Stanislav Voksa – Wimpy, Pardubice

Jack London kdysi napsal: „ Byl jsem zlatokopem, topičem na lodi, farmářem, i profesionálním hráčem. Zlato jsem nikdy nenašel a když jsem se vrátil, začal jsem psát o lidech, které jsem na své cestě potkal…“

Určitě přešel na Aljašce mnoho skutečných vrcholů, aby pak paradoxně našel ten svůj životní vrchol v klidu své pracovny, kde napsal příběhy lidí, které tak dobře znal.

Tak jsem i já hledal po celý dosavadní život „svůj“ poklad.  Svoji cestu k nejvyššímu vrcholu. Jestli jsem ten vrchol našel, vlastně ani pořádně nevím.

Naše generace neměla jednoduchý život. Pořád za nás rozhodoval někdo jiný. Co smíme a co ne. Kam smíme a kam ne. S kým se můžeme stýkat a s kým ne.  Když jsem se v roce 1949 stal junákem, byl vzápětí skauting u nás zakázán. To mi bylo jedenáct roků. Dvacet dlouhých let jsme čekali na jeho znovu obnovení a když jsme se konečně dočkali, byl vzápětí zase Junák zrušen.

Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl pomáhat s vedením Šestého oddílu pardubických skautů a na několika letních táborech.  Tábořili jsme v nesmírně romantickém místě v  Teplických skalách. Překrásná krajina bizardních pískovcových útvarů dávala nepřeberné množství možností pro táborové hry, ale rozvíjela i fantazii. Ten, kdo neprožil nádherná rána za jiskřivé rosy, kdo se nebrouzdal bosýma nohama vlhkou trávou a nesledoval siluety skal v ranním oparu… přišel o mnoho. Pro moji duši to byl balzám a jen jsem litoval, že neumím všechnu tuhle krásu nějak navždy zachytit.

Měl jsem tehdy na starosti malá Vlčata a chodil jsem s nimi do skal. Vzali jsme si horolezecké lano a Vlčata slézala své první vrcholy. Půjčil jsem si fotoaparát Flexaret a „stvořil“ své první snímky. Zdály se mi docela dobré a tak jsem „uváznul drápkem“, a nakonec se mi fotografování stalo ohromným „koněm.“  Na druhém táboře jsem už fotografoval všechno. Od ranních nástupů až po večerku. Nádherné byly táboráky. Noci plné hvězd, a při kytaře jsme snili o cizích zemích, o kterých se v písních zpívalo. Nikam na „západ“ jsme nesměli, ale všem nám bylo spolu dobře a věděli jsme, že takhle to pořád nemůže být. Jednou musí přijít doba a my budeme moci jet každý tam, kam ho srdce táhne….

Ta doba skutečně přišla - na konci roku 1989

Však jsme ji také okamžitě využili. Moje první cesta byla do Rakouska, do Vídně. Ono se to už dnes bere jako normální, že je v obchodech skoro všechno. Ale já byl jako u vytržení, když jsem viděl plné obchody nádherných jízdních kol. Obchodní domy a supermarkety plné zboží - a já fotil a fotil, abych svým přátelům ukázal ten propastný rozdíl mezi našimi zeměmi. Byly Vánoce a v obchodech plno jahod, pomerančů a banánů. Tehdy něco nepochopitelného. Upravené ulice a domy, tramvaje plné reklam, a co mě upoutalo nejvíc jako fotografa - ohromné big boardy. Vlastně velkoformátové fotografie.

Dnes už i tuto skutečnost  bereme jako normální jev - zvykli jsme si…

Další moje cesta byla do italských Benátek. Kanál Grande a ohromný provoz na něm. Nádherné stavby, kostely plné děl mimořádných umělců. Dóžecí palác, spousty gondol a gondoliérů… Sednul jsem si na náměstí svatého Marka a děkoval Bohu, že jsem se této doby dožil.

Pak přišla Paříž a Versailles.  Řím,Vatikán, Florencie a Michelangelův David, Vesuv, Neapol a Pompeje - a já fotil a fotil…

Ale přeci jenom mě nejvíce lákaly skutečné vrcholy, a tak přišly na řadu Alpy.  Savoyské, Bernské, Tyrolské a Julské. Nejvyšší vrchol, na kterém jsem stanul vlastní nohou, byl Aigulle du Midi 3842 metrů nad mořem. Ale tam jsem vyjel lanovkou z francouzského Chamonix, abych se mohl podívat na Mont – Blanc, nejvyšší horu Evropy, 4807 metrů vysokou a zase jsem fotil a fotil…

Moc se mi líbilo v italských Dolomitech v okolí Cortiny  d´ Ampezzo.

Ve Švýcarsku,  nad Zermattem, jsem bez dechu pozoroval nádhernou dominantu kraje, horu Matterhorn. V národním parku Grand Paradizo v Itálii jsem měl veliké štěstí a fotografoval mnohohlavé stádo kozorožců.  V Julských Alpách, ve Slovinsku, mě zaujala hora Triglav, 2864 m vysoká. Je to nejvyšší hora Slovinska a má pro ně mimořádný význam. Říká se, že je povinností každého Slovince alespoň jednou za život stanout na jejím vrcholu. Teprve potom se prý z chlapců stávají muži… krásný zvyk, co říkáte?

Jak si mnozí z vás jistě už domysleli, můj vrchol, můj pomyslný vrchol, je fotografování.

Tak, jako možná vy, jsem začínal s fotografováním na výpravách, při oddílových a nebo družinových hrách a hlavně na táborech. Systematickým studiem fotografických škol a kurzů jsem se dopracoval i k fotografickým oceněním. Účastnil jsem se celostátních a mezinárodních soutěží. Uspořádal jsem několik autorských výstav a mé fotografie visely v mnoha zemích Evropy…

Vy dnes máte neuvěřitelné možnosti. Na trhu je vše, co je k fotografování zapotřebí. Můžete se dnes rozmyslet a zítra můžete být… třeba za „Velkou louží.“ Dnes jsou digitální fotoaparáty, počítače, skenery a slušné tiskárny. Svoje fotografie si můžete sami upravovat a nemusíte vůbec do fotolabů, …o tom se nám ani nesnilo. Všímejte si všeho kolem sebe a fotografujte. Nemusí to být jen cizí kraje. I u nás jsou nádherná místa, hodná zaznamenání na filmový pás. A pamatujte si, že fotoaparát není jen přístroj… 

Je to prostředek k vyjádření vašich krásných myšlenek.