Skautská Univerzita Pardubce, ....

K MEZIGENERAČNÍ KOMUNIKACI
Zdeněk ŠANDERA

Mueller-Thomas :
V sociální interakci nelze nekomunikovat,
tedy něco nesdělovat.

    Nejdůležitějším hlediskem psychologie jedince jsou mezilidské /interpersonální/ vztahy, v nichž chování jedné osoby je podnětem pro chování osoby jiné a naopak.
V této souvislosti mluvíme o sociální interakci, v jejímž průběhu se jednotlivci vzájemně stimulují /podněcují/ a reagují na sebe. Rozvíjejí tak řetězec akcí a reakcí. Jde vlastně o projev sociální závislosti jedné osoby na druhé nebo jedince na sociální skupině. Při tom si vzájemně o sobě vytvářejí určitý obraz, názor a podle tohoto obrazu se k partnerovi chovají a reagují na jeho projevy.
    Nutno však vzít v úvahu, že ne každý obraz, který jsme si od druhém vytvořili, odpovídá skutečnosti. Při hodnocení druhých se totiž často dopouštíme chyb a to se stává někdy pramenem řady nedorozumění, zklamání, nemilých překvapení. Důsledkem pak je zhoršování mezilidských vztahů prožívaných nelibě.
    Člověk, žijící v sociálním prostředí, sleduje /a často sám se stává obětí/, jak místo spokojeného soužití plného ohledů, tolerance, činorodé spolupráce, nabývá neradostného dojmu, že "člověk člověku skutečně může být vlkem".
    Setkává se s tím, jak se lidé vzájemně napadají, klamou, podvádějí, pomlouvají, projevují závist, nenávist a neváhají využívat slabin druhého, aby ho ranili či dokonce zcela vyřídili. Mluvit nehezky o právě nepřítomných se v naší společnosti stalo téměř pravidlem a nikoho ani nenapadne, že se stal právě svědkem hanebné pomluvy, kdy postižený se nejen nemůže bránit, ale často se o pomluvě ani nedozví. Spíše je mu divné, že se od něho někteří odvrátili, aniž mu sdělili, proč tak učinili.
    Život ve společnosti plné neupřímnosti, podrazů, přetvářek nutících k neustálé ostražitosti, je pro mnohé lidi natolik obtížný, že se raději komunikování s druhými vyhýbají a styk omezují jen na to nejnutnější.
    Sociální psychologové se právem domnívají, že jednou z podstatných příčin zhoršujících se mezilidských vztahů je nízká úroveň sociální komunikace. Mezilidské vztahy totiž nejde od komunikace oddělovat.

Jak by měla komunikace mezi lidmi probíhat
   I komunikaci, má-li být účinná, je nutno se učit, zvláště když si uvědomíme, jak může ovlivňovat jedince i skupiny lidí a jakou má sílu při výchově. Lidé si navzájem sdělují nejen různé informace, ale i své touhy, přání, naděje, uskutečňují lidské vztahy, projevují sympatii i averzi. Všude tam, kde komunikace vázne, dochází k narušení interpersonálních /mezilidských/ vztahů se všemi negativními sociálními důsledky.
    Každý úbytek informací, jejich špatné pochopení, rozdílné vysvětlení, zaviněné například odlišnými názory, postoji, ale i citovými vztahy, ve svém důsledku vede k narušení lidského soužití a kooperace.
    Specificky lidskou formou komunikace je řeč, a to mluvená i psaná. Díky řeči si mohou lidé předávat různá sdělení o minulosti, přítomnosti i pravděpodobné budoucnosti. Jen tak je možno využívat zkušeností předcházející generace a být připraven na události příští.
    Za symbolickou formu komunikace možno považovat i určité formy chování, které mají v dané kultuře zvláštní význam /např. úklona na znamení úcty, úsměv jako projev vstřícnosti, kývání hlavou na souhlas, vyjádření vztahu pomocí květin apod. /.
    V komunikaci má dále svůj význam tzv. komunikace neverbální /beze slov/ , kde je využíváno pohybů těla, mimiky, různých gest, očí, smíchu, pláče, hlasové modulace, ale i oděvu, účesu, kosmetiky atd.
    Vysílaná informace je vždy chápána subjektivně a nekryje se pokaždé plně s obsahem a záměrem vysílajícího. Někdy dokonce může být pochopena naopak /v úsměvu možno vidět i projev ironie, v zesíleném hlase formu nátlaku, vyhrožování apod./.
    Vysílané slovo může být vysvětlováno významově odlišně nebo alespoň nepřesně. Mluvíme pak o nedorozumění, které nastalo tím, že určitými slovy vyjadřovaný pojem není chápán komunikujícími stranami zcela stejně /např. požadavek poslušnosti může být mladistvým pochopen jako pokus vychovatele nějak jej omezovat, utiskovat/.
    Jindy může dojít k úbytku informací, či dokonce deformacím, cestou. Přijímající si docházející informace dotvářejí i podle svého postoje k vysílajícímu. Hledají a nalézají v nich i to, co zamýšleno nebylo a podle toho reagují.
    Ovšem nejčastějším zdrojem poruch v sociální komunikaci je, že lidé spojují s týmiž pojmy různý význam a to hlavně z neznalosti obsahu a rozsahu pojmu, vyjímečně i ze zlé vůle, podle lidového "jeden o voze, druhý o koze".
    Tam, kde komunikace neprobíhá "tváří v tvář" /v tisku, dopisech, na internetu, ale i při telefonických hovorech, kdy můžeme odvozovat jen z hlasu/, důležité a vysvětlující prvky, jako jsou gesta, mimika, úsměv či zamračení, ke správnému pochopení komunikovaného obsahu chybí a zpětná reakce bývá obtížná.
    Úspěšnost komunikace je do značné míry podmíněna i tím, co o protějšku víme, případně co od něho můžeme předpokládat. Ve vzájemných interakcích jsou očekávány určité způsoby chování, které vyplývají ze sociálních rolí komunikujících osob. Jejich podceňování vede ke krizím, zejména v komunikaci mezigenerační.

Některé příčiny poruch v sociální komunikaci
   Poruchy ve vzájemném porozumění v průběhu komunikace mají nejrůznější příčiny. Je to například nedostatek odpovídajících zkušeností, omezený slovník, nedostatek potřebného taktu, chybný výklad významu slov. Ale i různost zájmů, postojů, motivů, nedostatek vůle komunikovat. Příčiny však mohou být v nerespektování věkových zvláštností jednotlivých generačních stupňů. Ať již z neznalosti či z neochoty.
    Zejména v poslední době můžeme pozorovat zhoršující se průběh mezigenerační komunikace a to zejména mezi mládeží a dospělými a dospělými a stárnoucí generací.
    Rodiče i ostatní vychovatelé, jak se zdá, často omezují své rozhovory s potomky na neúnosné minimum. Jako by jim chyběl čas či trpělivost hovořit s dětmi a mládeží jinak než v podobě pokynů, příkazů, napomínání, vyhrožování. Na přátelské rozhovory s velkým výchovným účinkem /zejména tam, kde je na straně vychovatele značná neformální autorita/ se jaksi nedostává. Jednostranná komunikace ztrácí možnost získat zpětnou informaci /zpětnou vazbu/ o tom, jak svěřenec naše sdělení či opatření přijal a jaké výsledky tedy má. Jak je pochopil a co si o tom myslí.
    Právě u mladistvých bychom měli pozorně sledovat účinky informací, pokynů a rad, a pečlivě si všímat reakce druhé strany.
    Dobrý vychovatel, znalec věkových zvláštností svěřenců, je dokáže k rozhovorům podněcovat, dodávat odvahu, posilovat sebevědomí, projevovat pochopení, účast a správně usměrňovat. Umí dobře naslouchat, aniž by projevoval netrpělivost a podrážděnost, vyhýbá se jakémukoli vyhrožování, zesměšňování, ironizování.
    Možnost si demokraticky vyměňovat názory v průběhu sociální komunikace vede u dospívajících k uspokojování řady sociálních potřeb, jako je toužené sebeuplatnění, patřičné sebevědomí, získání přiměřené pozice. Mladistvý se při tom učí chápat a respektovat stanoviska a názory druhých, věcně a bez negativních emocí obhajovat svoje myšlenky, naučí se přiměřeně a taktně kritizovat.
    Nápady mladistvých tedy není žádoucí předem odsuzovat, zatracovat či dokonce zesměšňovat. Spíše se pokusit vcítit do myšlenkových pochodů těch, kteří stojí teprve na prahu dospělosti a chybami a omyly se učí.
    Nemenším problémem v sociální komunikaci jsou v dnešní době poměrně časté konflikty a různá nedorozumění s generací stárnoucích.
    Mladí bohužel nemívají ke stárnoucí generaci přiměřeně odpovídající vztah. Vnímají ji jako příliš opatrnou, špatně se přizpůsobující dnešní moderní době, spíše nerudnou. Vadí jim časté kázání a pedantství otců a dědů. Také přílišné ulpívání na zkušenostech, normách chování, časté zdůrazňování zásluh, vyžadování úcty, vděčnosti, se jim dokonce protiví.
    Nesnášejí, jsou-li stále považováni za nezkušené, lehkomyslné, nezodpovědné, nestálé a nedočkavé.
    Pokud probíhá sociální komunikace pod vlivem mládím nesprávně vnímané a starými špatně chápající skutečnosti, dochází samozřejmě k řadě nedorozumění vyúsťujících až v konflikty, které vedou k omezené či chybějící komunikaci, která by vše mohla napravit, vysvětlit.
    Neznalost a nerespektování psychologických věkových zvláštností různých generací vede k nepochopení, k netoleranci a tedy i k nespolupráci a neefektivnímu soužití, které poškozuje nejenom jednotlivce, ale ve svých důsledcích celou společnost.
    I stáří má své přirozené zvláštnosti a jiné generace by o nich měly vědět více. Již proto, že chování starších spoluobčanů chápou jen ve světle svých zkušeností, aniž by stářím někdy prošli. Nedovedou se pak vžít do projevů této generace a často označují své staré spoluobčany nejméně za podivíny. A to ještě netuší, jak stáří prožívá dříve vysoce aktivní angažovaný člověk, kterému v souvislosti s ubývajícími silami a některými chronickými neduhy připadá společnost jako nevděčná a krutá.
    Stále platí, že stárnoucí generace by ráda předávala své bohaté zkušenosti, aby pomohla těm následujícím vystříhat se chyb, které je mohou poznamenat na celý život. Jenže mládí ani střední věk většinou nemá o takové "staromódní" informace zájem. "Dnes je přece docela jiná doba", říkají.
    S podobnými problémy "boje generací" se setkáváme i v našem skautském hnutí. Ale to je zase jiná kapitola.