KULDA/ 59 - Jitka Marková, 4. Oddíl Ústí nad Orlicí, družina Zebry
-začátek: 11. 4. 2006
-konec: 31. 1. 2007
-celková doba výstupu: 295 dní
Kontakt: kuldicka zavináč seznam.cz, 

Dhaulagiri  8167m

(38.osmitisícovka)

Zpráva o výstupu

    Šklebí se na mě prázdná stránka, už potřetí, a já bych hrozně ráda začala přece jen o něco inteligentněji než nějakým citoslovcem. Bohužel jako vždycky mě napadá pořád to samé: Uff.  Nevadí, úvod by byl, snad se mi teď na něj podaří nalepit i nějaký ten obsah…

   Nějakým zvláštním způsobem se mi podařilo vylézt na svou už třetí osmitisícovku a oproti předchozím dvěma to bylo zase pro změnu něco úplně jiného. Během toho necelého roku (už to, že jsem to na svůj obvyklý průměr zvládla tak rychle, je zvláštní) se mi podařilo pár věcí podařilo, ale semtam se vyskytla i nějaká ta porážka. Když jsem se občas v průběhu výstupu ohlížela za tou spouští, co jsem po sobě zanechala lezením na Dhaulagiri, nemohla jsem se ubránit pocitu, že už moc nedokážu rozlišit, co je hra a co „obyčejný“ „běžný“ život. Tak dobře se mi do něj, potvůrka, infiltrovala. V podstatě se tedy dá říct, že celá tahle zpráva vlastně nebude o tom, jak nějaká Kulda plnila úkoly do nějaké soutěže, hry nebo projektu, ale spíš o tom, jak nějaká Kulda prožila jeden rok. A jak už jsem řekla, trochu to tentokrát připomínalo tobogán.

    Nejdřív teda něco maličko o tom, co se opravdu povedlo. To, co mě opravdu nadchlo a hodně namotivovalo, a co se pro mě stalo synonymem často citovaného „vrcholového pocitu“ byla účast na letošních „Dobrovolnících pre Tatry“ a s ní spojený výlet na Rysy. Nikdy v životě předtím a (zatím) ani potom jsem nebyla tak vysoko, což se projevilo třeba tak, že mě ve 2000 metrech trochu překvapilo, že se v řidším vzduchu hýbe hůř. Popravdě, byla jsem ve výpravě asi největší brzda, ke konci jsem lezla doslova po čtyřech, ale nakonec jsem si nahoře objala patník a přestože nahoře byla zima a mlha, že jsme z údajně „nejhezčího pohledu na Tatry“ neviděli ani ň, stálo to za to už jen kvůli tomu senzačnímu pocitu, který pracovně nazývám „koncentrované a neředěné štěstí“. Kdo nezažil, nepochopí. Následně jsme ještě s kamarádem byli na Kraličáku, což bylo taky mohutné, i když zase maličko jiným způsobem.    

    Pak začala škola, kde se mi oproti loňsku dařilo o poznání líp, dokonce jsem stíhala občas i nějaký ten přivýdělek bokem. Opravdu velké sebezapření mě stálo najít si v Brně zubařku a po dvou letech k ní zajít na kontrolu, ale nakonec jsem to dokázala. Pochytila jsem pár nových dovedností, ať už s počítačem, celkovým zacházením s naší školou nebo s výrobou výrobků; pořád dost bojuju s asertivitou, ale lepším se. Potkala jsem pár úžasných lidí, zkusila pár nových věcí, vydala dvě cédéčka, splnila si jeden dávný sen.

 A pořídila jsem si morčáka :-)

     Byly ale i věci, které mě moc nepotěšily. Asi nejhorší je, že některé věci dlouhodobě odkládám, i když na nich vlastně nic není. Dost mi vadí, že od doby, kdy jsem dostala malinkého dočasného zaracha na běhání a turistění od paní doktorky, protože si nějaký klíšťák umanul obšťastnit mě boreliózou, jsem strašlivě zlenivěla a moc tomu sportu teď nedávám. To je chyba. Ale jako úplně největší osobní selhání beru to, jak jsem prošvihla letošní Skautex. Vážně nesnáším, když něco slíbím a pak to nesplním, což se v případě Skautfestu a Skautexu stalo tuším už třikrát, letos navíc z toho úplně nejvíc nejhloupějšího důvodu, který se dá shrnout dvěma slovy: moje neschopnost, nerozhodnost a strach z kroku do neznáma. Nevím, jestli by to byla nepřekonatelná překážka, že jsem zmeškala termín přihlašování, každopádně jsem se o její zdolání ani nepokusila a zdá se, že jsem tím hodně uškodila hlavně sama sobě.

