Bára/16, Barbora Neuwirthová,1986, Opava, 19.10.2002, 28.7.2003, 277 dní
e-mail: Barbora.Neuwirthova(zavinac)seznam.cz

MOJE CESTA  K VRCHOLU  - MT.EVEREST
( 2.osmitisícovka)

     Otevřela jsem krabici se svými skautskými poklady , abych na sebe znovu nechala dýchnout atmosféru svého snažení se, atmosféru alespoň částečně zachycenou na stránkách deníku, ale také v tabulkách dosažených svemíků. Prolítla jsem očima stránky svého zápisníčku a zastavila se u první zmínky o mém výstupu. To už jsem za sebou měla několik počátečních týdnů a byla jsem v kontaktu s Kybem, kterého jsem neustále zahrnovala  svými všetečnými dotazy.. A jaký vlastně byl ten můj první deníkový zápis přímo o Vrcholech ( ne o různých akcích, na kterých jsem SVM získávala) ?

    „Účastním se hry VRCHOLY a po mém prvním hlášení mi přišla od Kyba moc hezká odpověď, takže jsem neodolala a vytiskla si ji….

     Celých těch deset měsíců jsem pro Vrcholy až tak úplně nadšená nebyla. Pochopitelně přicházely krize, kdy se mi do ničeho moc nechtělo a svemů přibývalo jen pomalinku. Ovšem taková období se střídala s jinými, kdy jsem se snažila překonávat své rekordy. Nejúspěšnější jsem byla v červenci, tedy na konci svého putování, kdy jsem získala 1626 SVM. Tolik jsem jich ani nepotřebovala a tak jsem se dostala na Mt.Everest a ještě o pěkný kus výš.

    Ale jak jsem se vůbec do vrcholů pustila? To bylo tak. Jednoho zářijového dne (2001) jsem

Otevřela Skaut-Junáka na stránce, na které se objevila úplně nová rubrika – Cesta k vrcholu. Nedalo mi to, abych si ji nepřečetla. Chvilku jsem uvažovala nad tím, jestli se do něčeho takového pustit, nebo ne, ale nakonec zvítězila moje pohodlnost a já otočila na další barevnou stranu. Tak uplynul celý rok, kdy jsem Kybovy článečky jen tak prolítávala, až nastalo znovu září a já se znova začetla do řádků, psaných jakýmsi nadšencem. Tentokrát už mě neobklopovaly úkoly, ale jen odkaz na www stránky. Ten malinký červík v mojí hlavě  se znovu vynořil a já opět přemýšlela  jestli ano, nebo ne.To moje rozhodnutí už nebylo tak razantní, a tak jsem na Internet najela….  A jak to dopadlo už víte.

     Malinko přemýšlím nad tím, které úkoly mě nejvíce zaujaly, nejvíce bavily. Není snadné vybrat ty  NEJ…, ale je  spousta  takových, které mi toho hodně daly. Hrdá na sebe můžu být třeba díky úkolu „Vytrvalost běžce“. Začala jsem jej plnit  na začátku května , tedy v době, kdy bývá celkem horko. Abych se vyhnula právě oněm vysokým teplotám, ale také malým muškám a nepříjemný poznámkám spoluobčanů, chodívala jsem běhat ráno. To ovšem mělo také jednu nevýhodu, a to časné ranní vstávání, Když jsme měli školu na 7 hodin, vstávala jsem někdy  i v 5, abych všechno zvládla.Určitě vám musí být jasné, že ne vždy se mi chtělo z vyhřáté postele, zejména pak, když jsem šla spát pozdě. A ještě jeden okamžik, kdy už se mi opravdu nechtělo se pojí s tímto úkolem. To úplně poslední běhání mi vyšlo na první den  naší rodinné dovolené. Celou noc a velkou část dne jsem strávila v autě , a když už jsme konečně dorazili na místo, čekala mě ještě závěrečná část tohoto úkolu. A protože  jsem onu vesničku vůbec neznala a nevěděla jsem, jaká trať by odpovídala mým 800 metrům, vzala jsem do ruky budík a šla jsem běhat prostě jen tak kolem silnice. Věděla jsem, že když jsem v Opavě běhávala svou trať , zabralo mi to obvykle 8 minut(běhávala jsem 1500 metrů), tak když teď poběžím 15 minut tak to uběhnu i kdybych nechtěla.

      Myslím, že velice užitečným úkolem byla Televize. Ten mě přivedl k tomu, že jsem se skutečně soustředila na přínosné pořady  a ušetřila jsem spoustu času na čtení knížek, na psaní deníku i na školu a hudebku. A při jeho plnění jsem si také uvědomila, jak televize „žere“ čas.

     Úkolem, který jsem chtěla splnit , ale neudělala jsem to, bylo například přespání venku. Dlouho jsem se snažila přesvědčit rodiče, abych to mohla vyzkoušet, ale nepovolili. Nelíbilo se jim, že bych měla spát u nás na balkoně, který používá také sousedka. Stejně tak mě lákala cesta k pólu, kterou jsem chtěla uskutečnit se svou kamarádkou a současně trenérkou Uzlíkem, ale ani to jsme neuskutečnily. Tak se k tomu třeba  ještě někdy dostaneme.

      Plnila jsem celou řadu úkolů, nejvíce SVM jsem získávala za docházku, Modrý život, četbu, ujeté a nachozené kilometry, převýšení, návštěvu různých výstav… Možnost získání svemů mě vždycky přinutila k zapsání do čtenářského deníku, i když jinak to dělám celkem nerada.

      A co mi vrcholy daly? Naučila jsem se vážit si drobností, jak už jsem o tom jednou psala. Naučila jsem se vážit si toho, čeho sama dosáhnu, ale také práce a snahy jiných lidí, Vždyť připravovat projekty takového a podobného charakteru je úctyhodné. A díky Modrému životu jsem více myslela na skautské ideály a na jejich plnění. Mt.Everest pro mě byl cílem tyčícím se vysoko v oblacích, který jsem ale díky své snaze a úsilí dobyla.

       Myslím, že vyzkoušet si něco takového dá člověku velmi mnoho. Každému to může přinést něco jiného, ale nenajde se určitě člověk, kterému by vytyčování si cílů a jejich dosahování mohlo uškodit. Ostatně, jistě znáte okřídlené: „Co tě nezabije, to tě posílí“.

A tak bych se i já ráda připojila ke Kybovým nádherným pozvánkám do světa dobrodružství, překonávání sama sebe, dosahování velkých cílů, přátelství……Nezůstaňte dole na úpatí, ale vydejte se sami na cestu a ukažte všem kolem, co ve vás je. Pocit radosti, který získáte  vystoupením na vrchol jistě stojí za to.

       (Pokud byste  mi nevěřili, přečtěte si Setonovu povídku Stoupání na vrchol. Nebo ještě lépe , vydejte se sami na cestu a přesvědčíte se o tom sami)  

                                                                                                             Bára