Etická mementa na prahu nového věku

Skautská univerzita Pardubice - 26. května 2003

PhDr. Jan Šolc - předseda ETICKÉHO FÓRA České republiky, o. s.

     Průzkumy veřejného mínění, tak populární vždy v okamžicích viditelných a společně sdílených předělů dějin, zaujaly asi před necelými pěti roky naše média i občany. Respondenti anket “před vstupem do nového tisíciletí” tenkrát uváděli ve výčtu svých přání do nového věku nejen např. úspěch boje proti AIDS a zhoubným nemocem, nejen svět bez válek, ale na prvních místech překvapivě i taková přání (hodnoty) jako např. zlepšení mezilidských vztahů, víc tolerance a schopnosti vcítit se do druhého, daleko více odpovědnosti politiků, účinnou pozornost a lásku dětem, respektování lidské důstojnosti, zamezení násilí ve sdělovacích prostředcích, odpovědnější komunikaci apod.

     Bilancování “krutého” XX. století, století “pod vládou rozumu”, bylo bědné – na prvním místě násilným úmrtím jednoho sta miliónů “občanů planety”. Albert Einstein, intelektuál vidoucí přes naše hlavy do budoucnosti, shodou okolností prohlášený anketami prestižních světových listů za “muže století”, prohlásil už v polovině nedávno minulého věku: ”Buď lidstvo přijme novou etiku, anebo nebude … Etické chování člověka je třeba účinně založit na soucítění, výchově a sociálních vztazích”.

     Proces globalizace, kterýžto pojem nedokážeme ještě dnes shodně definovat, byl pak katalyzátorem rozporů světové společnosti a vyústil do obou tragických událostí posledních dvou let jako do mement možného příštího ”střetu civilizací”. Svět, který si je vzájemně “každým rokem blíž”,  nenalézá paradoxně shodu ve všech základních hodnotách, jež by měl sledovat a jež by ho měly sjednocovat k společnému úsilí. Huntingtonova  deset let pozvolna zapomínaná teorie o možném střetu hned několika civilizací,  jež svými zájmy vstupují razantně do náhle vyprázdněného velmocenského světového kolbiště, přišla v důsledku události 11. září 2001 nově ke cti. A je-li i nově řeč o hodnotách a mravnosti vůbec, připomeňme si in margine nastupujícího XXI. věku i slova “železné ostrovní lady” M. Thatcherové: “V příštím století bude svedena bitva o mravní principy, které jsou podstatou našeho přesvědčení a soužití.”

     V našem nově transformovaném českém prostředí překvapivě zaznamenáváme přibližně od roku 1997 zvýšený zájem o etická témata. V té době také vznikalo Etické fórum ČR jako reakce na poptávku po etické osvětě a především jako reakce na často konstatovanou absenci slušnosti v mezilidských vztazích.

     Příznačné je, že jsme nezačínali v hlavním městě, jakkoli pro vznik tohoto občanského sdružení mělo velké shromáždění “Etické fórum 99” v Betlémské kapli v Praze v květnu 1999 přímo iniciační význam. Zajížděli jsme především do centru vzdálených oblastí, do Vsetína, Valašského Meziříčí, Jablonce nad Nisou, Klatov apod.

     V auditoriích našich přednášek se začali objevovat zastupitelé a vedoucí administrativy, představitelé místních peněžních ústavů, důstojníci městské policie, ale především pedagogové. To byl nový jev, který by byl ještě před pěti lety nemyslitelný. Vysvětlovali jsme si to všeobecným a do jisté míry útrpným poznáním, že nově nabytá svoboda nepůsobila sama o sobě a automaticky k nápravě poměrů - často právě naopak, byla-li zaměňována s nevázaností. Ani deklarovaná spásná “neviditelná ruka trhu” nebyla sama o sobě tím kýženým regulativem. Bylo zřejmé, že se neobjevila formulka, recept ani trik či fígl jak uspět, aniž bychom konečně a neodvolatelně ”šli do sebe”. Peroutkova slova, jež dosud mnohde vzbuzují rozpaky, nabyla rázem reálného významu, protože se už opírala o naše poznání a zkušenosti z posledních let: “První věc, které je národu třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem … Je to boj o duši národa”; s dodatkem, že duchovní neznamená toliko náboženský, to by byl zúžený výklad obsahu toho pojmu.

     V této souvislosti je vhodné upozornit, že po klopotném splnění podmínek všech tzv. přičleňovacích kapitol do EU, nás bude nejspíš čekat v rámci toho každodenního a úzkého soužití s ostatními evropskými partnerskými státy nečekaná deziluze duchovní; hodnoty jako sebepřekračování, lidská důstojnost, pokora, víra, občanské i všelidské ctnosti - i bůh jsou tu kontinuálně respektované. Budeme v Česku i v tomto směru “kompatibilní”, nebudou tu mít naši severní i jižní sousedé už krátce po přičlenění rázem lepší výchozí pozici?

