SKAUTING PO 10 LETECH
Václav Břicháček
Přednáška z cyklu Skautská univerzita Pardubice dne 25. 9. 2000
Pohlédneme-li zpět na uplynulých 10 let, pak před námi vyvstane několik zajímavých skutečností:
Podívejme se nyní na téměř 90letou zkušenost českého skautingu, o kterou se lze v dalším vývoji opřít.
ANEB POZITIVNÍ ZKUŠENOST ČESKÉHO SKAUTINGU.
Při sledování duchovního vývoje skautingu v naší zemi se vynoří několik pozoruhodných zkušeností, které svědčí o životaschopnosti Svojsíkem vytvořeného hnutí. Třikrát bylo násilím potlačeno a vždy se dokázalo s obdivuhodnou silou znovu obnovit a pohotově nabídnout služby dětem. Je to doklad, že program i metody odpovídající zájmům i potřebám dětí nelze z výchovy vymazat. Vrací se vždy znovu ve chvílích, kdy se objevuje naděje na obnovu svobody a demokracie. Vrací se jako výzva, kterou vyslyší mnozí, kdo v dětství prošli skautskou výchovou, cítí odpovědnost za péči o mladou generaci a za předávání poselství dobrého skutku, přátelství, spolupráce a odolnosti. Pravděpodobně i v mezinárodním měřítku jsme získali ojedinělou zkušenost, která by si jednou vyžádala pečlivý rozbor. Pokusím se naznačit základní pozitivní rozměry činnosti Junáka v naší zemi.
Soudím, že naše zkušenost předstihla vědecké poznání, které se teprve postupně propracovávalo k pochopení dlouhodobé životní cesty. Časné zkušenosti v rodině, první dětské skupiny, sdružování vrstevníků v dospívání, tvoří rozhodující předpoklad pro formování produktivního i morálního života v dospělosti – ať již v životě rodinném či profesním. Mnohé děti získaly v oddílech v náležité míře a ve vhodné vývojové chvíli kladnou totožnost. Je to potřeba pochopit sama sebe, své schopnosti, vlastnosti, postoje a sociální role. Výsledkem jejího uspokojení bývá kladné přijetí sama sebe jako podmínka pro kladné přijímání druhých lidí a pro uspokojivé zařazení jedince do širších společenských struktur. Prožitky ze skautské družiny a oddílu jsou pro mnohé děti nesmírně cenné a mohou být velkou nápravnou zkušeností tam, kde selhává výchova v rodině či ve škole. Snad právě proto se mnozí bývalí skauti i po letech hlásili do služby dalším pokolením. Jiní se prosadili ve vědě, v umění, v praktickém řízení společnosti na nejrůznějších úrovních či ve vlastních profesích.
Díky této životní zkušenosti stovek či spíše tisíců dětí bylo možno skautské hnutí obnovovat v letech 1945, 1968 i 1989. Pokaždé nastupovali noví či staronoví vůdcové i činovníci a opětovně byli ochotni věnovat výchově dětí svůj čas i své nejlepší síly. Po roce 1968 jsme odhadovali, že asi 16% žen a mužů, kteří vstupovali do Junáka kolem roku 1945, se po 20 letech vrátilo k aktivní práci s dětmi. Soudím, že se jednalo o ojedinělý jev duchovně i sociologicky. Když jsme se o tom zmiňovali po letech ve WOSM, vzbudil tento poznatek nečekanou pozornost.
Zkušenost návratu ke službě dětem i za svízelných podmínek je dokladem životnosti skautského hnutí, které díky Svojsíkově prozíravosti si vytvořilo vlastní svébytnou českou podobu. Odpovídala potřebám naší kulturní tradice i duchovních dějin. Snad právě proto se mohly opětovně během několika měsíců – ne-li několika týdnů – vynořit stovky oddílů i táborů a výchovné usilování znovu rozvíjet.
Mnohé zkušenosti jsou obsaženy nejen v oficiálních dokumentech, ale v celé řadě sborníků, almanachů či vzpomínkových listů, které se objevují. V mnoha místech skauti vzpomínají na výročí vzniku naší organizace – často po 80 i více letech. V nich je možno vysledovat, jak skautská zkušenost prožitá v dětství zůstává zachována, znovu se obnovuje a opětovně se věnuje dětem. Mnohdy to znamenalo myslet i jednat proti duchu doby, vést děti k trvalým hodnotám, tázat se po smyslu života a po úkolech, které vyplývají pro každého v daném úseku života. Zároveň si při četbě vzpomínkových almanachů uvědomujeme, že v každém městě měl skauting vlastní osobitou podobu a nemohl být vtěsnán do striktních pravidel, o které usilovaly totalitní formy výchovy.
Jiné oddíly si vytvářejí zázemí ze starších členů. Mnozí skauti přejdou v době dospívání do roverské družiny či kmene. Vytváří se buď přímo u oddílu nebo při středisku. Kmen se časem rozdělí na mladší a starší část. Později vzniknou skupiny z nově se vytvářejících mladých manželství a na světě je rodinný skauting. Mladí rodiče s malými dětmi vytvářejí volné skupiny, které se vzájemně podporují, povzbuzují, vyměňují nové životní zkušenosti z péče o děti, ale i z dalšího vzdělávání sebe samých.
Jednotlivé skupiny potřebují domýšlet si vlastní náplň činnosti, která je přiměřená jejich věku, životní etapě i potřebám. V popředí bývá hledání cest do života, vzdělávání, podpora přátelských vztahů a prožívání trvalých hodnot mravních i sociálních. Postupně krystalizuje program pro jednotlivé věkové stupně – pro rovery i pro rodinné skupiny. Bývá poměrně volný, vyměňují se zkušenosti, vznikají první příručky, časopisy i nové tradice.
Síla podobných skautských seskupení je v motivaci a v uspokojování vývojových potřeb. Skauti a skautky v oddílech vidí, že existují roverské kmeny, které mají svůj vlastní lákavý program. Jednou, až dorostou, budou do nich přijati a poznají nové, zajímavé aktivity. Stejně tak roveři pochopí, že jednou, až budou zakládat rodiny a hledat pracovní zaměření, čeká na ně nová životní etapa, ale i nový program, který bude sice jiný, ale opět zajímavý. Přitom je nezbytné, aby měli před očima roje světlušek, smečky vlčat či oddíly skautů a skautek, aby pomáhali při jejich vedení a někteří z nich je přímo vedli. Ani dospělí skauti – matky a otcové – neztratí kontakt s výchozími oddíly a mohou pomáhat při jejich vedení. Zároveň jsou pro děti příkladem fungujících rodin a mohou významně přispět k předmanželské výchově, kterou mnohdy postrádáme. V oddílech děti vidí, že i rodiny s batolaty mohou jezdit do přírody, tábořit a být prospěšné druhým. Jednou se někteří z rodičů k vedení oddílů znovu vrátí, až jejich děti dorostou či až sami budou zabezpečeni sociálně i ekonomicky. Vhodně koncipovaný program pro jednotlivé věkové stupně (”školy života”, jak je nazýval Komenský) odpovídá vývojovým stádiím člověka i jeho vývojovým potřebám. Rover, který si vytváří vlastní totožnost, hledá své místo ve světě, rozhlíží se po vzdělání i po lidské kultuře, má jiný nárok na program než mladí manželé, kteří se učí rolím rodičovským a hledají vlastní postavení v zaměstnání i v občanském životě. Stárnoucí oldskaut se rozhlíží po cestách k produktivnímu stárnutí a snad i k moudrému nadhledu nad zmatky všednodennosti, ale zároveň bez velkých obav a smutku uvažuje o posledních věcech člověka i o vlastní životní bilanci. Svou životní zkušenost sdílí se svými vrstevníky a snaží se ji nevtíravě a nenásilně předat následníkům. I ve stáří, v rodinách s “prázdným hnízdem” mají velký význam přátelské skupiny i hledání vhodného programu. Spolupráce a přátelství jsou opět velmi užitečné pro udržení pohody i ve vyšším věku – mnohdy ještě více než v předcházejících fázích života.
Program a společné činnosti, které odpovídají nově vznikajícím potřebám, mají nesmírnou výchovnou sílu. Udržují a prohlubují přátelské vztahy a osobní i skupinovou pohodu. Je to velká opora jak ve chvílích, kdy životní okolnosti mohou být náročné a obtížně zvládnutelné, tak při drobných všednodenních starostech, které neustálým opakováním znepříjemňují život a odvádí mnohé dospělé od péče o duši i o okolní svět.
Uvedené a jen stručně naznačené myšlenky se promítají do cest českého skautingu. Nejsou zcela běžné a ani se nemohou vytvořit v krátkém čase. Podobný systém může vznikat postupně jako výsledek dlouhodobé součinnosti, usilování a výměny zkušeností mnoha motivovaných jedinců a skupin. Neustále však musí být v popředí myšlenka, že centrem skautského usilování je péče o děti – světlušky a vlčata, skauty a skautky. Bez jejich výchovy by veškeré další usilování ztrácelo na smyslu.
Soudím, že skautská praxe v takto dlouhodobě pojímaném uvažování předbíhá dnes požadovaný systém celoživotní výchovy. V pedagogickém myšlení se prosazuje teprve v posledních letech: v naší praxi krystalizovala již po několik desetiletí. V náznacích ji najdeme již v předválečném skautingu. Neměli bychom se ostýchat dát naše zkušenosti k dispozici současné pedagogické teorii.
Tato tradice se dále rozvíjela. Dodnes jsou občas citovány předválečné studie MUDr. Hory, který sledoval účinek skautských táborů pro zvyšování zdravotní odolnosti dětí a své poznatky publikoval v mezinárodních skautských časopisech. Po roce 1945 se objevovaly pokusy o rozbor skautské výchovné praxe v součinnosti s tehdejším Československým ústavem lidské práce. Požadavek sledovat skauting vědeckými metodami formuloval Pavel Křivský. Rudolf Plajner hledal mezi skauty odborníky z různých vědních disciplín a v roce 1968 považoval za doklad úspěšnosti naší výchovy skutečnost, že skautskými oddíly prošla řada vysokoškolsky vzdělaných odborníků. Mnozí z nich se aktivně podíleli na činnosti Junáka a pomáhali tehdy vytvářet dlouhodobý systém skautské výchovy. V historii lesních škol se opakovaně setkáváme se snahou začlenit do programu základní znalosti některých vědních disciplín.
Většinou jsme neměli čas mnohé náměty rozvinout, převést je do praxe a odvodit z nich náměty pro činnost oddílů. Teprve v posledních letech se rýsuje velká šance využít vědecké poznatky z ekologie, humanitních věd, z teorie řízení i z dalších oborů, ale zároveň dát naše zkušenosti k dispozici pro vědecká bádání. Málokdo si uvědomuje, že mnohé poznatky ze sociální psychologie (typy vůdců, vývoj malých skupin, řešení skupinových konfliktů aj.) se opíraly o sledování amerických skautských oddílů.
Poznatky z různých vědních disciplín i z uměleckého tvoření se dnes promítají do programu roverů, do vzdělávání vůdců a dalších činovníků. Mezi rovery se snažíme podporovat motivaci ke studiu středoškolskému i vysokoškolskému. Obecná vzdělanost se stává důležitou složkou roverské výchovy. Třicet svazků skautské literatury vydávané Milošem Zapletalem je další doklad odbornosti současného Junáka. Prosadilo se pochopení, že vedoucí oddílů mohou načerpat mnohé poznatky ze současné vědy a kultury. Patří sem např. poznatky z prevence mnoha sociálně rizikových momentů, které ohrožují mladou generaci (drogy, šikany, násilí, oslabené vztahy, pohlavní nekázeň, konzumní sklony aj.).
V posledních letech se v odborné literatuře objevuje výrazná shoda, že rozumná náplň volného času patří k základním předpokladům péče o děti a mladistvé. Víme velmi dobře, že pestré a motivačně lákavé programy přiměřené věku a zájmům dětí, mohou směrovat jejich činnost, podporovat skupinovou spolupráci a povzbuzovat morální vývoj. Děti, které se setkají s podobnými programy, většinou nepodlehnou různým pokušením a falešným lákadlům. Nesnáze v životě mladých lidí jsou působeny v prvé řadě nedostatkem rodičovské opory, rozpadem rodin, sníženou sebekontrolou a oslabením základních etických hodnot. Snaha čelit těmto rizikům se promítá do našich úvah o současné skautské metodice.
Děti potřebují stabilní prostředí, ve kterém se snáze vytvářejí sociální dovednosti, schopnost se rozhodovat a své rozhodnutí plnit, rozumný životní styl, dostupnost sociální opory a potřeba žít v sociální a emoční jistotě. K tomu potřebují děti jednak podporu obsahovou (dostupné a pestré programy, které se skauting snaží rozvíjet a užívat), jednak podporu neformální, která se nejsnáze prosazuje v přátelských a spolupracujících skupinách. Tyto poznatky, o kterých se píše ve studiích velkých mezinárodních týmů, jsme tušili již dávno. Snažili jsme se je podporovat našimi prostředky. Na základě dlouhých zkušeností jsme vytvářeli vlastní výchovný systém i přiměřené metodiky. Chybí nám však odvaha naše zkušenosti zobecnit a aktivně přispět jak k rozvoji vědy, tak i obecné vychovatelské praxe ve vznikající pedagogice volného času. Jistá uzavřenost a snad i skromnost je na škodu věci.
Hledali jsme cesty jak ovládat vlastní nálady a pocity, nepodléhat strachu, překonávat obtíže, nezávidět druhým jejich úspěchy, zpracovávat negativní pocity k sobě i k jiným, umět vyjádřit radost, přátelství i pohodu. Učili jsme se jak motivovat děti k výkonu, nenechat je odradit se neúspěchy či obavami, cvičit se ve vytrvalosti i ve schopnosti hledat a zkoušet nové cesty pro řešení různých situací. Podporovali jsme úsilí a píli, cenili snahu a podněcovali zájmy.
Základem družinového systému je schopnost vytvářet dobré kontakty, zapojovat se do společných činností i her, vytvářet přátelské vztahy a překonávat spory. Dnes se v literatuře mluví o sociální angažovanosti. Patří k ní pochopit druhé, vcítit se do jejich stavů, radostí i starostí, obav i nadějí, postřehnout, kdy potřebují podat pomocnou ruku, kdy uslyšet povzbudivé slovo a kdy je potřebné zvýšit nároky a důslednost. Snažili jsem se snižovat sobectví, agresi mezi dětmi a egocentrismus – a vlastně jsme vytvářeli empatické vztahy v době, kdy tento pojem ještě nebyl znám.
Cenili jsme spolupráci, vzájemné kontakty a zapojení dětí do společných činností. Odtud vedla cesta ke kladným mezilidským vztahům, ke společnému prožívání krásy přírody, k dobrým činům i ke společnému uvažování.
To vše zaměřovalo děti k postupnému poznávání sebe sama, k orientaci ve vlastních prožitcích, přáních i snech, a k vytváření životních cílů. Jsou to úkoly celoživotní, platily nejen pro děti, ale i pro činovníky. Bez jejich zvládání by nebylo možné uvažovat o mravní a duchovní výchově. Jistě se nám nedařilo všechny naznačené úkoly plnit v celém rozsahu, ale jejich potřebu si český skauting uvědomoval. Jsem přesvědčen, že mnohé děti dobře nasměroval.
Když se kolem roku 1990 ve výchově objevoval pojem emoční inteligence (nebo také emoční gramotnost), nebylo to pro nás nic mimořádně nového co bychom neznali, i když jsme to vyjadřovali jinými slovy. Jen si vzpomeňme na nejrůznější metodické poučky jako: “stavme laťku každému trochu výše; pěstujme pro všechny řád, který je pochopitelný; neodstraňujme z cesty překážky, ale snažme se je zvládat; vyprávějme modelové příběhy pro poučení; hledejme různá řešení, jejich výhody i rizika; poskytujme dětem oporu a jistotu, že spolu s námi zvládnou mnohé potíže; radujme se ze společného díla více než z osobního úspěchu; nestačí slova, ale působí vlastní příklad; mnohdy úspěch přijde až po neúspěchu” atd. A ještě: “Berme vše s trochou humoru, bývá to nejlepší prevence různých rozlad.”
Přichází doba, kdy znalosti a informace se budou poměrně snadno získávat. Úspěšně se pohybovat po vlastní stezce, vytvářet dobré vztahy s druhými lidmi a vzájemně si pomáhat, bude však potřebné i v informační společnosti. Zkušenosti, které jsme v minulosti získali, jsou vkladem pro budoucí usilování.
Nejde jen o jakýsi romantický návrat k přírodě a ani jen o reakci na totalitní praktiky minulých režimů, kdy útěk do chalup byl pokusem o život v relativní svobodě. Znakem duchovních dějin Čech je opakovaná zkušenost, že mnohé myšlenkové proudy se rozvíjely a prosazovaly v malých skupinách propojených společnou ideou a přátelskými vazbami. Jen namátkou: klášterní komunity, Čeští bratři, farní komunity na vesnicích, Bolzanovo usilování na universitě a následné působení jeho žáků ve městech při prosazování osvícenských myšlenek, nejrůznější vlastenecké, kulturní i tělocvičné spolky, působení Masarykovy strany realistické atd. V tomto duchu se formuje i skauting. Šíří se z malých motivovaných skupinek do většiny měst a vytváří postupně velký proud organizační. Podobný vývoj můžeme dnes sledovat v roverských kmenech. V posledních letech se spontánně a s minimem organizačního úsilí vytváří síť přátelstvím a spoluprací propojených skupin v mnoha místech.
Ze spolupráce malých skupin se postupně vytváří větší celky: lesní kurzy a lesní školy, kolem kterých vznikají kruhy absolventů. Snaží se šířit získané zkušenosti a poznatky do oddílů i do větších celků. Jsou to opět relativně malé skupiny, které jsou mezi sebou propojeny předivem společných prožitků a neformálních vztahů, podporují se, vyměňují zkušenosti a navzájem se inspirují.
Snad nejtěžším úkolem je snaha vytvořit skupiny z různých generací. Je to zdánlivě neřešitelný úkol, ale má jistou naději, podaří-li se postupně prosadit dlouhodobou výchovu. Při ní je možno povzbudit potřebu i reálné metody překonávání mnoha mezigeneračních nedorozumění a předsudků. Mnohé z nich bývají jen zdánlivé, plynou z malé snahy hledat vzájemné porozumění a vzájemně si naslouchat. Tento úkol stojí před současnou generací mladších i starších skautů a pokud se jej zdaří zvládnout, byl by to velký přínos, kterým bychom předběhli jak současné vědecké myšlení, tak i společenskou praxi.
