|
Kytička, Eva
Lukaštíková,1987, Ostrava, Gasherbrum I (Hidden Peak) 8086m Když se v Skaut-Junáku-01 objevila Cesta k vrcholu, všimla jsem si jí a připadala mi jako prima zpestření života i programu pro družinu, kterou jsem v té době přebírala. Holky to hodně bavilo - asi měsíc. Nejdříve jsme musely dát dohromady polorozpadlou družinu a Cesta nebyla všem pochuti. První odpadlíci s sebou stáhli další, jako lavina … zkrátka expedice se nám rozsypala. Musela ustoupit programu rychlejšímu, ne tolik náročnému na trpělivost. Byla jsem velice zklamaná a vzdala jsem to taky. Ačkoliv z nás brzy byla perfektní družina, už jsme to znovu nezkusily, možná z obavy, že by to opět začalo družinu dělit na skupinky. Letos jsem družinu předala a najednou jsem neměla co dělat. Méně práce ve skautu, zato škola se hromadila… chtělo to změnu. Když jsem se přistihla, že čtu novou Cestu už potřetí, rozhodla jsem se zkusit, co ve mně je. Možná jsem i trochu záviděla těm, kteří to dokázali, že na to mají. Pomohli mi se rozhoupat. První nápad byl Everest, ale začít nejvyšším vrcholem nebylo pro mě to pravé. Tak kam teda? Gasherbrum mě zaujal vlastně protože jako jediný nemá v seznamu osmitisícovek fotku a zlobil mě kdykoliv jsem si ho chtěla na počítači otevřít. Prostě stávkoval. „Tak, hochu, jsi jiný, než ostatní. Tebe dostanu!“ Moje rodina a kamarádi si myslí, že jsem se od 1.prosince zbláznila. Možná jo. Každopádně mi hora pořádně zpřeházela život. Ale pořád je co dělat a pouštím se do věcí, co by mě dřív ani nenapadly. Mým nejoblíbenějším úkolem se ani nevím proč staly schody. Nikdy bych nevěřila, že mě bude bavit, chodit do schodů. Sice se snažím, vypadat alespoň navenek jako rozumná bytost, ale minimálně v našem baráku a ve škole to už mám marné. Tam jsou totiž schodiště! Bydlím bohužel jen ve třetím patře. Jen 56 schodů. Takže aspoň dvakrát dokola pokaždé, když někam jdu. Paní uklízečka ve škole pod schodama si myslí, že chystám něco nekalého. Omyl. Jen se tak procházím… (a sbírám svemíky!) Chůze byl můj druhý velký otazník. Chodit domů městem 5km se mi moc nechtělo. Během první cesty jsem ale potkala dva lidi, kterým jsem mohla pomoct či poradit – a příště už se rozhodovalo lépe. Je to sice něco jiného, než se procházet po horách, ale co dělat, když jsou hory daleko? Přece nebudeme sedět doma, ne? Úkol Četba můžu jen doporučit těm, kteří stále bojují s povinnou četbou ve škole. Ale číst se dá i mnohem zajímavější věci. Prakticky ozkoušeno a schváleno češtinářem. Značka – hodně svemů za zábavnou činnost. Taky jsem zjistila, že v běžném životě je poschováváno plno bodů, jen je stačí najít. Ty vlastně nedají žádnou práci navíc oproti normálu. Hudebka, účast na oddílových podnicích nebo třeba čištění zubů. Velkou část výstupu mi „uhradily“ body za dříve splněné úkoly, hlavně body skautské stezky (dávno, dávno tomu…) mé oblíbené pobyty v zahraničí či zpěvník. Vlastně mě teď nic nestály. Jiné úkoly mě naopak přiměly zrealizovat plány, které jsem už dříve měla, ale doteď nedostaly pevnější obrysy. Jo a plno úkolů je „jen“ kvíz. Tak přesně tyto kvízy, protomy a hledání informací mi zachránily krk ve škole. Sledujte: Nečekaná písemka ze zeměpisu + protomy se slepou mapou dva dny předem = slušná známka. Čeští panovníci + hodina dějepisu = no problem (ono naučit se ty panovníky fakt problém byl, ale šlo to lépe než z učebnice). A ještě slovíčka… A jako prémii jsem si vysloužila svemy za známky. A tak jsem sbírala svémík po svemíku. A šlo to. Do „akčnějších“ úkolů jsem se moc nepouštěla, ale na příští expedici se do nich chci dát. Moc se mi líbilo, že bylo z čeho vybírat a že jsou úkoly různě náročné a různě zaměřené. Některé úkoly mě hodily o kus výš, jiné jen 15 nebo 40 bodů. Náležitě hrdá jsem na svůj 1S za úkol KPZ. Jeden jediný maličký kousek, ale přece jen krůček nahoru. I trpělivost a pečlivost je v životě důležitá. Celou dobu jsem se snažila vylepšovat tabulky. Počítač se stal mojí základnou. V zápisníčku je mám sice pěkně poruce, ale není to tak přehledné. Z černobílých pokusů na počítači se časem staly samosčítací mnohoúčelové tabulky se spoustou odkazů a barevných kódovaných poznámek. Překvapilo mě, jaké drobnosti udělají člověku radost, maličkost se mi povedla a hned mi to nadlouho zvedlo náladu. Začala jsem si ještě víc všímat světa okolo. Kolik je to km? A hele, tam jsem ještě nebyla…A tam jsem byla, kdepak jsou ty pohledy? Slyšela jsem i pár zajímavých otázek, které byly úsměvné i smutné zároveň: „K čemu to je dobré?“ „Kdo tě hlídá, ať nepodvádíš?“ „Místo telky?“ „A co za to dostaneš?“ (a ještě lépe znělo „Kolik za to dostaneš?“ - to mě fakt dostalo) Tito lidé moje vysvětlování nepochopili. Škoda. Když jsem se dostala na vrchol, nemohla jsem uvěřit, že jsem to dokázala. Tak dobře jsem se už dlouho necítila. Nepřekonala jsem počítačovou příšerku ani protihráče nebo kamaráda, ale sebe! To mě těší nejvíc. Jsem nahoře Co teď? Upřímně jsem ani chvilku neuvažovala, že bych se nepustila do další cesty. Kam teď? Člověk roste se svými
velkými cíli. |
Copyright(c) Skautská univerzita Pardubice 2001- J.Klaban. Aktualizováno: