KULDA/ 59 - Jitka Marková, 4. Oddíl Ústí nad Orlicí, družina Zebry, Ústí nad Orlicí
Kontakt: kuldicka@seznam.cz
Výstup na Nanga Parbat : -začátek: 6.1. 2005
                                          -konec: 4.4. 2006
                                          -celková doba výstupu: 452 DNÍ

Nanga Parbat  8125m

(32.osmitisícovka)

A je to. Ale že to trvalo… Průměrný chudák horolezec by asi musel zmrznout, kdyby měl kdesi na ledovci strávit dobu, kterou mi zabrala moje druhá pomyslná osmitisícovka. Hlavou se mi toho honí tolik, že se budu muset hodně snažit, abych to aspoň zhruba nějak rozumně a srozumitelně zaznamenala, aby to mělo aspoň trochu hlavu a patu. Pokusím se.

   Nanga Parbat… to se dalo čekat… Ne, že bych byla extrémně pověrčivá, ale malinko jsem a tohle určitě stojí za zmínku:

    Vzpomínám na tábor před třemi lety, kde jsem poprvé zaslechla jméno Messner. Bylo to při hře na Vrcholy. Podstatou bylo ve dvojici co nejrychleji zdolat všech čtrnáct osmitisícovek skrytých rafinovaně v kopcovitém terénu okolo tehdejšího tábořiště. Mohly jsme si je rozdělit podle toho, kdo na co měl, ale jednu jsme musely vylézt ve dvojici. Tou poslední osudnou, která nám zbývala a dělila nás od výhry, byl právě Nanga Parbat. Bohužel jsme se špatně podívaly do plánku, tudíž jsme ho hledaly někde úplně jinde- mlází, kopec, vedro, vedro, kopec, mlází… a papír s kýženým nápisem nikde… Všechny ostatní dvojice už byly dávno v cíli a jen my dvě jsme se stále pachtily dokola a nikde nic. Nakonec nám někdo poradil správný směr. Parťačka to vzdala, protože už přece bylo dávno po hře a stejně jsme byly poslední, tak co už s tím. Ve mně se ale někde hluboko zmobilizovalo to moje skoro chlapské ego, které řeklo cosi ve stylu “Tak tohle teda ne, holka!” a přestože objektivně už to nemělo cenu, vyběhla jsem ten kopec a s plícemi na vestě dosáhla malého subjektivního vítězství… Když jsem se potom rozhodovala, na kterou osmitisícovku polezu, vyhrála nakonec Makalu, protože na ní přede mnou ještě nikdo nebyl a já chtěla dosáhnout prvovýstupu, ale ten Nanga Parbat mi pořád hlodal v hlavě, tak jsem si slíbila, že jestli mě to chytí, tak bude moje druhá. Vymyšleno, vykonáno…      A pak to dopadlo…ať mi nikdo neříká, že je to podobnost čistě náhodná…

   Začala jsem někdy v lednu nebo v únoru, myslím. Šlo to všechno úžasně: bavilo mě skládat svem po svemu na sebe a počítat každý večer, o kolik jsem se přiblížila. Vynalezla jsem nové tabulky, které jsem (na to, že jsem to já) svědomitě vedla, zdokonalila jsem přístup k internetu a začala hledat nové a neotřelé úkoly. Vydrželo mi to asi dva měsíce, pak jsem potřebovala víc a víc úsilí a jak se blížila maturita, rostly i moje šprajcy se zaznamenáváním. Dostala jsem se do fáze, kdy se můj veškerý volný čas rovnal skoro nule a když už se pár minut našlo, nehodlala jsem je trávit nad dalšími papíry a zase něco psát. Do toho všechny ty nepříjemné úvahy, co se mnou bude, když mě nikam nevezmou atd. Když se tyto nakonec nenaplnily, chtěla jsem si pořádně užít ten čas, kdy nic nemusím, vypnout, nemyslet pořád dopředu… A pak už se mi do prázdnin nepodařilo tu ztracenou nit chytit (ani najít tabulky, které jsem mezitím někam zašantročila…) Fajn, říkala jsem si. Až začnu chodit na tu výšku, budu mít zase nějaký režim, zase naskočím. Nestalo se…

   Přechod na novou školu byl šok. Strašný. Během prvního týdne jsem zjistila, že tady se se mnou mazat nebudou-tady nejsem člověk, ale jenom číslo. Jaký si to uděláš, takový to máš… krásná představa, že se na VŠ budu víceméně zašívat a díky systému nepovinných přednášek budu mít daleko víc času na skauta, se ukázala jako víc než vtipná… Valilo se to na mě ze všech stran, navíc jsem nedostala koleje a docela dobu trvalo, než jsem našla bydlení, kde se dá bezkonfliktně existovat. Až do prvního zkouškového jsem neměla myšlenky vůbec na nic a objevily se i stavy něčeho, čemu se říká vyhoření. Opravdu nikomu nepřeju ten pocit, kdy se ráno vzbudíš a snažíš se vyškrábat někde aspoň kousíček něčeho, kvůli čemu stojí za to z  té postele vylézat, nebaví tě ani to, co bylo až doteď v podstatě smyslem tvého života, zdá se ti, že vlastně nic nemá cenu a že ty už vlastně ani nemáš energii a nápady vyvíjet jakoukoli činnost… Dřív jsem myslela, že tohle mi nehrozí, ale ukázalo se, že se to může stát úplně každému…včetně mě, bohužel… Zajímavé ale je, že mě ani na malou chvilku nenapadlo ustoupit a na Nanga Parbat se vykašlat. Stejně jako tehdy na táboře jsem se prostě plahočila a doufala, že se nějak seberu a jednou, i když pomalu, ale jistě, se na něj vyhrabu. Úžasná podpora byly diskuse s ostatními na Skunipě, které mě pořád trochu držely nad vodou, pocit, že se v tom neplácám sama, příspěvky typu: “jsem já to ale ostuda, zasekla jsem se, ale já se dám dohromady.” Přece to nevzdám!!!

