EXPEDICE  NOR-WAY 2000
aneb Cesta na sever 

BOBY - Jaroslav Prchal

O pár dní později se ze čtyř návrhů, kam jet, vybralo právě Norsko.

V oddíle tehdy nebyli skoro žádní roveři, ale zato silná skupina starších skautů, kteří na takovou akci měli věkem i zkušenostmi.

Přípravy

Každý z činovníků si vzal „na triko“ jeden organizační balík – jako doprava, trasa, finance atd., a začalo se s přípravou.

Už od počátku se každý ze skautů, kterých nakonec jelo osm, podílel svou měrou na přípravě expedice.

Hned na začátku jsme si totiž řekli, že po příjezdu z  Norska chceme sestavit expediční sborník, který bude vycházet ze získaných materiálů ( fotky, zápisky ), shrnovat naše zážitky z putování a přibližovat Norsko čtenářům.

Hned na začátku příprav se kluci rozdělili do pracovních týmů. Každý se zaměřil na určitý okruh, který měl na starosti a pro který potom na expedici pracoval. Měli jsme tedy novináře, vedoucí podrobný deník výpravy, historiky, shromažďující zajímavosti o Norsku a podílející se na přípravě trasy, byli tady i přírodovědci či fotografové. Každý jasně věděl, co je jeho pole působnosti, a podle toho se mohl dopředu zařídit. Zhruba jednou za měsíc potom byl v klubovně sraz všech „expedičníků“, kde se zjišťovalo, jak jsme na tom, co kdo, proč, co dělat dál, co nedělat a tak dále. V rámci příprav vznikly i internetové stránky o expedici – najdete tam spoustu informací od rozpisu úkolů přes podrobný popis plánované cesty až po podobu expedičních triček. Tady je adresa : http://aix.upol.cz/~prchal/norsko/index.htm.

Ale teď už k samotnému putování. Jeli jsme auty, Fordem Transitem – 9 lidí a Favoritem – 5 lidí. V přístavu Rostock jsme se nalodili na trajekt a o dva dny později už jsme obdivovali krásy norského hlavního města. Ale jen chvilinku, protože cestovatelská vášeň nás hnala dál na sever.

V prvé řadě jsme se chtěli dostat až za polární kruh. A po cestě tam i zpátky bylo mnoho zajímavého.

Obři a skřítci

První větší zastávku učinila naše výprava v nejvýše položených norských horách, v národním parku Jotunheimen (česky Domov Obrů). Potřebovali jsme si už protáhnout kosti – a vydali se na dva jednodenní výšlapy. Ten druhý byl obzvláště zajímavý – zdolali jsme nejvyšší horu Skandinávie Galdhøppigen, a ještě si užili chůze po ledovci.

Díky oklice 300 km navíc jsme na vlastní oči viděli jeden z nejhezčích norských fjordů Geirangerfjord a sjeli si snad nejužší a nejstrmější norskou „šněrovačku“, horskou silnici známou pod jménem Cesta Trollů. Nervy řidičů a brzdy vozů pracovaly v tu chvíli naplno.

Trollové jsou takoví bájní norští skřítci a Norové jsou na ně velmi pyšní.

O den později, už zase o něco severněji, v odlehlém pohoří s názvem Trollheimen (česky Domov Trollů) nás čekal třídenní pěší přechod. V těch překrásných horách jsme za celou dobu potkali jen čtyři lidi, jedno stádo sobů a panenskou přírodu.  

Konečně!

Zhruba na půl dne jsme učinili zastávku v Trondheimu (někdejší hlavní město) a potom přišel druhý z vrcholů cesty – citujme z expedičního deníku: …Konečně jsme na pomyslném cíli expedice. Dorazili jsme na rovnoběžku 66°33‘, tedy na severní polární kruh. Plýtvání fotomateriálem je nehorázné... Hagen vyzkoušel větu „jdu na sever a teď jdu ještě víc na sever…“ Všude kolem stály kamenný mohylky…

Náš bod obratu ale ležel ještě o nějakých 200 km severněji. Tam je totiž národní park Rago, kde jsme chtěli uskutečnit a také uskutečnili poslední dvoudenní výšlap. Rago patří rozlohou k nejmenším parkům, ale rozhodně to byl co do divokosti a krásy přírody zlatý hřeb  expedice. Prostě paráda. To se nedá popsat, to se musí vidět. 

A potom…

…už jenom stovky kilometrů na jih, pár zastávek, dálnice, nový zázrak techniky – most mezi Švédskem a Dánskem, zase dálnice, trajekt, dálnice,  hranice – a za nimi Čechy. Do rodných Pardubic dorazila naše expedice bez materiálních i lidských ztrát tři týdny po odjezdu, 9. srpna 2000.

Není bohužel možné popsat tu všech 22 dní plných těch nejrozmanitějších zážitků, jaké takovýhle podnik může přinést. I přes naše vlastní nedostatky, zákon schválnosti a tvrdohlavě zlobící auto nakonec vše dopadlo tak, jak mělo, a nám zůstaly pěkné vzpomínky.

A jeden těžko nahraditelný pocit – že i takovouhle věc si dokážeme připravit sami.

 Za pardubickou „Šestku“ Boby