Kotě/ 39, Helena Kyšková,1988, Šenov, 22.6.2003, 8.12. 03, 190 dní,
e-mail: pavel.kyška(zavinac)volny.cz

MOJE  CESTA  K VRCHOLU   MT.EVERESTU
( 4. osmitisícovka)

Ještě dříve než začnu popisovat moji cestu, bych ráda napsala, co si o této soutěži vůbec myslím. Cesta na vrcholy je myslím fakt dost dobrá věc. Na první pohled to vypadá (nebo alespoň mi to tak připadalo) jako něco , z čeho člověk vůbec nic nemá. Možná si řekne :

„Prý je to soutěž, ale s kým soutěžím a kde jsou ceny?“ Tak to možná vypadá na první pohled. Ale teď už vím, že to vůbec není pravda.Vždyť  soupeře má člověk nejtěžšího,

jakého si lze představit  - sám sebe. A cena? Přece dobrý pocit z dobře vykonané práce, překonání sama sebe a to, že se člověk dostane o kousek dál než byl. A právě tyhle věci dělají Cestu k vrcholu zajímavou a jinou, než všechny ostatní soutěže. Jen se do toho pustit !

Další věcí, která se mi líbí je to, že člověk může začít kdykoliv, nemusí se řídit žádnými termíny a za jak dlouho dosáhne vrcholu je jen na něm.Koneckonců není , myslím důležité, za jak dlouho se mu podaří vyškrábat se nahoru, ale to, že to dokázal a že to nevzdal.

       Myslím, že dalším pozitivem na vrcholech je to, že člověk musí často zhodnotit sám sebe,  což ho učí být sebekritickým. Tohle je pro dnešní svět hodně důležité, i když to asi hodně lidí  neumí a čím dřív se to člověk naučí , tím lépe pro něho samotného.

        Rozdělení do čtyř kategorií je taky, myslím, užitečné, učí nás všestrannosti, abychom byli obratní ve všem a nezaměřovali se  jen na některou oblast a jiné zase úplně vynechávali. Občas jsem měla ale pocit, že úkoly nejsou tak úplně rovnoměrně rozděleny. Mnohem více  jich např. spadalo do kódu 2 a naproti tomu bylo o dost  méně možností  získat svemy  do kódu 3. Ale to je možná jen můj pocit a možná to vůbec není pravda.

         A teď něco málo i k tomu, jak probíhalo moje snažení vylézt na Everest. Začala jsem vlastně tím, že setra ( rodná i skautská) Kulihrášek, která začala lézt  ještě dřív než já, šla na školní hřiště skákat do písku, házet tenisákem , atd. A mě se zdálo, že by bylo škoda nevyužít příležitosti. A tak jsem získala prvních 300 svemů. A potom se to už rozjelo. Začala jsem ráno kvůli Modrému životu  cvičit a musím říct, že mi to moc pomáhalo , abych se ráno trochu probrala ( bohužel teď, když jsem dosáhla vrcholu a svemy už mě nenutí, jen málokdy se dokážu přinutit k tomu, abych vstala o pět minut dřív a zacvičila si, což mě trochu štve).

         Velice zajímavé bylo to, když jsme se s Kulihráškem rozhodly péct chleba. Přesně podle návodu jsme umíchaly těsto, nalily ho do vysypaného ešusu a na sporák na malý hořák. Po chvíli jsme zjistily, že se v kuchyni něco pálí. I odklopily jsme víčko ešusu a uviděly jsme po stranách ešusu černou, spálenou mouku. Ještě více jsme zmírnily plamen a chvíli nechaly dodělat. Když už „chleba“ aspoň na povrchu  uprostřed vypadal slušně( na krajích byl mírně spálený ), rozhodly jsme se, že ho vyndáme. To nám trvalo asi 10 minut a když jsme  ho ještě k tomu rozřízly, zjistily jsme, že pravděpodobně bude nepoživatelný. Kraje spálené, prostředek nedopečený. Ale ty části, které jsme si dovolily ochutnat ( a které se nám podařilo rozkousat), byly docela dobré! Druhý pokus dopadl  o něco lépe  - nebyl tak moc spálený, ale stejně většinu z něj sezobaly slepice. Tak tedy dopadly naše pokusy stát se pekařem.

           Další velkou akcí byl maratónský běh. Rozhodly jsme se ho začít  u moře, kam jsme celá rodina jeli na dovolenou. Ještě na táboře  se nám podařilo přimět k cestě naše  další dva     

sourozence, takže jsme všichni čtyři každý den běhali podél pobřeží.. Zpočátku se mi to moc nelíbilo, ale postupem času  jsem si zvykla  a i moje kondice  se během 40 dnů běhání určitě zvedla.

          Mohla bych pokračovat ještě dlouho, tohle  jsou jen stručné ukázky z toho období, kdy jsem lezla. Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří mi umožnili tuhle cestu podniknout, protože si myslím, že mi opravdu hodně pomohla  a zpestřila ten tříčtvrtě rok. A určitě  moc všem doporučuji to taky zkusit, protože to fakt stojí za tu námahu.!