[Home][Univerzita][Vrcholy][Protomy][Cesty][Oldskauti][Kontakty-Odkazy]
 

Bára/16, Barbora Neuwirthová,1986, Opava, 30.6.2004, 2.11.2004, 125 dní.
e-mail: Barbora.Neuwirthova@seznam.cz

MŮJ  VÝSTUP  NA  GASHERBRUM I
(
16. osmitisícovka)

    Gasherbrum I. alias Hidden Peak. Některé úkoly byly podobné, jiné se dosti lišily.Hned mezi první patřilo speciální fitcentrum. Vymyslela jsem si, že budeme mít na skautském táboře  jeden blok věnovaný břišním tancům. Jako učitelka měla přijet moje sestra , která ale zrovna v té době byla na koňském táboře, který by neopustila ani za milion.. A tak mi nezbylo než se nějakou  tu břišní sestavičku naučit. A že jsem poctivě trénovala, vyneslo mi to nejen hotovou přípravu na program, ale také něco málo svemíků.

    Hned první den prázdnin jsem se zúčastnila diecézního setkání s otcem biskupem na Prašivé, kde jsem trochu pomáhala s hlídáním dětské delegace z Opavy, ale hlavně jsem si to užila. Nejen, že jsem potkala spoustu strašně roztomilých dětiček ( které by jistě  byly velice dobré na smetaně, nebo jinak upravené ….), ale také jsem vystoupila na jeden z beskydských vrcholků, takové malé poutní místo Prašivou.

    Další den prázdnin jsem vyrazila na Františkánské setkání mládeže na Cvilíně u Krnova, což je vzdáleno asi 30 km od Opavy. Tady jsem zpívala ve schole. Byl to takový pětidenní

zpěvavý maratón, který mi vždycky jednou za rok dělá dobře, i když je docela náročný na hlasivky. Trénovali jsme nejméně dvakrát denně, a taky jsme pořád zpívali účastníkům, takže výsledný výnos SVM byl téměř ohromující. Ale kromě SVM mi celé setkání přineslo spoustu dalších zážitků – setkání se starými i novými přáteli, osobní obohacení, poznání skvělých a hrozně milých řeholníků……A samozřejmě spoustu zpěvu a hudby.

    Již jsem se tady několikrát zmínila o našem skautském táboře. Ten letošní se odehrál v duchu Harryho Pottera a Kamene mudrců.Ke každé správné etapovce patří i obleček. A tak jsem si doma vyráběla plášť. Na stroji šiji jen dosti amatérsky, ale přesto jsem se do toho s vervou pustila . Nejprve jsem musela vyrobit strašně moc záplat, protože prostěradlo, které jsem chtěla přetvořit, bylo již značně unavené životem. A pak ušít plášť samotný. Třeba jsem si vůbec neuměla představit, jak připevnit kapuci . Ale nakonec jsem  i to zvládla. Celý plášť byl pokupě a já ho už potřebovala jen obarvit. Do pračky jsem nasypala barvu…ale co se nestalo. Mé neumělé stehy byly málo husté a plášť první zatěžkávací zkoušku nevydržel. Švy se rozpadly a já se do šití pustila znovu. Nakonec se vše podařilo a já mohla  v pořádku představovat profesorku Prýtovou.

    Během února a března (2004) jsem si udělala zdravotnický kurz. A plná nadšení( a ještě stále alespoň poloplná vědomostí) jsem se naší zdravotnici Maky naprosto drze pletla do řemesla. S velkou oblibou jsem vázala prsty, vytahovala klíšťata a hledala kdeco v lékárničce. Až se divím  že to Maky brala s takovým klidem.

    Součástí tábora byla také dvoudenní výprava skautek na Praděd.( Jeho vrchol leží asi 15 km od našeho tábořiště  ve Vermířovicích). Vzdálenost není tak velká, převýšení ale dostatečné. Vyrazily jsme tedy v pondělí odpoledne na naší výpravu. Kromě toho, že jsme cestou měly jazyky vyplazené až na vestě , pozorovaly jsme krásnou jesenickou přírodu a bavily se o kde čem, kde čím a kde s kým. A alespoň já jsem se neustále rozplývala nad kytičkami, které nás na naší pouti provázely. Největší chuťovka z výstupu, byly poslední 3 km na Praděd, během kterých jsme zdolaly převýšení 600 m. Ale stálo to za to. Největší pohodou byl téměř odpolední klid  na Jelení studánce, kde jsme si roztáhly karimatky, uvařily na liháčcích polévku a zaposlouchaly se do příběhu Harryho Pottera, což jsme kombinovaly  s krásným výhledem.

    Jen přes cestu u tábora teče horský potok Merta, který jsme denodenně uctívaly svou přítomností. Ráno nebylo pořádným ránem bez několika temp v ledovce. A pocity? Ty byly báječně svěží . Místo, aby mi úsměv na rtech zmrzl, spíš se vykouzlil.

     Báječným zdrojem svemíků byl také náš třídenní puťák Sovineckem a okolím Rešovských vodopádů (nedaleko města Rýmařova). Vydalo se nás šest holek, abychom společně skolily nejvyšší horu Nízkého Jeseníku, Slunečnou, podívaly se na hrad Sovinec a obdivovaly se krásám Rešovských vodopádů.

    Musím se také zmínit o Skautfestu, kam se z Opavy vydala desetičlenná delegace.Byl to krásný zážitek. Poznaly jsme Kyba( první večer jsme ho hledaly v čajovně  a z 10 ho poznaly jen 2 – i když i to jde vzhledem k tomu, že jsme ho nikdy neviděly). Celý víkend byl pro nás

všechny skvělou zkušeností. Mladší holky si vyzkoušely , jaké je to stanovat, vařit venku…

Zjistily, že bez některých věcí  ( jako baterka, či víčko od ešusu to prostě nejde) Mně se zase málem podařilo odjet do Pardubic bez karimatky. Naštěstí jsem na  nádraží šla s předstihem, takže jsem stihla ještě sprint domů a zase na nádraží.. Poznaly jsme Pardubice, místní zámek, Kunětickou horu alias Monte Volcano…Byl to krásný zážitek. Takže tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří se o nás tak krásně starali. Byli nás vyzvednout na nádraží …Ale raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapoměla ( jak říkají naše celebrity při přebírání Slavíků a jiných cen)

    No, dneska toho bylo dost. Myslím, že máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc… I když doufám,že na vrchol další hory vystoupím dříve než za rok. Takže naviděnou, načtenou…Zkrátka nazdar. A nevzdávejte to. Spíš se do lezení pusťte ještě s větší vervou, ať skolíte nějakého velikána a užijete si toho pocitu, jaký měl jistě Messner při výstupu, nebo Šebrle při získání rekordu, či medaile.

Bára


Copyright(c) Skautská univerzita Pardubice 2001- J.Klaban. Aktualizováno: