Expedice Trans Asia 2000

Ink, Pedro, Krtek, Filosof - Skautská univerzita 27. 11. 2000

Příprava

Expedici jsme tentokráte připravovali opravdu dlouho a o to více změn stihlo narušit naše plány. Původní záměr jet Transsibiřskou magistrálou na Bajkal a dál do Mongolska a nebo i Číny se zrodil již na minulé expedici Tundra 99, když jsme málem na akci zcela změnili plán a letěli na Bajkal.

Cestu jsme si celý rok postupně plánovali, a když už jsme měli spoustu připravených tipů a představ, kam a jak bychom mohli zamířit, když nám vyjdou peníze, přišel problém s vízy do Ruska. Ta byla reakcí na krok naší vlády, která během května a června zavedla víza pro občany bývalého SNS. Několikrát jsme byli na čínské i ruské ambasádě, ale situace byla natolik nepřehledná, že se ukázalo nereálné vše za rozumnou cenu včas opatřit.

Proto jsme se rozhodli pro alternativní plán. Vyrazíme po zemi přes Turecko do Iránu (a Pákistánu). Podobně zajímavě se vyvíjel počet členů. Původně bylo více zájemců, z nichž někteří s námi vyjeli (naposledy bez víz) na jarní dvouskupinovou běžkařsko-pěší expedici Ukrajina 2000.

Nakonec jsme se však rozhodli, že nechceme jet ve velkém počtu lidí, a naši tříčlennou sestavu rozšířili pouze o Krtka ze Sezemic. A vyrazili ve složení Petr - Filosof (20 let) a Pavel - Ink (22) Matoušovi z RS kmene Živel, Jirka Jadrný – Pedro (27) z Parsu a Hanka Krtičková – Krtek (19) ze Sevrazu.

Co se přípravných prací týče, měli jsme je tentokrát dosud nejrovnoměrněji rozděleny mezi sebe. Celkem třikrát jsme se v Bibelotu a jednou u Pedra doma sešli, abychom si řekli, co si od akce slibujeme, jak jsme na tom s přípravami, a rozdělili si další úkoly.

Já jsem hlídal termíny, zjišťoval spojení (zvláště pro evropskou část cesty), studoval příručky (zvláště doporučuji I. Brezinu – Cesta na východ), zajistil zakoupení skautských expedičních stanů, zjistil jak obstarat dolarové cestovní šeky, hledal na Internetu zajímavosti a informace z jednotlivých zemí a připravil stránky expedice i akci: “Staň se součástí expedice”, při níž jsme komunikovali s lidmi doma. V době plánování cesty do Ruska jsem sehnal mapy a komunikoval s ruskými přáteli o možnosti zaslat nám zvací dopis, vyrobil jsem i chytré kartičky na slevy a zajišťoval nebo podílel se na dalších věcech. Spolu s Pedrem jsme nejvíce diskutovali o celkové tváři expedice, obvolávali ambasády i přátele kvůli vízům a zjišťovali informace o očkování a jeho cenách.

Pedro se výrazně zasloužil o zajištění víz a celkové finanční hotovosti na jejich získání, zajistil nějaké průvodce a další literaturu s cennými informacemi. Dále zjišťoval možná zdravotní rizika spojená například s horskou nemocí nebo pákistánskými monzuny a vybavil expediční lékárnu. Pedro také komunikoval s Vindrou, který měl s Tureckem i vysokými výškami zkušenosti a do Iránu se krátce po nás rovněž vydal. Na expedici Pedro fotil diáky na diashow.

Krtek si podrobněji než my zjišťovala věci týkající se islámu a pravidel pro ženy, sehnala cennou česko-perskou konverzaci, která nám pak pomohla na řadě míst. Krtek měla také nastudováno mnoho o Číně a na expedici poctivě vedla ilustrovaný deník.

Filosof sehnal Brezinovu knížku, z níž pocházelo mnoho cenných informací, v Praze vyzvedával iránská víza, sehnal přehledové mapy Turecka, Iránu a Pákistánu. Na expedici brácha fotil diáky na prezentace.

Očkovat jsme se museli nejméně s tříměsíčním předstihem třemi dávkami Twinrixu na hepatitidu A+B, jednou dávkou na břišní tyfus a jednou na meningitidu. To vše celkem zhruba za 5000 Kč na osobu.

Víza byla potřeba iránská (tranzitní s možností prodloužení za asi 800 Kč) a pákistánská (po prokázání finančních prostředků zdarma).

