v předchozích případech. Proč? No, když jsem ji měla na ploše (protože její fotka byla prostě nejpůsobivější) a déle než měsíc jsem koukala na její modravé štíty, byla by jiná volba trošku divná.

Lhotse, čtvrtá nejvyšší hora světa, moje čtvrtá dobytá, mi byla ve znamení čtyř velkých akcí. Na nich jsem získala celkem přes pět a půl tisíce a kromě výšky mi daly nezapomenutelné zážitky, prožitky a zkušenosti.

Samozřejmě šlo o tábor. Po jednom slabším roce jsme si letošní tábor všichni vychutnali do poslední minutky, do nejmenšího puntíčku. Opět jsme si názorně zopakovali (měkké i protože máme dva kluky), že štěstí není jen prázdný pojem v dálce nebo básních. Znáte ten pocit, kdy se topíte ve štěstí, máte chuť lítat a dělat cokoliv pro to, aby i ti ostatní lítali s vámi? Není, neexistuje lepší zásobárna energie než smích a objetí přátel. A malé tajemství - najít a zasloužit si opravdového přítele je už samo o sobě jednou z nejvyšších osmitisícovek života.

Samotný tábor jsem se vůbec nesnažila korigovat podle svemů. Žádné speciální aktivity kromě úkolu Táborový restaurant, který mi Kyb poslal vpředvečer odjezdu. Napřed jsem si říkala, že tak narychlo už se do toho nikomu chtít nebude, ale za zkoušku to stálo. A je fakt, že holky se do toho pustily se zápalem sobě vlastním a nadšení jsme nakonec byli všichni. Po (svemově hezky hutném) dvoudenním puťáčku, během nějž jsme popravdě měly všechny jazyk na vestě, naše myšlenky se zaobíraly slovy „stěhovat“ a „Grónsko“, v čemž ale protestovaly naše nebohé nožičky... začala jsem holky zasvěcovat do tajů Cesty k vrcholu. Však ony se časem chytnou...

 Prázdniny ještě neskončily, a tak jsem stihla ještě jednu akcičku – týden v Českém ráji. Kromě návštěvy kamarádky jsem se konečně odhodlala do zběsilosti jménem Robinson naostro 3D. Nemám moc času, takže jsem si nemohla dovolit luxus dvou přípravných úkolů. Takže – opravdu naostro. Ano nebo ne? Uff... S báglem, kde jsem měla navíc jako zátěž věci na zbytek týdne (čítající asi 12kg, převážně knih) zabalené a uzamčené abych se z nich nedotkla ani sirky a šesti kily nutného vybavení... A aby toho nebylo málo, spojila jsem to ještě s jedním úkolem doma neproveditelným – Hladovkou. První den jsem měla brutální hlad. Druhý den spíš chuť, takže jsem šetřila jak jen to šlo. Zoufalý poznatek – když se člověk nudí, neustále se snaží cpát něco do pusy. Třetí den jsem se silou vůle donutila spolknout jednu lžičku a při představě druhé mě žaludek varoval. Neprovokovala jsem ho. Večer jsem složila Elegii na ovesné lepidlo. Čtvrtý den jsem žila na dvou rohlíkách a malinách, žaludek mi to dosti důrazně vyčítal ještě pár dní...  Nachodila jsem 45km, dva dny (z necelých čtyř) mi pršelo, lidi jsem potkala 2x (v lijáku na takových místech, ač v CHKO, se asi vyskytují opravdu jen šílenci). Dost jsem se naučila. Dojmů na kila – velice osobních. Ráda bych to probrala s někým, kdo si to taky zkusí, dřív ovlivňovat nechci. Byla to nádhera. Na Ráj vzpomínám jako na ráj.

Na září jsem se namočila do něčeho v jádru velmi podobného - měsíční pobyt v Rakousku. Neznámé místo, sice v civilizaci, ale s radikálně omezenou komunikací, co si nevezmeš nemáš, čas je dlouhý – postarej se o sebe.

Když jsem na tuto ideu v představě blížící se maturity kývla, plán zněl, že pojedu s kamarádkou, která má z němčiny státnice. Já a mé tři roky studia? Po prázdninách? Zákon schválnosti funguje spolehlivěji než gravitace, takže mi profesorka tři dny před předpokládaným odjezdem dala do ruky rakouské číslo a prý: „Domluv se s panem Naberem. Jana nejede. Měj se.“ Dobrých 10minut jsem stála s pusou v přízemí a snažila se probudit. Spolužačky, které byly výborné němčinářky a čtyři pokupě to tam v červnu nevydržely a já bych měla...? Volal taťka, odjezd za 5 dní – dost času, aby mě ve škole stihli povzbudit slovy „Jseš normální?“ „Já bych sama nejela...“ „Nemáš šanci!“... Snažila jsem se věřit Kybovi, který tvrdil opak. Kdybych couvla, vážila bych si sebe sama? Bála jsem se jako nikdy a nevěřila si ani za nehet. Samotný pobyt byl od první chvíle improvizací. Ani já, ani pan Naber jsme vlastně netušili, co bude za dva dny. První den jsem se zmohla na „Ja“, druhý už i na „Nein“. Místo na intru ve Vídni jsem bydlela u něj doma v Schönbergu, místo plánovaného měsíce jsem do školy chodila 9dní, Krems místo Vídně. Vyprosila jsem si ale („Bitte sehr já tam...“) 12dní volnosti po Vídni, bonusem jsem navázala kontakt s studentkama i profesorkami Bigy Budweis... A mnoho, mnoho mnohého dalšího! Závěrem? Jak myslíš že bylo? ?? 2901S za 26dní.

            A na závěr krásně symbolicky Skautex. Páteční vítězství ve školní soutěži mi volaly holky do vlaku, kde jsem předlouhý čas zabíjela cvičnými testy, na Chaloupku jsem šla pěšky... V sobotu pátým výstupem na Kunětickou horu, který jsme s Endy podnikly jsem dosáhla vrcholu Lhotse. Endy, jsi úžasná! Škoda, že Ti to nebudu moci vrátit při Tvém prvním výstupu. Jsem ráda, že jsem si tu chvíli mohla vychutnat v tak prima spolču skautíků. Skautex byl jaký byl - náročný, netradiční, bezva. Pro mě s perličkou na vrcholku.

            Jestli půjdu dál? Půjdu. Už jdu. A proč? Protože i cesta je cíl, protože neumím a nechci stát vzadu, zatímco život utíká. Protože patřím do bandy jedinečných bytostí, protože jdete i vy. Kybe, Jarku, Endy, lezci... dík!

Nebojím se bouří, protože právě ony mne učí, jak mám správně řídit svou loď. 

Louisa May Alcottová