Kytička (reg. č.: 82) – Eva Lukaštíková – narozena: 1987 – Ostrava
datum registrace: 16.02.2006 – konec výstupu:3.09.2006 – počet dnů výstupu: 200
e-mail: tasho@email.cz;

Kangchenjunga (Pět pokladnic sněhu)  8586m

Tím se chlubit nebudeme

(36.osmitisícovka)

 Jsem tady a mávám si tou svou ušmudlanou vlaječkou zase na dalším vrcholu. Ale rozhodně s ní neopisuju nějaké obrovské hrdé kruhy a nepózuju na fotografie do novin celého širého světa. Právě naopak. Stydím se a kdyby se tady někdo najednou objevil, asi bych se hleděla rychle schovat za nějakou kupku sněhu. Vážně se stydím za to, za jakých okolností jsem na něj doškrábala. 200 dní sice není nijak extra dlouhá doba, ale vím, že bych  měla na víc. A i fakt, že mám za sebou náročný rok, mi připadá tak nějak lacině. Bohužel.

Poslední pololetí svého gymnaziálního působení jsem si chtěla namotivovat další horou, abych měla i takovou nějakou prémii za hodiny strávené v předmaturitních a předpřímačkových kupách učebnic. Plán to byl pěkný, ne? Však taky zpočátku vycházel. Poctivě jsem shrabovala a zapisovala zážitky a prožitky, které jsem ve večerní PC-směnárně proměňovala ve svemy. Kde nastal problém? No tak asi hlavně v tom, že jsem v žádných kupách knížek tak nějak nikdy neležela a místo toho se věnovala třeba oddílu. Oddílům.

Ne že bych školu zanedbávala. Dosvědčují to výsledky. Jen jsem odmítla strávit šprtáním víc času než nutných 8 hodin ve škole plus cesty. Teda jako že jsem se učila nebo aspoň louskala povinnou četbu téměř v každém volném čase přesunů kamkoliv čímkoliv včetně pěšky. (Nenarážet do lamp už naštěstí umím dávno a překvapivě se mi tak učí nejefektivněji.) Ale odpoledne a víkendy jsem věnovala částí rodině, částí skautíkům. A aby jich nebylo málo, musely jich být mé tradiční dvě plné klubovny.

No jenže logicky – má-li obyčejný smrtelník stíhat hudebku, schůzky třikrát týdně, scholu a písemky, nezanedbávat povinnosti apod.... Byla jsem neuvěřitelně líná si něco zapisovat. I nejnutnější školní poznámky šly skrz zaťaté zuby. Co teprve cokoliv navíc? Suma sumárum, od března jsem do května sčítala dvakrát. Čekatelky plynule přešly ve svaťák, ten utekl rychleji než jsem vůbec pořádně ponacházela učebnice ve všudypřítomném zmatku, a v pondělí v osm mě čekali. V půl dvanácté nebylo co řešit. Nějakým zázrakem si ani do konce života nemusím vyčítat nedostatek úsilí věnovaného studiu – líp už to prostě dopadnout nemělo jak ;-). Den nato jsme to zpečetily hromadou zákusků, za týden došly výsledky přijímaček. Ani tam už jsem jednoduše lepší neměla jak být. (Bohu a přátelům – kteří mě udržovali v psychické pohodě, která je pro úspěch přínosnější  než celá hromada taháků a protekce – díky za to!)

Začly prázdniny. Kráá(za každý měsíc jedno áčko)áásně dlouhé. Jenže ouha? Protentokrát mi prostě nebylo přáno spočinout. V jednom oddíle jsme prakticky nepřetržitě intenzivně chystali program na tábor (internet – spása  i prokletí lidstva) a v druhém... no tam jsem to naneštěstí musela dělat z velké části sama. V červnu jsem odjela do Řecka, týden doma a tábor. Tábory. 7 dní v Zašové, 4 dny na Suché louce, pak na 3 dny zpět za klukama do Zašové a ještě týden se skautkama na Suché. Bylo to sice super, ale neuvěřitelně vyčerpávající, aspoň ta dívčí část. Radost z převážně qalitně odvedené práce a prakticky nejmožnějšího minima chyb a mezer v přípravě mi kalilo vyčerpání k smrti. Náladu mi spravilo úžasných 14 dní na člku, sil však dodaly jen psychických. Než jsem si stihla schrupnou (mobil – spása  i prokletí lidstva), prázdniny, aspoň ty platné pro všechny, byly fuč aniž jsem vlastně pořádně postřehla že začaly.

Konečně jsem se rozhoupala spočítat to tu všecko. Zpět k mému Himalájskému (pseudo)dobrodružství. V prvním okamžiku mi přišlo přirozené, to co jsem si nezapisovala průběžně prostě nepočítat vůbec. Ale stále intenzivněji se vtíral pocit, že bych ztratila významný kus svého života, kdybych je ve výstupech vynechala. Tyhle prázdniny byly sice náročné, ale daly mi hodně zkušeností a odpovědí a především nezapomenutelných chvil s přáteli. Takže tentokrát… hurá do toho a rychle od toho. Jinak řečeno urychleně to vše spočítat, uzavřít kapitolu Kangchenjunga a spravit si reputaci jinde.

Kyb mi docela spravil náladu vypsáním Expedice 80. Tohle by mohla být výzva jakou teď potřebuji pro spravení sebevědomí. Vlastně… není toho až tak uboze málo, co jsem dokázala při tomto výstupu. Ale za vítězství to nepovažuji, převažuje zklamání ze sebe samotné. Takže to zkusím jinde, jindy, jinak a snad úspěšněji. Jen je otázka, zda mi nebude chybět kyslík… A budu doufat, že tentokrát mi nedojde kyslík…

Ti, kteří jsou spokojeni sami se sebou, mají špatný vkus.

Honoré Balzac