VOX HUMANA
Jan KRISTOFORI

Mám jedno přání:
Aby se znovu strom stal stromem,
řeka řekou a člověk člověkem.
Rudolf Hrušínský

Ohlas Jana Kristoforiho na naše pozvání do Skautské univerzity Pardubice :
Vážená paní doktorko,
    samozřejmě se mnou můžete počítat a besedovat nejen o umění, ale také o Skautingu. Byl jsem léta SKAUT a můj syn mě v Norsku následoval.
Za vše, co je ve mě dobrého, vděčím SKAUTŮM !

    Umění od dávných věků mělo pro člověka svou poznávací, sdělovací a estetickou funkci a tím, že bylo spjato s životem, mohlo po tisíciletí provázet lidstvo na jeho historické cestě. Dnes se ve velkém procentu uměleckých děl toto pouto s životem ztrácí a mnohá díla působí nejen antiesteticky, ale doslova pro život negativně. Umělec a kritik se mnohdy velikášsky stylizuje do projevu, který působí destruktivně, ač bývá pro veřejnost pokrytecky zdůvodňován potřebou katarze či mementa. V takovém pojetí se pak ztrácí nejen úcta k zásadním hodnotám, tolerance k ostatním, ale i sounáležitost s Řádem přírody a kosmu, který nás přesahuje a jehož jsme pouhou součástí .
    Ničivě působí zvuková frenezie v hudbě populární. Mladí lidé jí propadají jako drogám, vede právě tak k návyku, stupňování dávek a otupělosti. Pokud se máme právem nazývat umělci a být si vědomi důležitosti uměleckého poslání, nesmí nám být lhostejné, jak umění působí na lidi okolo nás. Tvorba není nezávaznou hrou, ale nanejvýš zodpovědnou činností s nutností sebekázně. Neboť stvořené dílo šíří do svého okolí právě takový program, jaký mu tvůrce svou myšlenkou vtiskl.
    Umělci, kteří se cítí být osloveni tímto listem, jsou si vědomi, že současný svět je přeplněn destrukčními tendencemi. Chtějí orientovat spíše k pozitivním etickým a duchovním hodnotám. Chtějí spoluvytvářet lidskou kulturu na základě harmonických vztahů, chtějí se k druhému člověku obracet s porozuměním a oslovit jej v horizontu jeho lidství.Chtějí vést člověka k posílení vnitřní jistoty a k povznesení na vyšší úroveň, nikoliv se snižovat na úroveň nejnižšího masového konzumenta. Nedáváme recept na to "pravé" umění. To je mnohotvárné a v jeho nekonečném množství podob si každý musí hledat svou cestu. Chceme však, aby tato cesta nevedla přes trosky lidských nadějí, ale aby se ubírala krajinami, kde je možno v klidu spočinout a uslyšet z ticha LIDSKÝ HLAS - VOX HUMANA.

Svůj a svého bližního.
Zpověď Jana Kristoforiho (časopis Vlasta 8.1.98)