    Bylo po zkouškách a já se do toho znovu vrhla. Všichni mi poskytli maximální podporu a já začala zase malinko chytat a doutnat. Ještě teď si netroufám říct, že jsem z toho venku, ale mám přinejmenším nakročeno. A z výstupu i z života dostávám zase radost.

     Nějaké momentky z výstupu? Obrovský boj pro mě bylo převedení jedině dochované papírové tabulky (naštěstí to byla ta stěžejní o zisku svemů) do počítače-zdlouhavé, nepřehledné, několikrát opakované, ale povedlo se.  Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že některé úkoly jsem plnila, ani o nich nevím, třeba můj letní Urvajvl je trochu mírnější varianta Robinsona. Když jsem ve finále zjistila, že si můžu připočítat nevím kolik svemů za Explorera, kterého jsem si vytvořila spíš pro radost a jako malou odměnu za ty víc jak půlroční permanentní nervy, měla jsem ohromnou radost.

   Taky jsem si všimla několika věcí a změn, hlavně co se týká mě a mého přístupu k výstupu (to se hezky rýmuje, vida ;-) Zjistila jsem to při plnění úkolu Time manager. Zavedla jsem si něco podobného, ale zdaleka nesplňujícího potřebné parametry.  Můj “Tim” mi sice body nezíská, ale osvědčil se mi jako dobrá motivace k plnění “restů”-když mám něco před sebou na papíře, má to větší váhu, než když si to slíbím do vzduchu. Jsem tvor od přírody líný, nerozhodný a se slabou vůlí, “Tim” mi pomohl začít plánovat, přemýšlet o svém čase a (povětšinou-taky jsem jenom člověk, ještě ke všemu lenoch ;-) plnit, co jsem si předsevzala. A víte co? Najednou mám toho času víc. Zvláštní,co? A tak si ho (Tima) vedu, prostě proto, že je dobrý a že mi vyhovuje, ne kvůli svemům. Na Nanga Parbat lezu….proč? Kvůli ostatním-Báře, Kulihráškovi i dalším, které neznám? Kybovi? Možná před rokem, když jsem kolila Makalu, tehdy mi záleželo na tom, ukázat OSTATNÍM, že na to mám, nezklamat je. Kvůli sobě? Dokázat sobě, že jsem dobrá a nezklamat SEBE? Myslím, že ani to už není úplně pravda. Takže co? Přiznám se bez mlžení-nevím. Prostě mi najednou přestalo záležet na té hře jako takové, zůstává dobrý pocit, co z toho mám, radost, když se přestanu bát a udělám něco, do čeho se mi nechtělo (asi před třemi týdny jsem v jedné pracovní agentuře převzala peníze, které jsem si od A do Z zasloužila úplně sama-musela jsme si zařídit brigádu, chodit tam, vyřídit papírování…), naučím se něco nového (upravit na počítači fotky, přečíst si prvních pár knížek anglicky bez neustálého listování slovníkem), něco vytvořím (už zmíněný Explorer-když jsem si to rozebrala slovo po slovu a zjistila, že se mi- i když se spoustou much-podařilo připravit a zrealizovat PROJEKT- magické slovo, ze kterého mám už od VLKu skoro fóbie, myslela jsem, že se samou pýchou nafouknu a uletím :-). Že by posun v hodnotách?

     Hrozně se mi líbí celý ten pekelný strojek, do kterého jednou vlezete a není úniku: nejdřív vás chytne ta hra, pak vlastní ego, pak vás to přetvoří v úplně jiného člověka a než se stihnete rozkoukat, nestačíte se divit: Před rokem jsem se nad některými úkoly ošklíbala-tohle dělat nebudu! (např. velebený Time manager nebo Hon na informace- N.I.K.D.Y!) A ejhle! Už začínám mlsně pokukovat po některých obtížnějších věcech, protože už jsem si ověřila, že stačí zabejčit a můžete si splnit sen, všechny ty úžasné věci, které zní úplně nejvíc nedostupně, nedostupné nejsou. Dá se k nim dojít, postupně, možná oklikami, ale když se chce, tak to půjde. Možná nepojedeme příští rok na Everest, ale proč ne na Sněžku? Prozatím, než přijde další výzva. To je asi ta hlavní věc, co mi Nanga Parbat dala. Co mi vzala? Nic! To je na tom ta krása, osmitisícovky nikoho nic nestojí a přitom se toho dá tolik získat a zažít.

     Koukám, najednou mě to hodilo na druhou stránku, je toho ještě hodně, co mě napadá, ale nemůžu předpokládat, že se najde hodný smrtelník, který bude ochotný tahle sentimentálně-patetická kvanta číst. Tak už snad jen poděkování všem, co mi pomohli buď přímým dodáváním odvahy a nebo prostě tím, že jsem je měla před očima a měla v nich vzor. Schválně neprozradím, kdo to je, třeba jsi to zrovna ty, kdo jsi se nezalekl množství a dočetl až sem? ;-) Jsem zřejmě držitelkou rekordu, myslím, že tak dlouho jako mně lezení nikomu jinému netrvalo, ale nakonec se necítím poražená. Nanga Parbat je pro mě hrozně moc- i když je to potvora záludná- a jak říkal Jára Cimrman svým žákům: