HVĚZDY ČESKÉ HUDEBNÍ HISTORIE

Česká hudba několikráte vstoupila na světovou hudební scénu. Můžeme to považovat za velký úspěch, protože tak malá zem se jen tak lehce v mezinárodní konkurenci neprosadí. Jsou o mnoho větší státy (třeba v jižní Americe, na dálném východě), kterým se něco podobného dosud nepodařilo. Nesmíme sice tuto skutečnost přeceňovat, v mnoha zemích znají naše skladatele, ale vůbec nic nevědí o našem státě. Také neplatí, že autoři nebo skladby požívající doma velké proslulosti, nacházejí stejný ohlas v zahraničí.

V přednášce se mohu pochopitelně zmínit jen o několika nejzákladnějších zjevech, skutečně o “hvězdách”, mnoho zůstane stranou. Pro orientaci nastíním v těchto tezích stručný a nutně i schematický běh českých hudebních dějin. Do jejich rámce si pak “hvězdy” zasadíme.

Musím upozornit ještě na některá nezbytná omezení. Budu se zabývat jen skladateli, nikoli interprety a institucemi. Také se nebudu zabývat populární hudbou a jazzem, nýbrž jen hudbou, která se obvykle (a trochu nepřesně) nazývá vážná. Na víc čas nestačí.

Do našeho regionu se v 6. století přesídlovali Slované. V této době se střetávala liturgie římská s liturgií byzantskou. První doloženou památkou hudby s českým textem je litanie HOSPODINE POMILUJ NY z 10. nebo 11. století. Asi o 200 let později vznikla slavná píseň SVATÝ VÁCLAVE koncipovaná pro lidový duchovní zpěv. Zhruba kolem roku 1420 se datuje husitská válečná píseň KTOŽ JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI povzbuzující válečníky slovy “tenť Pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních.”

Po husitských bojích byl na dlouho ochromen v českých zemích kulturní život a jen zvolna sem pronikala renesanční hudba. Nejvýraznějším představitelem renesanční polyfonie byl šlechtic KRYŠTOF HARANT z Polžic (1564-1621), popravený v roce 1621 na Staroměstském náměstí v Praze po bitvě na Bílé hoře.

Třicetiletá válka přinesla Evropě velké útrapy, katastrofálně klesl počet obyvatel. I barokní sloh se prosazoval pomalu, ale vytrvale. Zvolna získávala půdu nová forma, opera. Hudba se pěstovala na zámcích bohatých šlechticů a v církevních institucích. V tomto období se proslavil PAVEL JOSEF VEJVANOVSKÝ (kol 1640-1693) a pak v Drážďanech působící JAN DISMAS ZELENKA (1679-1745). Pro polyfonní mistrovství je někdy nazýván “český Bach”. Dalším významným zjevem byl BOHUSLAV MATĚJ ČERNOHORSKÝ (1684-1742), žil dlouhou dobu v Itálii.

Řada hudebníků 18. století působila v cizině. Doma nesídlil dvůr a nebyl tu dostatek příležitosti k obživě. Čilý hudební ruch probíhal na venkovských školách, z té doby pochází proto značně nepřesný i nadnesený slogan, že “Čechy jsou konzervatoří Evropy”. Rovněž nepřesná je stará teze, že se v té době jednalo výhradně o emigraci řady hudebníků. Emigrace ve smyslu tajného útěku to byla jen v několika případech, zvláště tam, kde byl umělec jiného než katolického vyznání a odcházel proto do protestantských zemí. Většinou však důvodem odchodů do ciziny byla sociální situace.

V první polovině 18. století se formoval hudební klasicismus. Na tomto procesu měla významný podíl skupina skladatelů působících v Mannheimu v Německu, byli proto označováni jako “mannheimská škola”. Nejvýraznější osobností byl JAN VÁCLAV STAMIC (1717-1757), stejně pak jeho synové. Z Čech do Německa odešel právě z důvodů náboženského pronásledování (podezření z tajného nekatolictví) rod Bendů. Významným tvůrcem byl JIŘÍ ANTONÍN BENDA (1722-1795), kapelník durynského vévody v Gótě. Proslul jako tvůrce melodramu.

K významným autorům tohoto období patřili dále Josef Mysliveček (Itálie), Jan Ladislav Dusík (Anglie, Německo, Rusko, Francie), Antonín Rejcha (Francie) a konečně Jan Václav Hugo Voříšek (Vídeň).

Za zakladatele české národní hudby je označován BEDŘICH SMETANA (1824-1884). Získal velkou popularitu především operou Prodaná nevěsta a konečně cyklem symfonických básní Má vlast. I řada jeho dalších skladeb našla ohlas už za jeho života, například díla klavírní (hlavně polky), smyčcový kvartet Z mého života, další opery, písně, sbory atd. Smetana je dodnes světově uznávaným autorem. V duchu romantických ideálů vytvořil hudební projev prvořadé náročnosti a dal tak české moderní hudbě významné základy. Doma jeho ocenění bylo často rozpačité a rozporuplné. Právem ho nazval jeden německý teoretik “velrybou v rybníce”.

ANTONÍN DVOŘÁK (1841-1904) je dodnes světově nejproslulejším Čechem vůbec. Jeho Slovanské tance, Novosvětská symfonie, Violoncellový koncert, Americký kvartet, opera Rusalka jsou hrány po celém světě. Velkého ohlasu se za svého života dočkal především v Anglii, působil též jako ředitel konzervatoře v New Yorku a posléze i v Praze.

ZDENĚK FIBICH (1850-1900) přinesl do světové hudby nový impuls v oboru melodramu třívečerním cyklem Hippodamie. Popularitu získal i jeho Poem, součást symfonické básně V podvečer.

Po Smetanovi a Dvořákovi se nejproslulejší osobností české hudby stal LEOŠ JANÁČEK (1854-1928). Byl po nesnadných začátcích ředitelem konzervatoře v Brně a profesorem konzervatoře v Praze. Doslova výbuch zájmu přinesla jeho opera Její pastorkyně a po ní i další opery. Impulzivní a současně i něžný, ve zvuku i v námětech moderní Janáčkův styl udivuje dodnes.

Dvořákem byli na konzervatoři vychováni dva významní umělci: VÍTĚZSLAV NOVÁK (1870-1949) a JOSEF SUK (1874-1935). Zvláště dílo druhého z nich získává dnes ve světě proslulost.

K trojici Smetana, Dvořák, Janáček dnes přiřazujeme BOHUSLAVA MARTINŮ (1890-1959). Vytvořil jedinečná díla všech druhů a žánrů. Velkou část života strávil v cizině (ve Francii a v USA), odkud se posléze nemohl vrátit, protože byl v době komunistické totality doma ostře kritizován.

Nepříliš hraný, ale světově dosti známý byl ALOIS HÁBA (1893-1973), tvůrce čtvrttónové a šestinotónové hudby a mnoha experimentálních i tradičních skladeb.

Mezi tvůrci z doby první republiky byla celá řada významných osobností, z nichž mnozí získali věhlas i po druhé světové válce. Například Klement Slavický, Iša Krejčí, Pavel Bořkovec, Ladislav Vycpálek, Václav Trojan, Jiří Srnka. Před válkou proslul Ervín Schulhoff, Jaroslav Ježek a mnozí další. Osobitý projev měl MILOSLAV KABELÁČ (1908-1979), který současně vychoval mnoho zajímavých mladších tvůrců.

Česká hudba 2. poloviny 20. století je obtížně přehlédnutelná, prosazovalo se skoro 100 skladatelů. Upozornil bych například na Vladimíra Sommera, Jana Nováka, Zdeňka Lukáše, Svatopluka Havelku, Jana Klusáka, Ivana Kurze, Marka Kopelenta, Jaroslava Krčka, Jana Hanuše, Jana F. Fischera, Jiřího Pauera, Lubora Bártu, Josefa Matěje, Otmara Máchu, Sylvii Bodorovou, Ivanu Loudovou, Luboše Sluku. Nestačím vypočítávat všechny zajímavé autory. Ryze z osobního pohledu bych však vyzdvihl tři osobnosti:

VIKTOR KALABIS (1923) proslul jako tvůrce komorní a symfonické hudby, která našla ohlas v celém světě. Jeho hudba má výrazné humanistické poselství.

PETR EBEN (1929) je další výraznou osobností, klavírista, varhaník, skladatel neobyčejné melodické invence. Inspirace čerpá jako katolík často z křesťanské oblasti.

LUBOŠ FIŠER (1935-1999) napsal hudbu k řadě filmů, stejně tak díla symfonická, kantátová, televizní opery. Vytvořil si svůj vlastní osobitý rukopis, inspirace čerpal z bohatých zdrojů minulosti i přítomnosti.

Česká hudba vstupuje na světová hudební pódia dodnes. Tento proces je intenzivnější než v minulosti, protože máme celou řadu vynikajících interpretů, komorních souborů a orchestrů, které napomáhají šíření české hudby. Pochopitelně soudit současnost je velmi těžké, protože nejpřísnější prověrka - prověrka času - probíhá na historicky rozsáhlé a dosud neukončené ploše.

Podrobnosti k české hudbě je nutné hledat v odborné literatuře a hudebních slovnících.