Skautská univerzita Pardubice
29. ledna 2007
Lubor Šušlík - Bill

Junácký odboj za 2. světové války

část 3

                Zahájení školního roku v září 1939 bylo poznamenáno rozpoutáním války přepadením Polska. Již v té době jsme tu a tam, jako nenápadní skautíci roznášeli letáky, vesměs obsahující výzvy k odhodlání, mnohdy i parodické verše zesměšňující okupanty, ale také smutné zprávy a opět jindy prohlášení našich politiků v emigraci.
Mezi námi kluky docházelo ke rvačkám s kluky, kteří chodili do Hitler-Jugend, protože některé, jejichž rodiče se hlásili k Němcům, jsme znali. Naší pýchou bylo, když nás nepoznali, připravili jsme je o jejich dýku a tu pak hodili do řeky Moravy. Já již v té době navštěvoval gymnasium a otec byl přidělen na Zemský úřad do Prahy, kam jsme se po trojím provizorním přestěhovávání po záboru kasáren Němci přestěhovali.
                Pokračoval jsem ve studiu na gymnasiu v Praze na Vinohradech a mezi spolužáky jsem se snažil vytipovat někoho, s kým bych navázal opět na možnost dalšího skautování. V té době také „frčely“ čtenářské kluby Mladého hlasatele a hlavně v této době, právě v lednu 1940 v divadle Míly Melanové uvedla pražská Jestřábova Dvojka hru „Tábor ve Sluneční zátoce“. To byla další inspirace, která mne motivovala a já pečlivě studoval a učil se z obsáhlých poznámek z rádcovského kurzu mého staršího bratra, čísla Skauta Junáka a řady příruček, abych se necítil jako „zelenáč“. Do konce školního roku pro různé problémy související s naším přestěhováním, změnou školy, objevováním Prahy, pomáháním doma a získáváním kamarádů jsem zůstal trochu stranou.
Válečné události v té době dostávaly rychlý spád. Po porážce Polska, kdy se Hitler dohodnul se Stalinem, počátkem května německá vojska bez vyhlášení války napadla Belgii, Holandsko a Lucembursko. Hned nato začala bitva o Francii, která za necelý měsíc uzavřela příměří, kdy severní část s Paříží a atlantické pobřeží zůstaly obsazená Němci a jihovýchod Francie spravovala vláda ve Vichy.
                S několika spolužáky jsme založili mezitím klub Mladého hlasatele, ale prázdniny ještě plánovali rodiče. Ještě před prázdninami v roce 1940 vyšla vyhláška, se kterou nás seznamovali ve škole, o přísném zákazu používání vlajek, symbolů a odznaků připomínajících Československou republiku, což se vztahovalo vlastně i na některé přezky skautských opasků, jež byly naší pýchou. Jen smutně jsem sledoval mládež ve skautských krojích směřující začátkem prázdnin se svými zavazadly na pražská nádraží. Netušili skauti, co je čeká.
                Podle dochovaných záznamů bylo připravováno na 350 táborů. Ovšem již přípravy se konaly s obavami, jaký bude další osud Junáka. Gestapo se totiž již o Junáka dosti zajímalo a tak byla vydána řada pokynů, jak předejít případným problémům. Ovšem už řada červencových táborů zažívala inspekci gestapáků v civilu, někde bylo na poslední chvíli zrušeno povolení k táboření. Až v pokročilém věku jsem se dověděl, že vše dopadlo bohužel zcela jinak: 11. července někde ještě za tmy vtrhly do skautských táborů početné jednotky příslušníků zbraní SS, německé policie a četnictva spolu s příslušníky Gestapa v civilu nařídili okamžitou likvidaci táborů. Důkladně prohlíželi stany, zabavovali buzoly, kompasy, signalizační a morse soupravy, sportovní nářadí, dalekohledy, fotoaparáty, sekyry, dýky, příručky i různé části vybavení, někde i finanční hotovosti a písemnosti. Zabavené ihned nakládali a odváželi, zbytek nařídili zabalit do celt a zmizet. Mnoho starších hochů, zejména pak vůdců a vůdkyň, kteří chtěli své svěřence ochránit před germánským násilím, putovalo pak z tábořišť přímo do kriminálů a mnozí se již nikdy nevrátili. Bylo jasné, že nacistům se stal Junák nebezpečný a víc než podezřelý. Gestapáci se objevovali na ústředí, množily se výslechy, rostla obvinění dokonce i proti vlčatům.
Zpráva o barbarském rozehnání táborů se rozlétla ihned po celém Protektorátě a další připravované tábory se již nekonaly. Německé úřady pak ohlásily, že důvodem bylo provádění předvojenského výcviku, vyvěšování nebo udržování zakázaných symbolů. Jen několik táborů se podařilo zachránit zákrokem vedoucích, kteří na základě tajné dohody s Červeným křížem vyvěsili vlajku ČsČK a prohlásili tábor za jeho zařízení a tak se chránili od likvidace a konfiskace majetku. V Ostravě se pak podařilo tábořit čtyřem oddílům, kde tábor byl motivován jako pracovní, neboť půl dne starší skauti skutečně pomáhali na stavbě trati a pro ty mladší měli potvrzení od sociální péče, že jsou na ozdravném pobytu. Bylo to další zklamání, neboť za prvního půl roku 1940 bylo do prázdnin zaregistrováno 138 nových oddílů, většinou chlapeckých, což představovalo početný nárůst vlastenecky uvědomělé mládeže.
                Ukázalo se, jak rozumné bylo uzavření tajných dohod představitelů Junáka s Červeným křížem, Svazem hasičů, Orlem, Sokolem, ale především s Klubem Českých turistů, které umožňovaly jednotlivcům i skupinám utvářet v těchto organizacích samostatné útvary schopné dále pracovat v duchu skautské výchovy. Bylo marné, že kolegium ministrů protektorátní vlády se snažilo dát Junáku jiné poslání vyloučením jakýchkoliv branných prvků a velitelského systému. Byl vydán zákaz nošení stejnokrojů s vyjímkou cvičebního úboru. Přestože členská základna čítala přibližně 35 tis. členů, Junák dostal výpověď i z kancelářských místností.
V den kdy jsme slavili vždy náš národní svátek, 28, října 1940, vydal Karl Hermann Frank výnos o likvidaci Junáka se zdůvodněním, že jeho členové projevili smýšlení Říši nepřátelské. Byl zabaven veškerý majetek organizace, většina vyšších činovníků uvězněna nebo vzata do vazby, při domovních prohlídkách pak byly zabaveny, resp. ukradeny i věci, jež neměly se skautingem nic společného. Zabavený majetek představoval hodnotu přes 25 mil. Kč, nehledě k nenahraditelné ztrátě hodnot, jež měly cenu historickou, dokumentační nebo průkazní. K předávání byl do Prahy eskortován i náčelník br. Plajner. Většina zařízení a věcí se dostala do rukou složek Hitlerovy mládeže. Ještě štěstí, že již koncem září byla vyexpedována celá produkce Junácké edice a celé knihovny byly dány zdarma oddílům, aby jimi podělily co nejvíce členů. Takže se nedostaly do žádného soupisu inventáře. Pro br. Foglara – Jestřába si Gestapo přišlo přímo do redakce Mladého hlasatele, zabavili mu vše, co měl u sebe a musel s nimi do klubovny ve Smíchovské vodárenské věži, kde majetek oddílu zabavili a klubovnu zapečetili. Odvážným vloupáním členů oddílu, jak o tom napsal Jestřáb ve své knize „Strach nad Bobří řekou“ se podařilo část věcí, zejména pak kroniky zachránit.
                Ještě před rozpuštěním Junáka byl zatčen i kapitán 5. vodního oddílu br. Jaroslav Novák – Braťka. Vedení Pětky, která měla v té době 9 mužstev, převzal přístavný br. Jaroslav Klika – Bob se třemi staršími vodáky, z nichž každý si vzal na starost tři posádky a později vstupovali jako jednotlivci do veslařského klubu Blesk. Také přišli o nádhernou klubovnu na Libeňském ostrově, kterou se jim naštěstí i přes zapečetění rovněž podařilo „vykrást“ a získat nejcennější věci zpět. Po rozpuštění Junáka zorganizoval br. Karlovský – Áda s Bobem a dalšími dvanácti skauty Pětky odbojovou skupinu věrnou skautskému slibu s názvem Zbojník – ZB. Ta se postupně rozrůstala o další rovery a díky dokonalé konspiraci jí Gestapo nepřišlo na stopu.
[Předchozí][Následující]

Zpracoval dle vlastních vzpomínek, zápisků a dostupné dokumentace Lubor Šušlík – Bill Pardubice, leden 2007.