Člověk v drsné přírodě

Člověk v drsné přírodě

aneb na co jsme přišli v Antarktidě

Jaroslav Pavlíček

SKAUTSKÁ UNIVERSITA PARDUBICE - 30. ZÁŘÍ 2002

(Údaje o autorovi a jeho myšlenky a zkušenosti z přežití v drsné přírodě a Antarktidě z dostupných materiálů pro Skautskou universitu Pardubice vybral Jiří Klaban - Kyb).

Jaroslav Pavlíček (59 let) je odborníkem na přežití v extrémních podmínkách. Studoval na Karlově Universitě koreanistiku, ale po srpnu 1968 ze školy odešel do hor. Pracoval ve Vysokých Tatrách jako nosič a posléze jako zástupce chataře na Teryho chatě, kde si udělal známosti s polskými horolezci, kteří jej v roce 1979 - 80 propašovali jako korespondenta na polskou, světově první zimní expedici na Everest, kterého pak skutečně dosáhli.

V roce 1984 přešel se dvěma kamarády za 41 dní Grónsko. Své poznatky shromáždil v knížce “Člověk v drsné přírodě”, které se od roku 1987 prodalo padesát tisíc výtisků. Velkým Pavlíčkovým snem byl vlastní ostrov. Kamarád astronom Mrkos mu doporučil, aby jej hledal v Antarktidě, v největším mezinárodním parku. V roce 1987 se s kamarádem vypravil na polské školní lodi do oblasti Jižních Shetland, kde hledali několik měsíců vhodné místo a sbírali zkušenosti z provozu trvale i sezónně osídlených stanic.

V únoru 1988 objevili ostrov Nelson, který se ukázal jako nejvhodnější pro experimenty v oblasti přežití a "zelené domácnosti". Následovala jedna akce za druhou: od stavby primitivních přístřešků, přes montované domky zakoupené z horolezeckých brigád, po současný stav, kdy většina věcí je dovezena z Chile, Argentiny a Uruguaye. Dnes má česká antarktická stanice tři domky: v jednom se bydlí, v druhém se skladuje odpad, ve třetím palivo. Na stanici stále někdo pobývá, Češi i cizinci: 1 - 7 obyvatel. Program stanice byl doplněn o studium změny životního stylu jako základní podmínky ke globálnímu přežití, což se později stalo hlavní náplní programu nazvaného "Zelená domácnost v drsné Antarktidě" s cílem přispět k propagaci pozitivních hodnot křesťanských a ekologických.

Na otázku, jak vybírá posádky a jaké činnosti na základně probíhají, Pavlíček odpovídá: "Nacpu dva tři lidi do staré škodovky a jedeme na ledovec Dachstein, pak na moře do Terstu, kde máme plachetničku, do bažin s mraky komárů, ty jsou u toho moře, a taky sjíždíme alpskou řeku. Vybral jsem ta nejhorší prostředí, jaká jsem mohl. Na pobyt v Antarktidě si musí v podstatě každý vydělat třeba druhým pracovním poměrem sám. Úspěšných absolventů je většina, zatím ve věku od sedmi do sedmdesáti let. Pro program “Přežití” a “Zelená domácnost” je zapotřebí co nejširší vzorek lidí, kteří se do takových situací mohou dostat, tzn. ženy, děti a invalidy nevyjímaje.

Pobyt na základně nabízí lidem možnost zjistit, co všechno v nich je, co všechno může člověk udělat pro přírodu, druhé lidi i pro sebe, když je jen trochu ochoten změnit svůj životní styl. Každý ale může už tady v Evropě vyzkoušet, jaké to je žít bez mnohých civilizačních vymožeností. V programu “Přežití” navrhujeme činnost člověka v extrémních podmínkách. Pro fungování “Zelené domácnosti” platí spousta omezení: život bez televize, rozhlasu, saponátů. Používáme alternativní zdroje energie, hlavně vítr a samozřejmě solární články. Minimalizujeme odpad. Obaly musí být snadno likvidovatelné. Děláme propočty ekonomického využití energie. Musíme pořizovat maximum poznámek, záznamů, měření: jaká je venku teplota, odkud fouká vítr, jak je silný a jak stoupá teplota v místnosti při topení určitým způsobem. Co se stane, když přidám nový izolant, stěnu navíc. Co se stane, když stěny obložím jutovou tkaninou? Jak vyperu bez saponátů? Ve vařící mořské vodě nebo vařící vodě dešťové? Místo prášků zkoušíme výtažky z nejrůznějších mořských řas.