     Často slýcháme, že za devastaci mravních hodnot našeho národa “můžou komunisté”. Není pochyb, už do konce padesátých let se jim povedl “husarský kousek”, hned kousky dva: poštvat “lid” proti vlastní inteligenci, která byla prohlášena za “nespolehlivou, ideologicky lavírující společenskou vrstvu”, a  “vítězně dovršit ateistický boj”. Pak už jen zbývalo etablovat v životě společnosti nástroj spolehlivé demoralizace, vnutit lidem jako samozřejmý projev veřejného života otevřeně cynický, a žel všeobecně akceptovaný rozpor slov a činů.

     Přijmout tezi o absolutní vině komunistické strany na naší mravní pokleslosti by bylo ovšem alibisticky pokrytecké. Těžko by se pak vysvětlovalo, proč např. Spojené státy, žijící dvě století v kontinuální demokracii, stojí na prvním místě světové statistiky zločinnosti (na konci osmdesátých let přibližně čtrnáctkrát více úkladných vražd a třiadvacetkrát víc kriminálních deliktů než v Československé socialistické republice).

     Vysvětlení musíme hledat jinde. Proces dvousetleté sekularizace veřejného života celé euroatlantické společnosti rozvolnil historický hodnotový řád, po nastolení instance vlády rozumu směli lidé konečně sami rozhodovat nezávisle na (především církevních) autoritách o tom, “co je (pro mne!) správné, a co nesprávné”. Ve srovnání např. s arabskými zeměmi, kde se za téměř 13 století v tom směru naopak “ani lísteček nepohnul”, tu shledáváme na prahu třetího tisíciletí a ve srovnání obou civilizačních prostředí neskutečný rozdíl, který paradoxně uškodil oběma civilizacím. Tradiční ctnosti ustoupily v našem prostředí instanci úspěchu, a to bez ohledu na jeho povahu, bez zřetele na nástroje či způsoby, jimiž ho bylo dosaženo. Etablovaný konzumerismus a neomezený vpád elektronické mediální (sub)kultury úspěšně akceleruje relativizaci etických i společenských hodnot. Internet – magické médium konce století, nepřináší jen prokazatelný vzestup komunikace, poznání a osvěty, ale je i zdatným pomocníkem říši světového zločinu a nově i terorismu, je jejich netušeným komunikačním nástrojem a organizační bází. Prostředky, jež je nutno v zájmu ochrany společnosti na kontrolu tohoto média vynaložit, dosahují astronomických částek nemluvě o tom, že metodologie kontroly a postihu viditelně pokulhává.

     Odkud začít napravovat naši “morální dobu kamennou”, ono vzniklé “vakuum mravních hodnot” (Joe Lieberman, senátor a kandidát na viceprezidenta USA)? Či se s tím smířit, rezignovat na “nenapravitelné”?

     Pozoruhodný ohlas měly přednášky a semináře prosociální etiky v doškolovacích kurzech vedoucích pracovníků veřejné správy, organizované Institutem vnitřní správy ministerstva vnitra. Nejpřekvapivější výpověď ale přineslo svědectví samotných účastníků: “Nejde už o to, že poznatky z téhle přednášky přispívají mým profesním poznatkům. Jsou důležité hlavně pro mou osobní hodnotovou orientaci v rodině, v přátelských vztazích, pro mé politické postoje; hlavně ale pro mou rodičovskou jistotu – jak se chovat k vlastním dětem, jak se vůbec správně chovat, nejen zdvořile … Věděl jsem, že něco takového existuje(!), nevěděl jsem jen kde to najít a neuměl jsem to pojmenovat”, poznamenal jsem si až dojemně upřímná slova jednoho kancléře okresního úřadu.

     Cestu spatřujeme v několikrát už zmiňované prosociální etice, kde už přívlastek vyjadřuje hodnotu opačnou pojmu “antisociální”. Její ustavující tezí je nárok

-         být nápomocen, obdarovat, prospět bez očekávání protislužby a protihodnoty, přičemž

      takové chování:

-         nemá vyplývat ze služební povinnosti

-         má vzbuzovat reciprocitu (obdobné chování zúčastněných osob)

-         nemá být kontraproduktivní zájmům toho, kdo prosociálně jedná (narušovat jeho integritu).

     Takováto prosociální etika má ještě jednu významnou, a to filozofickou přednost – nepreferuje a priori žádné světonázorové východisko (materialistické či idealistické nazíráno někdejším zjednodušujícím prizmatem), prospívá každému společenskému prostředí, zakládá se na základní etické novověké hodnotě – lidské důstojnosti (dignitě).