    I proto jsem pojala výstup na Dhaulagiri tak trochu i jako otázku osobní cti. Někdy v půli listopadu jsem si řekla, že když zaberu, mohla bych to do konce ledna zvládnout. Zezačátku mi to přišlo jako šílenství, tou dobou jsem nebyla ani v polovině, ale pořád nějaký červík hlodal, až jsem se do toho tedy vrhla. Bylo celkem zajímavé, zkusit překročit svůj stín a opravdu zabrat, nelézt jen pasivně, ale i podívat se sama po nějakých nových úkolech.

     Nakonec jsem to tedy dokázala, ale pocit koncentrovaného neředěného štěstí se kupodivu nedostavil na konci, ale spíš v průběhu a to ještě jen občas. Přemýšlela jsem o tom a došla jsem k závěru, že asi při všem potřebuju své vlastní tempo a že mě nebaví dělat něco z povinnosti, pokud tu povinnost sama svým způsobem nepřijmu. Což je asi hlavní důvod, proč jsem se nakonec rozhodla nepřidat se k EX 80, i když mě mrzí, že tím zklamu některé naděje, které do mě lidé vkládali. Jak jsem se přesvědčila na Dhaulagiri (kterou jsem pojala vlastně jako takový cvičný průzkum, jestli do toho mám nakonec jít), když opravdu musím, dokážu mnohem víc, než bych čekala, jenže zároveň z toho pak nemám tu správnou radost. V tuhle chvíli je pro mě EX 80 příliš velké sousto, i když není vyloučeno, že jí časem taky dorostu. Teď by to ale byla chyba. Abych se ale zase moc nešetřila, mám už v hlavě takový plán, jak si tu laťku přece jen zvýšit. Ještě se musím podívat pořádně na pravidla, jak je to s tím, že si po třetí osmitisícovce můžu část svemů ušít na míru, a pak se na to vrhnu pořádně.

    Na závěr ještě pár konkrétních zážitků z výstupu jako takového: Hodně svemů jsem získala tím, že jsem si jen započítala něco, co jsem měla dávno splněné, třeba vedení oddílu nebo melodie a texty. Skvělý ale byl i ten každodenní trošek, který jsem získala nějakým vlastním úsilím, třeba památný večer, kdy to bylo pomalu na sirčičku do oka, ale já do dvou do rána malovala obrázkový komiks o silvestrovském hledání svatého grálu (akce, kterou jsme se s roverstvem zapsali do povědomí správců rozhledny na Andrláku tím, že jsme v osm večer vpadli do chaty v rytířském a s dřevěnými meči a hezky poprosili o půjčení klíčů :-). Hodně mě bavila CDčka, i když výsledku mého snažení k dokonalosti ještě pořádný kousek chybí. Ale aspoň je to pro mě výzva do budoucna.

     Dost mi pomohlo, že jsem konečně přešla na počítačovou formu tabulek a udělala si v dokumentaci systém. Přece jen to má něco do sebe, když přesně vím, kde co najdu. Pomáhá to pravidelnosti a předcházení ztrátám.

     Objevem roku byl Autotesting. Trochu jsem díky němu vylepšila plnění svých povinností a možná i díky tomu mi letošní zkouškové přišlo naprosto v klidu a nemusela jsem se tolik hroutit, že nic nestíhám. SWOT analýza a myšlenková mapa mi zase pomohly při realizaci některých akcí jakož i při rozhodování a pořizování morčáka, který je teď jedním z nejlepších kamarádů a účinným antidepresivem.

     Hodilo by se zakončit nějakým moudrem. V jedné povídce jsem četla: Yesterday is gone-forget it. Tomorrow never comes- don‘t worry. Today is here- use it!* A i když se tím občas neřídím, je fajn to aspoň vědět.

                                                                                            Kulda

* podle mého neumělého překladu něco jako: Včerejšek je pryč-tak na něj zapomeň. Zítřek nikdy nepřijde-tak se ho neboj. Máš dnešek-tak s ním něco udělej!