Skautská univerzita Pardubice
29. ledna 2007
Lubor Šušlík - Bill

Junácký odboj za 2. světové války

část 6

                Propašování Vlasty Beneše do Kuratoria mělo ve své době ještě i jiné výhody. Jeho pozici mu sice nikdo nezáviděl, protože jsme věděli, že riskuje mnoho. Bylo však jeho zásluhou, že některé oddíly mohly na základě jím vydaného potvrzení pořádat v průběhu dalšího období různé veřejné besídky a vystoupení, jež podléhala pochopitelně policejnímu hlášení. A tato setkání jen dále utužovala vztahy mezi oddíly i jednotlivci, umožňovala realizaci tvorby tak typické pro skauty, objevovaly se nové verše i písně, nebo celá pásma. Často to bylo v sále Besedy na Újezdě.
Vlasta Beneš se riskantně podílel i na vystavení falešných pověřovacích dokumentů Kuratoria, aniž o tom kdo věděl, jejichž výsledkem bylo opětné získání zabavených skautských kluboven na Libeňském ostrově. V době, kdy jsem působil ještě v 11.skupině KČT jako oddílový rádce, bylo v oddíle několik chlapců pocházejících z Libně a Holešovic. Zatímco já se do Prahy přistěhoval, oni znali svůj rajon dokonale a vedli mě ukázat, že některé klubovny na Libeňském ostrově, byť i zdevastované, poté co jejich noví němečtí majitelé odešli na frontu, zejí prázdnotou a byly by schopné po opravě dveří oken a okenic provozu.
                 Dokonce jsme si vyzkoušeli za špatného počasí uspořádat si v jedné z nich schůzku. Ovšem teprve až poté co jsme měli našeho člověka na správném místě a kdy již já sám jsem založil oddíl, pro který jsem hledal jinou klubovnu, nežli schůzovat ve vypůjčených, uvažoval jsem jak klubovny získat. A tak jsme se dohodli, že nám může pomoci jenom náš Vlasta Beneš.
                Společně s vedoucím Patnáctky Zdeňkem Grassingerem - Mrožem, ku kterému jsem měl tenkrát celkem důvěru a jenž měl pro svůj vodní oddíl obzvláště zájem získat klubovnu u vody a s jeho přístavným, mým nejlepším kamarádem a spolužákem z gymnasia Dallem, jehož otec byl v té době vězněný generál Šípek, jsme se odhodlali. Vybaveni již zmíněnými pověřovacími listinami jsme se vydali do pověstné Pečkárny, kde sídlil tzv. Vermögungsamt, t. j úřad pro správu zabaveného majetku. Šlo vlastně o naši vysloveně soukromou akci. Bylo nám úzko, když nás provázeli černí strážní a předávali si nás navzájem, nežli nás přijal v kanceláři příslušný úředník. Nechtěli jsme ani věřit, když jsme po skončení jednání obdrželi svazek klíčů a seznam pěti objektů se souhlasem k užívání pro povinnou službu mládeže v Kuratoriu. Byl to risk, který vyšel. Mrož zabral pro svůj oddíl nádherný srub OS Vatru, já sotva 4 roky starou budovu, která patřila Třináctému vodnímu oddílu, měla elektrickou přípojku a vedle zasklení oken potřebovala jen menší opravy. Je smutným faktem, že Grassinger – Mrož se po únoru 1948 postavil plně do služeb komunistů, byl pověřen prověřováním studentů ucházejících se o studium na vysoké škole a proslavil se svým tvrdým postojem právě proti skautům, z nichž mnohé znal osobně.
Nad nádhernou ale těžce zdevastovanou klubovnou Braťkovy Pětky jsme mohli jen zaplakat. Na rozsáhlou opravu bychom neměli. Malá klubovna Vodní jedničky na špičce ostrova pak sloužila dalšímu vodáckému oddílu a nevelká klubovna vedle naší Třináctky byla po dohodě s Jiřím eN nabídnuta děvčatům a upravil si ji oddíl Sluníček. Přestože těsně vedle nás měl dosud jako chatu jinou klubovnu v držení funkcionář Hitler Jugend, kterému tam chodili jeho němečtí kluci okopávat zeleninu, prožili jsme v těchto klubovnách nezapomenutelné chvíle a byli jsme šťastni, že jsme je udržovali tak, že se do nich po revoluci mohli bez problému velmi brzy nastěhovat jejich původní majitelé.
                Toto odbočení bylo nezbytné, abych dokumentoval, že naši činnost jsme chtěli zajistit po všech stránkách a tak díky dobře fungující družinové soustavě se nám naše klubovna stala pro členy oddílu druhým domovem. Mezitím ovšem válka pokračovala, my jsme plnili své zpravodajské a výcvikové úkoly, radovali se z postupů spojenců na frontách a celé úsilí zaměřili na to, abychom po osvobození sami zvládli celý měsíc v táboře dle našich představ.
                Zatímco mnozí z členů našich oddílů teprve snili své skautské sny a toužili po daleko větších úkolech a činech, mnozí z těch, které již život postavil před osudová rozhodnutí, naplňovali slova svého slibu či vojenské přísahy do posledního písmene. Často své rozhodnutí zaplatili i vlastním životem Cítili to jako svou povinnost.
Byla jich řada, kteří odešli ze své vůle bojovat za hranice za svobodu pokořené vlasti, daleko od míst, kde se narodili nebo kde skautovali. Již jsem se zmiňoval o našich skautech v armádě, kteří se organizovali již ve Francii, aby pak stejně pokračovali i v Anglii. Mezi letci, pěšáky i dělostřelci byly založeny skautské družiny a jednotlivci pomáhali našimi zkušenostmi i při vedení anglických oddílů. V červnu 1942 se konal v Anglii sjezd československých skautů, kterého se vedle bratří Velena Fanderlíka a gen. Vlčka zúčastnil i br. Večerek z Opavy a Jiří Mucha z Ivančic. Nedlouho nato zahynuli ve svém bombardovacím Halifaxu sestřeleném nad Středozemním mořem bratři Viktor Král – Viky, zástupce ved. 11.pražského oddílu společně s Františkem Vaníčkem – Váňou z Kolína, který již před svým odchodem do ciziny kolportoval ve středních Čechách časopis „V boj“.Významný podíl skauta tělem i duší generála Vlčka na našem zahraničním odboji ocenil dodatečně komunistický režim tak, že jej v roce 1949 odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti.
                Jiný byl osud vůdce skautského oddílu ze slovenského Lednického Rovné. Zorganizoval úlet skupiny letců slovenské armády do Turecka a po transportu do Anglie sloužil u stíhací peruti RAF. Bohužel tragicky zahynul. Do historie se také zapsal jiný slovenský skautský vedoucí, legendární kapitán Ján Nálepka, který přešel s celým svým vojenským oddílem vyslaným na frontu, na stranu Sovětů a společně s nimi bojoval proti Němcům, kde nakonec nalezl i smrt. Za nezištné pomoci skautů se dostávali ti, kteří byli připraveni bojovat za svobodu republiky za hranicemi, do míst soustředění. Již v Krakově se sešli spolu s Ludvíkem Svobodou, se kterým pak pokračovali při vytváření našich jednotek v Sovětském Svazu kapitán Otakar Jaroš, padlý u Sokolova a vyznamenaný hvězdou „Hrdina SSSR“ se skautem Václavem Kovaříkem z Plzeňska, který po válce dosáhl hodnost generála. Dalším Hrdinou SSSR byl odchovanec duchcovského oddílu legendární Antonín Sochor. Zahynul 1950.
[Předchozí][Následující]

Zpracoval dle vlastních vzpomínek, zápisků a dostupné dokumentace Lubor Šušlík – Bill Pardubice, leden 2007.