Jak jste přišel ke svému příjmení?
    Jeho původ je asi v Řecku nebo v Itálii. Nejde o umělecký pseudonym. Narodil jsem se v roce 1931 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, tehdejší součásti ČSR, ve smíšené maďarsko-české rodině. To dalo asi základ ke světoběžnictví, které se táhne celým mým životem. V roce 1938 se naši chtěli vrátit do Čech, ale uvízli jsme v Miškolci až do konce války. Až po válce se na výzvu československé vlády hlásil otec jako strojní inženýr do Brna, ale dostal místo v pohraničí. Ve Vejprtech jsme dostali zemědělskou usedlost a začali jsme hospodařit. To se mi ale nelíbilo. Měl jsem tehdy již zájem o umění, podporoval mě v tom strýc z matčiny strany Jenö. Přes protesty rodičů jsem se přihlásil na Střední průmyslovou školu v Klášterci nad Ohří - škola tehdy patřila k fabrice hraběte Thurna.
    Po roce 1948 nás získávali do Svazu české mládeže, když jsem odmítl, vyhodili mě ze 3.ročníku. Protože jsem nechtěl domů, přihlásil jsem se do Pojizerských bavlnářských závodů. Tam jsem se brzy dostal do propagace, protože jsem dobře kreslil. Tam jsem se také dozvěděl o internačním táboře pro duchovní v Semilech. S přáteli jsme začali tisknout plakáty, aby se o tom dozvědělo víc lidí. Naše skupina se rozrostla - ale dostal se mezi nás udavač a my jsme byli zatčeni. Byl uspořádán monstrproces. Svědčili proti nám novopačtí esenbáci, které jsme v životě neviděli, a byli jsme odsouzeni k tvrdým trestům. Já jsem dostal 10 let (jako mladistvý). Ve vězení jsem strávil 7 let. Byly i mnohem větší tresty. My jsem byli mladí a tehdy jsme si ani důsledek trestů neuvědomovali. Dostal jsem se do internačního tábora v Jáchymově - tehdy tam nebyly tak špatné poměry jako později. Z počátku jsme pěstovali květiny a zeleninu. Měl jsem tam také možnost úplně nezatrpknout - mohl jsem tvořit, zaměstnávat duši a mozek a udržet si víru a naději.
    Po návratu z vězení bylo těžké najít nějaké kontakty. Pomohl mi Leoš Suchařípa a Miloš Smetana z Divadelních listů. Ovšem také jsem musel nastoupit na vojnu k "pétépákům", ale to už bylo jen slabým odvarem proti internačnímu táboru v Jáchymově. V té době jsem již spolupracoval s Obranou lidu, Vlastou a Květy. Oženil jsem se, žena bydlela s rodiči na Dobříši. Měl jsem mít i výstavu v Divadle hudby, ale v tu dobu vyšel v novinách projev Nikity Chruščova o "chybách" v kultuře, o formalismu, kakofonii atd., a výstava se musela konat za zavřenými dveřmi. Vystavená díla jsem rozdal lidem, kteří přišli na "zahájení". První zahraniční výstavu jsem měl v Hamburku za složitých okolností. Přes "kumšt" jsem se seznámil s jedním norským studentem, který se později stal novinářem, a ten mi pomohl pak v roce 1968. Když se zde schylovalo k normalizaci, emigroval jsem do Norska a tam získal zaměstnání ve firmě, která podnikala v propagaci a výstavnictví, a já se mohl věnovat malířství.

4.1.1999 - Rozhovor v rádiu "Svobodná Evropa"
   V exilu jsem žil převážně v Norsku - strávil jsem tam 25 let - stal jsem se norským občanem. Zabýval jsem se díly, která se spojovala s etickými programy a problémy. Např. cyklus o lidských právech, Kalendář k 10.výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Byly v něm citace českých básníků žijících doma i v emigraci (Škvorecký, Fischl aj. ..Kundera tehdy odmítl). 
    V roce 1977 jsem pomáhali rozšiřovat "Chartu 77" - byla oceněna "Zvonem svobody". V roce 1988, na 20.výročí okupace, jsme na téma "Deklarace lidských práv" uspořádali výstavu v Norsku (účastnil se i P.Tigrid). V roce 1984 na pozvání knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem se konala výstava "Kafka a Praha" (24 obrazů na Orwellovská témata, proti válce, meditativní témata).
    V Izraeli jsem podnikl cestu přes Sinajskou poušť do Egypta, kterou bych každému přál. Jsem věřící, ne bigotní, katolík, Morální kodex musí mít každý - je třeba hlavně využít "Desatero", to je to nejlepší co bylo v oblasti morálky a etiky vytvořeno.

    V Norsku získal Jan Kristofori "Cenu Marka Aurelia" za morální témata, kterými se ve své tvorbě zabýval. Nyní se vrací k tématu čas a člověk. Oslovila ho "Rudolfínská výstava" v Praze Opus bonum - alchymisté, kteří hledají nejen zlato, ale i kámen mudrců. Přál by si toleranci, slušnost, pozitivní vztah člověka k člověku - je třeba přehodnotit vztah k médiím. Nyní Jan Kristofori žije a pracuje v Norsku, Praze a v Ticcinu ve Švýcarsku (tam opravuje dům ze 17.století). V Praze založil ateliér Vox humana. Chystá výstavy v Praze v Atriu, na tvrzi v Chodově, v Kramářově vile, v Norsku, Německu a na podzim bude mít výstavu v Semilech.

Kde v historii byly lidské mravní hodnoty na vysoké úrovni,
nastal rozkvět společnosti.
Kde zvítězila materiální filozofie,
nastal úpadek".