Jaroslav Pavlíček je ženatý, žije v Písku a má tři dcery. Je profesionálním polárníkem: když není zrovna v Antarktidě, věnuje se přípravám, přednáší a publikuje.

MYŠLENKY A ZKUŠENOSTI

O psychické odolnosti platí zhruba opak toho, co o fyzické kondici: těžko a po dlouhá léta se získává, ale většinou potom vydrží natrvalo. Vysvětluje, proč starší horolezci často zdolávají hory lépe než mladší, proč i fyzicky slabší jedinci přežijí kritické situace.
Nelze spoléhat na to, že vydržím něco, co jsem nikdy nevyzkoušel.
Nejméně práce a obtíží je s těmi, kteří od mládí provozovali turistiku. Překvapivě horší jsou zkušenosti s lidmi, kteří jsou výkonnými, fyzicky zdatnými sportovci, ale nemají žádné znalosti o pobytu v přírodě a navíc jsou málokdy ochotni si přiznat, že něco neví.
Pečlivá a promyšlená příprava snižuje míru rizika ve všedním životě, stejně jako v drsné přírodě. Vrhneme-li se do něčeho bezhlavě, můžeme to díky náhodě zdolat, ale vítězství se potom podobá spíše výhře v loterii. Vždy počítáme s rezervou síly a času, a pro případ nezdaru máme připraveno rezervní řešení. To nám umožní okamžitě vyřešit nastalou situaci. Není-li předem promyšlena, nastává při nezdaru zmatek nebo katastrofa.
Maximum nezbytné pro přežití: boty, ponožky, trenky, kalhoty fukeráky, triko, péřovka, fukérka, batoh, karimatka, stan (igelitová roura), PET láhev, deštník, líh, nádoba, stojan lihovar (vařík), zapalovač, nůž, provaz, baterka, kompas, odrazová folie (zrcátko), tužka, papír, leukoplast, UV krém, obvaz, jehla, nit, zavírací špendlík. Samozřejmě vystačíme i s méně věcmi.
Letním posádkám na Nelsonu stačí 10 kg vlastních věcí, u zimních 15 kg. Příklad vybavení na dva měsíce: pas + dokumenty (0,1 kg), spacák (2), batůžek (0,3), svetr (0,5), větrovka (0,4), 2 mikiny (0,6), 2 trenky (0,2), 4 ponožky (0,2), UV krém (0,1), zapalovač (0,1), nůž (0,1), kalhoty (0,5), boty (2,0), volitelné věci do 2,5 kg. Celkem 10 kg.
Odpad je cennou surovinou umožňující přežití. Vnitřní kázeň, nedovolující devastaci přírody, je mocnou vzpruhou pro přežití. Nezlikvidovaný odpad se může stát zdrojem infekce. “Když jsi to mohl plné přinést, můžeš to prázdné odnést.”
Hlavní součásti bezpečnostního obsahu batohu (BOB) jsou obecně platné:

Nejčastější příčinou nehod je zakopnutí, uklouznutí, nedostatečná výzbroj, nebojácnost nevědomých. Při lezení dodržujeme pravidlo 3 bodů (jedna končetina hledá další chyt), také myslíme na to, zda se dokážeme vrátit. Příčin úrazů, kterým se nelze vyhnout, je málo: laviny uvolněné zemětřesením, náhlé bouřky, stoleté zvraty počasí atd.
Bivaky mohou být plánované (při pochodu) nebo nucené (změna počasí, úraz, vyčerpání). Včasné rozhodnutí zabivakovat zachránilo již mnoho lidí. Místo vhodné pro bivak: chráněné před objektivním nebezpečím (podceňování způsobilo již mnoho katastrof), co nejsušší, v blízkosti nezamrzající vody (úspora paliva), v pěkném prostředí. Nejsušší jsou jižní svahy, teplotu relativně stejnoměrnou mají polohy jihovýchodní až východní. Nejhorší je bivak na rozbředlém sněhu. S výhodou lze využít přírodních podmínek (stavba iglú, jednoduchých přístřešků, zástěny proti větru, zdroje tepla pro zlepšení své tepelné ochrany). Je jen málo oblastí, kde nenajdeme vhodný přírodní materiál.
Za pochodu existuje celá řada rozhodování. Než diskutovat je lepší podrobit se rozhodnutí uznaného vůdce. Při pochodu je optimální jíst pouze ráno a večer. Organismus potřebuje během dne podávat plný výkon a proto není vhodné jej zatěžovat jídlem: přestávka na jídlo je znát na denním výkonu. Také energetické využití stravy v klidu a v teplém stavu je výhodnější. Zpomalení tempa podle nejslabšího článku v extrémních podmínkách nestačí. Proto silnější vezmou výstroj slabšímu apod. Skupina, kde vzájemná pomoc je samozřejmostí, má vždycky větší šance: při sundávání a nasazování batohu šetří popruhy, které jsou jinak vystaveny čtyřnásobnému rázovému zatížení, což vede k předimenzovanému, těžšímu batohu.
Při pochodu nevyrovnanost sil vede k rozdělení skupiny, které může končit blouděním, vzájemným hledáním a v mezní situaci vede ke katastrofě. Na lano se má družstvo navázat ve chvíli, kdy jeden jeho člen začne být bez jištění nejistý.
Základem navigace je vědět, kde se nacházíme a kam směřujeme. Mapy slouží k širší nebo užší orientaci a někdy stačí i lehčí fotokopie. Kompas se v naších podmínkách používá zřídka, poslouží však v neznámé krajině a v mlze. Zeměpisné souřadnice dnes určíme pomocí GPS. (JK)
Tepelná ochrana je nejdůležitějším předpokladem přežití. Bez jídla se obejdeme několik týdnů, bez vody několik dnů, bez dostatečného oděvu jen několik hodin, protože teplotu výrazně ovlivňuje vlhkost a vítr. Bez tepelné ochrany lidské tělo pracuje jen v úzkém rozmezí teplot od klidového stavu až po vrcholný výkon.

Tepelnou bilanci odvodíme z rovnice: O = K - T, kde

Proti vlhkosti je obrana těžší: přichází zvenku i zevnitř.
Absolutní: neoprén (speciální použití, je těžký), holínky (nevydrží těžký terén), lepší pohorky, deštník (nepotíme se, ale pozor na vítr), pláštěnka (pocení!!!) lepší volné poncho. Nepotit se znamená oblékat se co nejméně a při pobytu na jednom místě vytápět obydlí.

Stan zásadně s tropikem: ale od - 5 ^oC je zbytečné, při - 20 ^oC je nejsušší iglú (sníh je hygroskopický).
Naše produkce vlhkosti ve stanu: vařič (200 - 500 g), vaření vody (500 - 2000 g), sušení věcí (200 - 1000 g), kondenzace dechu (1500 g), odpar z celého těla (500 g).
Materiál chráníme v polyetylenových sáčcích, které jsou vhodné i jako vnitřní ponožka snižující vlhnutí bot a vnějších ponožek.
Stravování = přísun energie. Naše tělo biochemicky spaluje látky, které uvolňují energii: tuky a sacharidy. Bílkoviny spotřebují většinu energie na zpracování sama sebe. Čím vyšší teplota tání tuků, tím horší stravitelnost. Kalorie však nejsou vše: je třeba bílkovin, vitamínů, vlákniny, chemických prvků. Ideální: mléko pro kojence (Sunar). Racion = soubor potravin do extrémních podmínek: pemikan, strava kosmonautů. Nejjednodušší racion: 200 g jedlého oleje + 50 g Sunaru. Využití přírodních zdrojů: sběr, lov.
První pomoc při přežití je stejná jako v běžném životě, ale musí se perfektně ovládat, jsme odkázáni pouze na sebe. A proto: cvičit, cvičit, cvičit !!!
Základní pravidla přežití:

Použitá literatura:

J. Pavlíček:

Člověk v drsné přírodě, Olympia 1987,

Trosečníkem v drsné přírodě, třetí vydání,
Člověk v drsné přírodě, Průvodce přežitím, Práh 2002,
ECO-NELSON ANTARKTIS, Survival-Greenhome-Impact programs,

Tomáš Čechtický:

Poustevník v mrazu, časopis Týden, 2002