Co se přesnosti našich plánů týče, měli jsme všude vytipovaná zajímavá místa, nějaké informace o cenách možnostech spojení, kultuře, náboženství, historii atd. Každý jsme měli své priority (své expediční minicíle), které jsme si navzájem předem řekli a na cestě se rozhodovali již s částečnou znalostí věci podle aktuálních podmínek, času, peněz a nálady.

Něco málo z cesty:

V den, kdy jsem s Filosofem, Pedrem z Parsu a Krtkem ze Sevrazu odjížděl na naši historicky největší cestu - expedici Trans-Asia 2000, se s námi přišli rozloučit na nádraží účastníci Oldies party, která zrovna probíhala v Bibelotu. Tato hezká tradice se v kmeni drží již od začátku činnosti.

Přes Taxis (CZ), Bratislavu (SK), Komárno, Budapešť (HU), Oradeu (RO), Bukurešť, Giurgiu, Ruse (BG), Dmitrograd, Svilengrad a Edirne (TR) jsme s využitím osmnácti různých spojů dorazili do brány orientu Istanbulu. Eurasijská metropole nás všechny ihned nadchla. Během necelých tří dnů, které jsme zde strávili, jsme plnými doušky dýchali místní kulturu. Všude se křičí, nadhání, prodává, město je nesmírně barevné a živé.

Po dvouapůldenní cestě jsme dorazili až do Isfahánu, prý nejkrásnějšího města v Iránu. Přespali jsme u místního učitele angličtiny a po prohlídce zdejších barevných památek, hlavního náměstí a třesoucích minaretů jsme byli pozváni do muslimské školy, do prostor, kam Krtek dostala pozvání prý jako vůbec první dívka v historii.

Dál na jih jsme zamířili do Persepole. Ruiny hlavního města starověké Perské říše jsou i po mnoha tisíci letech stále monumentální. Taxík nás zavezl dál do Šírázu, kde jsme se ubytovali v klimatizovaném hostelu za jeden dolar a vydali se poznávat krásy města. Již jsme si zvykli na to, že nás na ulici spousta lidí zdravila a bez ohledu na to, jestli uměli nějaký světový jazyk, si s námi chtěli všichni povídat.

Ze Šírázu jsme opět za směšně nízkou cenu pokračovali na jih k Perskému zálivu do Bušéru a blízké pouštní vesnice Bandarga, kde jsme na pobřeží u rozestavěné jaderné elektrárny přenocovali. Koupání v horkém moři bylo zážitkem stejně jako extrémní bušérské vedro a vlhko.

Letadlo nás přeneslo do Teheránu, odkud jsme pokračovali až do vesničky Reine. Tady jsme potkali skupinu horolezců a společně jeepem pokračovali překrásnou horskou krajinou osídlenou kočovníky do výšky asi 3000 m. n. m. Odsud jsme již museli pěšky. Vydrápali jsme se úpatím hory do šelteru - výškového tábora - 4150 m.n.m a již cestou jsme začali pociťovat první příznaky horské nemoci. Nejhůř na tom byl Filosof.

Další den, když jsme brzy z rána vyrazili západní stěnou dobýt Kúh-e-Damávand, zůstal Filda v chatě. Postupovali jsme velmi pomalu, dýchalo se ztěžka a občas se nám motala hlava. Na vrchol nejvyšší sopky Asie vysoké 5671 metrů jsme dorazili kolem poledne. Sirné páry, nádherné počasí s dalekými výhledy, výškové opojení a euforie z toho, že jsme to dokázali. Sestup byl rychlý a s výškou jsme ztráceli i příznaky horské nemoci. Další den jsme již cestovali ke Kaspickému moři, odkud jsme po dvou dnech koupání na oddělených plážích vyjeli vlakem do Teheránu a autobusem do Istanbulu. Pak jsme se rozdělili a po dvojicích dvacet pět dní od odjezdu dostopovali domů.

Celková trasa činila přes 12500 kilometrů. Viděli jsme nevídané a seznámili se se zajímavou kulturou a spoustou mimořádných lidí. Expedice byla úžasnou zkušeností.

Expediční geografická Nej

nejjižnější bod Bandarga (Irán) 28,8° s.š. Perský záliv 12.7.2000

nejvýchodnější bod Hazarbád (Irán) 53° v.d. 15.7.2000

nejvyšší bod Damávand (Irán) 5671 m.n.m. nejvyšší sopka Asie 14.7.2000

nejnižší bod Hazarbád (Irán) -28 m.n.m. u Kaspického Moře 14.7.2000

Vyvrcholení

Vyústěním expedice byla nejdříve závěrečná zpráva v rámci projektu: “Staň se součástí expedice Trans Asia 2000” v Knize Návštěv na Internetu, potom urychlené shrnutí cesty.

Vylosovali jsme i výherce projektu “Staň se součástí expedice” z asi třiceti lidí, kteří se zapojili do Internetové diskuse.

Uskutečnili jsme i velkou dvouplátnovou Diashow ve slavnostním sále Občanské záložny v Přelouči s na místní poměry rekordní účastí 110 lidí, tombolou, výstavou a diskusí.

Uskutečnila se i dvě další promítání pro školy. Expedice byla shrnuta jako vrcholná akce do Almanachu RS kmene Živel v Přelouči. Vrcholí projekt tvorby internetových WWW stránek.

Po skautské univerzitě se připravují další akce. První z nich má proběhnout již v prosinci na Univerzitě Pardubice. Pavel Matouš – Ink

Expedice

článek v časopise Společenství RaR na Pardubicku Blecha - březen 2000 - autor Pavel Matouš - Ink

To, čemu říkáme expedice, je nesporně vrcholem činnosti většiny fungujících roverských kmenů. Rozumíme však dobře významu tohoto slova? Dokážeme ho přeložit?

Výlet? Vandr? Putování? Výprava? Všechna z těchto pojmenování se obsahu pouze více či méně blíží, ale ani jedno z nich ho nezahrnuje celý! Výlet je cesta, kterou pro ostatní někdo připraví a potom akci vede. Vandr je toulání přírodou, které zas většinou nemá stanovený cíl. Expedice v širším slova smyslu vůbec cestovatelskou záležitostí nemusí být. Řada lidí ji chápe jako "cestu" k vytyčenému cíli.

Začátek

My se navzdory předchozímu vymezení ústředního pojmu budeme bavit především o expedicích cestovatelských. Důležité pro ně je, že nezačínají odjezdem ani balením do báglů, ale již dlouho předem. Nad papíry, mapami při schůzkách účastníků nebo organizačních týmů a prací na rozdělených úkolech. Cesty, na níž se dlouho společně připravujeme, si pak každý váží víc a je pro všechny nesporně zdrojem většího množství zkušeností než akce, kterou nám někdo naservíruje.

Důležité je, aby se hned na začátku všichni shodli na pravidlech, která budou pro všechny závazná.

Mělo by být jasno v: cílech expedice (a to jak přímých - dobytí vrcholu, sepsání expediční knihy, diashow atd..., tak "vedlejších" - naučit se týmové práci při přípravě atd...), podmínkách pro účast (podíl na přípravě a vyhodnocování atd.), formě přípravy akce (frekvence schůzek, dohodnutí vedoucího a případně užšího přípravného týmu), formě vedení akce a případně dalších věcech.

Vedení

U formy vedení vlastní akce bych se rád pozastavil. Pokud vyjedete ve třech na týdenní putování po Šumavě, není tak podstatné určovat, kdo bude vedoucí, a jste-li podobně zkušení, můžete se na všem dohodnout. Zdánlivě ideální demokracie však v jiných případech může mít až zhoubné následky. Na velehorské expedice se nedoporučuje brát více než 30% nováčků především protože mají pocit, že mohou do všeho mluvit a tendenci nastolovat demokracii, což však může být ve vypjatých podmínkách dokonce životně nebezpečné.

Proberme teď nejběžnější způsoby vedení a nastíníme jejich výhody a nevýhody. Nepodceňujte následující řádky. Pokud si myslíte, že jste přátelská parta a vždy se v pohodě dohodnete, pak jste zatím nejspíš žádnou náročnější akci ve středním nebo větším počtu lidí nezažili.

A) Demokracie - je nejlákavějším a nejběžnějším způsobem vedení akce. Rozhoduje se dohodou všech nebo hlasováním. Výhodou je, že všichni se cítí na stejné úrovni a nikdo nemá problémy s tím, že se musí podřizovat. Na nenáročných, co do počtu lidí menších a co se zkušeností účastníků týče vyrovnaných akcích, lze demokratické rozhodování doporučit. I zde je však dobře, když existuje někdo, kdo bude schopen v krizi převzít na sebe vedení a koho budou ostatní respektovat viz způsob C). Důležité je také nerozebírat věci do nekonečna a o tom, co se dohodne, už nediskutovat.

Vážným problémem tohoto způsobu je hlavně pomalost, neoperativnost a dokonce i to, že často vítězí ukvapená rozhodnutí proti názorům vedoucího, který se na akci nejvíce připravoval a má vše v klidu promyšlené. Podobně jako u varianty B) často také vítězí kompromisní rozhodnutí, která mohou být často horší než kterákoli z krajních alternativ.

B) Rada starších - je další způsob, který lze zvolit. Výhodou je, že ve vedení je slyšet více názorů a přitom od lidí již zkušených. Využitelný je na velkých akcích na nichž tvoří jádro sehraný tým doplněný nováčky.

Nevýhodou je, že metoda nemá operativnost, rychlost a zodpovědnost metody C) a může dojít k dlouhým dohadům. Navíc všichni účastníci nemají podíl na vedení a ztrácí se tak i podstatná část výhod metody A). Teoreticky lze dohodnout jakousi kombinaci metod A) a B), kde se mladší účastní porad vedení, ale příliš do nich nezasahují. Mohou se tak leccos naučit. To však od nich vyžaduje velikou vůli a ukázněnost nehledě na to, že v extrémních situacích na ně často vzrušené dohady vedoucích nemusí působit nejlépe.

Jako ukázku toho nejhoršího co může tato metoda vedení akce přinést je to, že ti, jejichž názor neuspěl, v ústraní lobují a snaží se podrývat autoritu vedení.

C) Jeden vedoucí - Výhodou této metody je, že rozhoduje vedoucí, který má nejvíce zkušeností, na akci se nejvíce připravoval, a tak má všechny alternativy předem v klidu a s chladnou hlavou promyšlené. Na náročných akcích s více účastníky je tato forma vedení jediná možná, na jiných je třeba zvážit její užití. Na těchto (zvláště vysokohorských) akcích se osvědčilo toto: vedoucí (není-li opravdu vážná časová krize) všechny vyslechne, rozmyslí se a přijme rozhodnutí, které nemusí dlouze zdůvodňovat. To pak není do konce akce kritizováno, i když se později ukáže, že nebylo správné. To by již nic neřešilo (splést se může každý), pouze by to narušovalo morálku. Nemusím připomínat, že tento způsob od účastníků vyžaduje velkou ukázněnost.

Nevýhody varianty C) jsou potřeba zkušeného vedoucího a vnitřně ukázněných účastníků. Účastníci na zbytečně "diktátorsky" řízené akci zcela ztrácejí možnost podílet se na ní a tudíž i část zájmu.

Co preferuji osobně? Na běžné roverské akce v Čechách doporučuji kombinace všech metod (nejvíce C) a A)). Vedoucí je předem jasný a všemi respektovaný (kdo ho nerespektuje, nemusí jet). Ten akci celou dobu řídí podle toho, jak se vše dohodlo nebo jak vše naplánoval. Vyskytne-li se konflikt, problém nebo jiný názor, zpravidla nastíní varianty, připustí diskusi a nechá rozhodnout skupinu. Požaduje-li to za vhodné, může rozhodnout i sám. Pokud není časová krize, měl by však vyslechnout ostatní.

Na nenáročných pohodových vandříkách většinou vyhovuje demokracie. Na náročných akcích preferuji metodu C).

Osobní cíle

Dobré je, když se už před cestou a na ní každý na něco specializuje. například na Expedici Ukrajina 97 si vzala Fimfárum za úkol vytvořit zprávu o místní květeně, já se snažil nalézt optimální složení potravy s ohledem na hmotnost, cenu, kalorickou hodnotu a další látky, Filosof dělal fotodokumentaci atd..

Vyústění

Každá expedice by měla mít nějaké vyvrcholení. Rozhodnout se můžete například pro expediční knihu. Ta by opět měla shrnovat nejen to, co jste na akci zažili, ale uvést i přípravu, výstupy z osobních cílů, systém organizace a to, co budou ti, co přijdou po vás moci využít (seznamy věcí a další zkušenosti) (více Kmen č. 13). Jinou možností je uspořádat veřejnou diaprojekci. Buď pro své rodiče a přátele nebo jednalo-li se o větší akci i pro lidi z města. Ta může proběhnout buď v klubovně nebo i v reprezentativnějších městských prostorách.

Takže připravte si vlastní expedici. Hodně se při tom všem naučíte, pomůžete propagovat činnost hnutí a mimo jiné zažijete i spoustu zábavy.

Těším se na výstupy. Ink