     Pedagogická podoba této etiky je u nás prezentována etickou výchovou, již prosazujeme do našich škol jako vyučovací (výchovný) předmět se specifickým programem a na bázi zážitkové metody, jejímiž tvůrci jsou španělský prof. Roberto Roche-Olivar z Nezávislé univerzity v Barceloně a slovenský pedagog a výzkumník Ladislav Lencz. Zásady prosociální etiky ovlivňují úspěšně klima i ostatních prostředí, kde lidé kooperují v náročných vztazích, např. jednotky se zvláštním režimem, sportovní kluby, zastupitelstva obcí i velkých měst a samozřejmě i rodiny. Koncepce takovéto etiky splňuje výše citovaný Einsteinův požadavek lidského chování, které je založeno na výchově, soucítění a sociálních vztazích.

     Zážitková metoda výuky splňuje jednu podmínku, kterou pro účinnou nápravu věcí lidských požadoval už praotec etiky Sókratés. Příhoda, která se prý udála, když kráčel z Peiráia do Athén, má zvláštní význam zejména pro skauty, jejichž výchovný systém ji plně – a troufám si říci jako historicky vůbec první – pojal systémově i účinně. Tenkrát prý oslovil Sókrata jeden spoluobčan: Proč, Sókrate, nedělají lidé ani to, o čem vědí, že je správné?” – “Právě proto, že to jenom vědí, ale nejsou o tom přesvědčeni” zněla mistrova odpověď.  Vědomost je prchavou hodnotou (Ebinghauas: Zapomínání je aktivní funkcí mozku.) Jenom to, co prožijeme a co emotivně prohloubí naše poznání, má trvalý a formativní vliv na naši osobnost. Kdo se nerozdělí s přítelem v nouzi, kdo nepomáhá při živelných pohromách apod., ten “neví”, co je solidarita.

     Na konci minulého století se zřetelně projevilo etické manko společnosti především v trojím smyslu:

-        neakceptování lidské důstojnosti v postojích k druhým, bližním

-        neochota rozlišovat mezi správným a nesprávným, jakkoli je to někdy obtížné

-        nevůle zabývat se smyslem svého života.               

     Když se po velkých korupčních aférách amerických zbrojních koncernů v polovině 80. let

prokázalo nakolik je hospodářské sebevědomí USA založeno na sebeklamu, obrovských daňových podvodech, nadešel okamžik obratu známý jako “nové hledání ctnosti”. Tato etická katarze byla vyvolána okamžitou iniciativou šedesáti velkých firem, které vyhlásily tzv. Směrnice a programy odpovědnosti. Americká společnost dostává nový impulz obratu k morální reflexi. Děje se tak především trojí cestou: firmy zvou k spolupráci nevládní neziskové organizace, jejichž společenský kredit je v USA setrvale vysoký (málo se u nás ví, že strach firem z těchto NNO je vyšší než strach z médií), otevírají své brány kontrole médií a přepisují vlastní etické kodexy. Nastává nebývalá konjunktura etických poradních sborů, etických auditů, velké firmy sestavují pro své zaměstnance osvětové etické programy a kvízy, vysílané na interních televizních kanálech. Je a priori odmítán jakýkoli předstíravý a formalistní přístup, etické kodexy se zpracovávají za součinnosti všech zaměstnanců a vstupují svou autoritou do každodenního života všech složek firmy. Jakkoli zůstává mnoho problémů, společnost si začíná uvědomovat, že “i ctnost může být ziskem”.

     Tento trend ovlivňuje celou společnost a přináší nové impulzy i sféře státní správy a samosprávy, např. dnes všeobecně známý Etický kodex zaměstnanců magistrátu města New York nese všechny znaky náročné a promyšlené etické normy. Společnost si uvědomuje, že kdekoli sleduje odpovědně širší skupina občanů či zaměstnanců určitý společný cíl, musí mít neustále na zřeteli optimum zásad, jež k cíli spolehlivě vedou a které nesmí ztratit ze zřetele. Vznikají tzv. minikodexy jako “opory chování v každé situaci a pro každý den”; jako příklad uvádíme tzv. pět celoživotních pravidel známé americké pedagožky Susan Kowalik:

1.       vytvářet důvěru

2.       být pravdivý

3.       aktivně naslouchat

4.       nikým neopovrhovat

5.       dávat maximum.

     Jestliže jsme toto krátké zamyšlení nad etickým rozměrem života společnosti aktuálně uvedli poukazem na fenomén globalizace, vnímaný oprávněně jako jev nadějný i obávaný zároveň, připomeňme si, že právě z České republiky, z Pražského hradu zazněla na prahu nového století výzva hlavy státu společně usilovat také o globalizaci dobra, o světovou duchovní koalici jako jedinou alternativu zániku a zkázy.