Příteli, chvátej, SOS…
Honza: „Jaký
má puls a tlak?
Jarda: „Puls
120, tlak 150/90! Co zornice?“
H: „Zornice v
pořádku! Jak je to dlouho, co tu leží v bezvědomí?“
J: „Asi tak 5
minut! Saturace kyslíkem 96%! Přines kyslík!“
H: „Už jsem
tady. Kolik mu mám pustit?“
J: „Pusť to 4
litry za sekundu!“
H: „Saturace
kyslíkem 98%.“
J: „Je
stabilizovaný. Teď ho hlídejte, pravidelně kontrolujte puls a dýchání.“
H: „Dobrá
práce!
J: „Právě mi
volal Martin, že sem nesou jednoho s poraněním hlavy!“
H: „Já se o to
postarám. Budeš mi asistovat!
J: „Už vidím Martina!“
Tak nějak vypadají rozhovory při ošetřování raněných
na různých akcích.
Jak jsem se vlastně k první pomoci a
záchranářství dostal? Podnětů bylo víc a každý na mě působil jinak. Ale začalo
to asi v oddíle.
Jmenuji se Ballů - Jaroslav Procházka a jsem členem 4. oddílu Horizont střediska Polaris Pardubice. Skautský slib jsem složil v roce 1990. Nyní je mi 23 let a jsem výchovný zpravodaj chlapeckého kmene okresní rady Junáka Pardubice. První pomoc a záchranářství se staly mým velikým koníčkem.
Jsem
dobrovolný zdravotnický záchranář - člen sdružení EMERGENCY SDZZ o.s. a studuji
na Univerzitě Hradec Králové obor Aplikovaná informatika.
I ty asi jezdíš na družinové a oddílové výpravy, na
tábory. Možná si pamatuješ, jak se někomu něco přihodilo a tvoji starší
kamarádi ho ošetřovali. Mně se to stalo několikrát a uvědomil jsem si, že bych
sám nezvládl ošetřit ani „třísku“. Tak jsem se začal zajímat o první pomoc,
hlavně při plnění nováčkovské zkoušky a prvního stupně. Zajímal jsem se o
přednášky první pomoci starších bratrů z oddílu. V té době mě ale
ještě ani nenapadlo, že první pomoc se stane jedním z mých největších
koníčků.
Znáš televizní seriály jako Pobřežní hlídka nebo
Záchranáři? Jako motivace působí určitě
dobře. Když jsem již nabral určité znalosti a podíval se později na tyto
seriály, uvědomil jsem si, kolik je tam chyb, zkoušel jsem je hledat a sám pro
sebe opravovat.
První pomoc mi začala „proudit do krve“, studoval
jsem knihy první pomoci, hledal na Internetu a hlavně zkoušel a procvičoval -
obvazové techniky, umělé dýchání a nepřímou masáž srdce.
Pak jsem se zúčastnil Záchranářské lesní školy
SELEŠKA. Tam jsem se poprvé setkal se „simulovanými akcemi“.
Co to je?
Jedná se o maskování zranění na zdravých lidech.
Vypadá to docela hrůzostrašně – podlitiny, odřeniny, otevřená zlomenina,
tepenné krvácení, popáleniny… - a člověk si může zkusit ta různá zranění
ošetřit. Pokud pak přijde řada na skutečné zranění, už ví, co ho může potkat.
Již delší dobu jsem přemýšlel o vstupu do nějaké
organizace zabývající se první pomocí a záchranářstvím. Pak jsem se
z inzerátu v novinách dozvěděl o sdružení EMERGENCY SDZZ o.s.
(sdružení dobrovolných zdravotnických záchranářů). Zprvu jsem se toho trochu
obával, ale nakonec jsem „do toho šel“. To byl jeden ze zlomů v mém
„životě záchranáře“.
Začal jsem se podrobně zabývat první pomocí, hledat
souvislosti a zákonitosti. Učil jsem se novým postupům a dostal se
k věcem, ke kterým by se normální člověk jinak nedostal. Naučil jsem se
používat medicinální kyslík, EKG (elektrokardiograf), tonometr (přístroj na
měření krevního tlaku), oxymetr (přístroj na měření saturace kyslíkem) a
spoustu jiných. Začal jsem se účastnit zdravotních dozorů na různých
kulturních, společenských a sportovních akcích. Ale hlavně jsem se stále snažil
zdokonalit své znalosti, kterých není nikdy dost.
Jeden z dalších impulsů, který mě utvrdil
v mém zájmu, je neschopnost a neznalost lidí. Již několikrát jsem se
setkal s tím, že lidé nejsou schopni ošetřit zranění a postarat se o
člověka v nouzi. Byl jsem svědkem několika autonehod, kdy lidé jen tak
postávali okolo a nic neudělali. V těchto chvílích je nutné mít znalosti a
být si jistý. K tomu člověk nepotřebuje vědět moc, ale musí si být jistý,
že to umí a hlavně to umět. Chybovat v první pomoci může znamenat těžké
poškození na zdraví nebo i ztrátu lidského života a je důležité, aby si to lidé
uvědomili a nepouštěli se do věcí, na které nemají.
Ale věřím, že většina z vás by pomoci zvládla,
vždyť základní principy a pravidla první pomoci se v oddílech učíme.
Spousta lidí si říká: „Záchranka přijede, je to
v pořádku.“ Ale v pořádku to není. Ze zákona má záchranka lhůtu 15
minut. Do té doby by se měla dostat na jakékoli místo. Ona může sice přijet
velice rychle (do 5-10 minut), ale i to je v některých případech již
pozdě. Například člověk může vykrvácet za 1,5 minuty, resuscitace (umělé
dýchání a nepřímá masáž srdce) se musí začít co nejdříve (nejlépe do 3 minut).
Všechno mé úsilí se zúročilo při letošních povodních,
kdy jsme byli krizovým štábem povoláni do Prahy na pomoc. Zde jsme vykonávali
zdravotní zajištění v evakuačních centrech. V každém centru byli vždy
dva z nás. Každá dvojice měla na starost zhruba 200 lidí. Bylo to náročné jak
fyzicky, tak i psychicky. Tam jsem se jen utvrdil v tom, že to, co dělám,
má smysl a budu v tom pokračovat.
Dnes již první pomoc a vše okolo nepovažuji jen za
koníček. Dělám to proto, že chci pomáhat lidem a být připraven pomoci.
Snažím se šířit první pomoc, kde to jen jde, vyučuji
ji na kurzech první pomoci, na skautských akcích. Lidé občas říkají, že to
přeháním, ale já už jsem prostě takový a nikdo mě nepředělá. Podobně jako
skauting se mi záchranářství vrylo do stylu života.
Můj koníček se začal projevovat i v mém soukromém životě. Čím jsem si byl jistější, tím jsem si připadal jistěji i v životě.
Nikdy totiž nevíš, kdy se ti znalost první pomoci může hodit. Ať už na družinovce, v autobuse, ve škole, na oddílové výpravě či při koncertě - zkrátka všude.
Letos na táboře se ošklivě zranili dva skauti. Oba spadli z mostu na betonovou plochu. Díky schopnostem vedoucího a dalších členů se podařilo vše zvládnout a včas předat oba zraněné do rukou lékařů. Také jsem se účastnil této „záchranářské akce“ a chtěl bych ještě jednou poděkovat celému oddílu Horizont z Pardubic za dobře vykonanou práci!
Jen připravený člověk může zachránit lidský život.
A co když to budeš právě TY, kdo se vyskytne v blízkosti nehody? Co uděláš? Víš to, nebo tipuješ??