[Home][Univerzita][Vrcholy][Protomy][Cesty][Oldskauti][Kontakty-Odkazy]
 

Amazonka/40, Irena Dobešová, 1988, Šenov,22.8.2003, 26.4, 2004, 252 dní,
E-mail:
99dobesova(zavinac)gkh.cz

Můj výstup na Mt.Everest
( 8. osmitisícovka)

Myslím si ,že začátek by asi měl obsahovat jak jsem to všechno začala. A tak musím říci, že to bylo na mém prvním skautském táboře a to hned druhý den kdy jsem se dozvěděla, že za každý den na táboře je 20 SVM říkala jsem si, že to bude hračka protože jsem před sebou měla ještě týden z jednoho a pak tři týdny na táboře u jiného oddílu ze střediska a tak jsem, dá se říct do toho skočila rovnou po hlavě. Ze začátku to šlo lehce svemy přibývaly celkem sami stačilo jen si ráno zacvičiti (což bylo někdy horší než donutit se vstát, protože ač to je neuvěřitelné času bylo najednou ráno tak málo až jsem trénovala start z postele snožmo. A překážkový běh s prvky oblékání, mytí zubů, česání atd.) ,ale těch pět minutek na rozcvičku jsem si vyhradila.

Ovšem asi největší muka jsem prožívala u hladu, né snad ani proto, že bych měla hlad ( což mě samotnou udivilo), ale proto, že jsem viděla to všechno jídlo v ledničce a i když se mí milí, zlatí rodičové všemožně snažili nedělati příliš vonná jídla a kuchyni jsem se snažila vyhýbat co nejvíce to šlo, přesto jsem měla krizi jakmile tatínek donesl nákup a já mu ho pomáhala třídit. Bylo to už třetí den hladu a mě chybělo pouhých pět hodin (začala jsem večer v osm, poněvadž ráno nesnídám a nesvačím ) a když jsem tak vytahovala všechny ty dobroty co naši donesly nemohla jsem se dočkati až v puse ucítím něco o jiné konzistenci něž je mysli.

Ovšem opravdu osobní boj jsem svedla když jsem plnila úkol „maratón“ a to proto, že jsem si na začátku řekla, že to prostě musím uběhnout bez jediného dnu navíc. Někdy to byla makačka zvlášť když se třeba jelo na hory nebo někam na výpravu a člověk si musel přivstat, ale jindy to bylo opravdu skvělé. Prvních pár dní jsem běhala kolem  šesti kdy ještě bylo plno světla ,ale jelikož bydlíme na vesnici měla jsem vždy na své cestě několik babiček „pozorovatelek“ , které mi moc nepomáhaly. A tak jsem poté chodila běhati raději kolem osmi kdy už bylo příjemné šero. Ovšem jak už to tak bývá někdy se člověk zapomene a na běhání ani nemyslí. O to je to potom větší šok ,když v devět zjistí, že ještě neběhal a venku je tma jako v ranci. Ovšem to, že to chci zaběhnout bez manka stále platilo, a tak jsem se přemohla a vyšla na cestu. Běžela jsem jednu z mých tras a tentokráte bez rozmyslu přímo k lesu kde je hájenka (ovšem bez hajného a s mnoha individui) troufám si říct , že to byl snad nejrychlejší okruh, který jsem tam zaběhla a byla jsem nevýslovně ráda když jsem byla zase doma v teploučku.

Ale za skvělé zpestření a za úkol, který bych v obměnách klidně uvítala znovu byl OSUD sice když jsem si ho přečetla poprvé ani v nejmenším jsem nechtěla riskovat své těžce vydřené svemy, ale po té co jsem si uvědomila, že horolezci si taky nevybírají počasí a různé nástrahy jsem se rozhodla, že to zkusím.

A zkusila. Bylo to jednou když jsme ukončili náš SD-spich, kdy jsme projednávaly program na oddílovku a už jsme se pomalu začaly balit. Kotě mi půjčila svou kostku, na kreré ji padla v osudu šestka a tak mohla připsat tři sta svemů a mohlo se házeti. Hodila jsem a kostka jedna nezbedná přeskočila několik sešitů a krabic a zmizela z dohledu. Nastala hromadná akce kdy jsme se všechny spustily na kolena a hledaly kostku. Už ani nevím kdo ji našel ale podstatné bylo, že na ní byla čtyřka. Byla jsem strašně happy, že upisuji „pouhých“ tři sta svemů a tak to všechno skvěle dopadlo.

Ovšem prekérní to bylo na konci hory kdy jsem měla kolem osmi tisíců a první a čtvrtý kód beznadějně plný. Nezbylo než hodně číst a plnit úkoly hlavně z třetího kódu, ale všechno se to zvládlo a vylezla jsem nahoru. Byl to skvělý pocit a ten pocit jsem cítila asi v 10:30 večer když jsem dostala SMS od Kotěte. Aby všichni správně porozuměli, tak jsem ten večer měla 8830 svemů takže těsně pod vrcholkem, a v té době na zdravotním kurzu se Zajda Kotě a Kulihrášek bavily o cestě k vrcholu a Zajda řekla, že mi chybí už jen osmnáct svenů a na to Kotě odvětila, že už tam jsem, protože jsem ji spolu s Kulihráškem přemluvila na její druhou horu. No a tak mi poslali SMS a já byla úplně na vrcholku.

Na konec bych chtěla dodati, že lezu hned na další horu a to na K2. A proč? No proto, že si nedokážu představit, že bych nikam nelezla a nic neplnila a na K2, protože si to přála Zajda, která tvrdí, že je to nejtěžší hora na slezení.

Také bych všechny kdo ještě váhají jestli se  mají nebo nemají drápat na nějakou tu horu ať lezou, protože to jsou opravdu skvělé zážitky a člověk si i uvědomí jak je hezké kousat rohlík, jak krásně chutná teplé jídlo a jak je dobrý jogurt. I když nevím nevím od té doby co jsem zjistila jak je to všechno skvělé a jaký je to zase pocit jíst něco jiného než mysli jsem se onoho, ani jiného mysli ani nedotkla!

Amazonka


Copyright(c) Skautská univerzita Pardubice 2001- J.Klaban. Aktualizováno: