Amazonka/43, Irena Dobešová, 1988, Šenov, 7.4.2004, 26.11. 2004, 235 dnů,
e-mail: 99dobesova(zavinac)gkh.cz

JAK JSEM VYSTOUPILA NA K2
(18. osmitisícovka)

Kolik by se ztratilo z úžasného bohatství
Lidské zkušenosti, nebýt překážek,
Které bylo třeba překonat.
Nádherná chvíle na vrcholu
By neznamenala ani z polovice tolik,
Nebýt temných údolí,
které bylo třeba překonat
                               Helen Kellerová

     Tento citát jsem získala před necelým měsícem, ale tak mi přirostl k srdci, že na něj nedám dopustit. Dokáže mě povzbudit ve chvílích, kdy se mi zdá, že už nemůžu, že už nemám čas, že už nic nezvládám a dodá mi sílu abych šla dál. Je velice podobný mému roverskému citátu, za který jsem si zvolila : „Abychom  se dostaly ke krajinám slunce, musíme nejdřív projít skrze tmu „. S těmito dvěma citáty jsem se vyšplhala až na vrcholek K2. Byly okamžiky, kdy jsem opravdu nedělala nic jiného než Modrý život a chodila  na oddílové a družinové akce.

    Na štěstí těchto měsíců bylo méně než těch, kdy jsem se opravdu snažila přidat nějaké ty výškové metry. Většinou jsem o víkendech na některých z mnoha  akcí a tak jsem ráda , že se stále ještě najdou víkendy kdy jsem doma. Těchto víkendů využívám i k cestě k vrcholu. Jednou jsem si odpoledne  pročítala vytištěné úkoly a byla jsem tak nabitá elánem, že mi to nedalo, vyběhla jsem ven a tam si našla několik různě tvarovaných , různě velkých a různě těžkých tyčí a házela a házela. Nemusím snad říkat, že pro mnohé sousedy a kolemjdoucí jsem musela vypadat  věru kuriózně. Každý den přece jen neuvidíte šestnáctiletou dívku jak na zahradě hází oštěpem a ohrožuje  křoviny rostoucí kolem.

    Ten den jsem si i rozplánovala  úkol Televize. Nebyl pro mě nijak těžký, jelikož nepatřím k lidem kteří u bedynky s anténou stráví odpoledne.Právě naopak jsou dny, kdy televizi nezahlédnu. Ale přesto některé pořady  se vypustily a najednou jsem měla o hodinu času více.Nejvíc mě však překvapilo, jak se změnily domácí práce. Byla jsem do té doby zvyklá si při mytí nádobí a při žehlení  pouštět televizi a sledovat to, co tam zrovna běželo. Od doby , kdy jsem plnila tento úkol jsem zjistila, že daleko příjemnější je si zapnout radio.Člověk neohýbá krk k obrazovce a někdy si i zazpívá.. Zdá se mi, že i ty jinak nudné práce  rychleji utečou. Člověk někdy opravdu potřebuje důvod, aby si zpříjemnil i nepříjemné věci, k čemuž se za normálních okolností neodhodlá. Raději zůstává v únavném kolotoči  věcí, které už dělá s určitým stereotypem, aniž by zjistil, že jsou možnosti zpříjemnění. U radia se člověku alespoň nemůže stát, že by „ztvrdl“ u obrazovky na celý film.

    Stejně jako loni jsem poslední SVM dolovala z úkolu Kniha. Kniha se mi však letos psala obtížněji, než loni. Ne, že by snad nebylo o čem psát, ale protože jsem nepsala o ucelené příhodě, ale o příhodách, bylo těžší je napsat tak, aby dávaly smysl a nebyly příliš nudné.

Napsat samotnou knihu, to bylo ještě nic proti tomu jak jsem ji následně tiskla. V naší škole , ve které se nacházela tiskárna, obnovovali síť a tak cesta k počítačům, schránkám a tiskárnám byla hodně komplikovaná. A tak to skončilo stejně jako loni. Běhání na poslední chvíli a cesta na poštu za pět minut dvanáct. pocit však byl stejný jako před rokem. Byl to pro mě takový předvrchol K2. Podobný pocit zdolání překážek. Zkrátka stálo to za to a přála bych ten pocit

Všem, kdo snad váhají jestli napsat nebo nenapsat knihu. Nic se nevyrovná pocitu, když ji držíte vytištěnou, když ji vážete  a když ji máte hotovou ve svých rukách.Je to něco co se přihodí párkrát za život. A proč to neudělat dokud je relativně čas ?

    Druhá hora  mi zase něco přinesla a zase mě přiměla překonat samu sebe. K2 byl můj cíl osm měsíců. A snad byla jako ta kniha. Zprvu jsem ji chtěla už mít zdolanou, pak jsem se s ní neuvěřitelně bavila a následně jsem začala mít zvláštní pocit. Pocit, kdy jsem chtěla být na vrcholu a při tom lézt dál, prožívat s ní  další a další akce, úkoly, skvělé pocity. K2 nahradila,tak jako dobrou knihu nahradily knížky další a dobré akce vystřídaly akce ještě lepší – Dhaulagiri.

     A já vím, že bude minimálně  stejně krásná jako předešlé.Děkuji všem, kteří mě podporovali, kteří mi byli oporou a u kterých jsem vždy našla radu. Ať už to byly holky z SD, Opavanky, nebo Kyb.

     Stejně vím, že na nikdy nedokážu zapomenout.

                                                                                                                          Amazonka