2.7 Osobnostní rysy vůdkyň a vůdců. Nevyhneme se úvaze o charakteristice úspěšných vůdců, bez kterých by vedení oddílů nemohlo být účinné. Postupně se prosazuje poznání, že výchova není jakési přetváření či předělávání dítěte k obrazu vůdce. Vlče či skaut nemůže být výchovou lámán, frustrován či zbavován své vlastní svébytnosti, ale šetrně, taktně a odpovědně veden a zároveň respektován jako osobitý jedinec. Připravuje se pro aktivní život, postupně bude hledat své místo ve světě i smysl svého bytí. Na děti působí neustále mnoho vlivů, rodinou počínaje, přes školu, sociální prostředí, kulturní vlivy, vrstevnické vztahy až po nesmírné množství událostí, které se v životě objeví. Do této složité sítě vlivů vstupuje skautský oddíl, který má velký vliv na vývoj dětské osobnosti a jeho působení se může odrážet i daleko v budoucnosti.
Pro činnost vůdce z toho plyne velká odpovědnost. Z paměti dětí nelze vymazat zkušenosti, které získávají na táborech, emočně silné prožitky v přírodě, přátelství vznikající při společných činnostech, hrách i při překonávání různých nesnází či vzpomínky na společně prožité táborové ohně pod hvězdným nebem. Mnozí cítí potřebu i povinnost získané zkušenosti předávat novým generacím. Nebývá to pouze jakýsi návrat do minulosti a opakování vlastní zkušenosti, ale bývá spojeno s hledáním nových cest. Bez vědomí odpovědnosti za budoucnost by však návrat k dětem nebyl úplný.
Odpovědnost byla předpokladem obnovy i vzniku nových oddílů. Bez ní by se nezvládaly nároky táborů, programy oddílů, neprobíhaly by závody světlušek, vlčat, skautů či skautek, nevytvářely by se nové příručky a edice, nevznikal by program pro rovery, nebyly by desítky lesních kurzů a škol, nevytvořil by se program vzdělávání dospělých ani dlouhodobá strategie Junáka pro budoucnost. Nesmírnou hodnotu má činnost sester, z nichž mnohé úspěšně a spolehlivě vedou dívčí oddíly i při svých povinnostech pracovních a rodinných. Jen díky odpovědné a ukázněné práci stovek či spíše tisíců žen a mužů stojí skauting na přelomu století ve službách dětí a nemusí řešit otázku zda shánět i připravovat poloprofesionální vedoucí, z nichž mnozí nemají nezbytnou přímou zkušenost z vlastních prožitků v dětských oddílech.
Druhým příznačným momentem je dobrovolnost vedoucích. Skautští činovníci jsou z jistého hlediska pány svého jednání a záleží na nich, jak zorganizují oddíl, vyhledají nováčky, určí rádce či připraví tábor po stránce technické i programové. Jejich úvahy a jednání vychází z hodnot, obsažených ve slibu a zákonu, ale svobodně se rozhodují mezi řadou možností, jak je naplňovat. Organizační, právní či hospodářské pokyny jsou sice závazné, ale týkají se jen relativně menší části činnosti vůdců. Při výchově se mohou opírat o příručky, o poznatky z různých seminářů, o debaty s jinými vůdci i o vlastní zkušenosti – ať již kladné či záporné. Konečná řešení a rozhodování ve výchovných otázkách a problémech jsou pouze v jejich rukách. Dobrovolné rozhodnutí věnovat čas i nejlepší síly vedení dětí i vlastní sebevýchově je těsně propojeno s pocitem osobní odpovědnosti.
Základem rozhodování jak vést děti je vlastní svědomí – a to je další osobnostní rys vůdců. Každý intuitivně ví či alespoň tuší, co je dobré a co je zlé a uvědomuje si, že je možno dobro konat a zlu se vyhýbat. To však nevylučuje, že v jednotlivých případech můžeme mít odlišné názory a hledat konkrétní řešení sporných případů v dlouhých a mnohdy i úporných debatách.
Rozeznávání dobra a zla se někdy označuje pojmem svědomí. Je to vnitřní hlas, který člověka niterně oslovuje a zasahuje do jeho reálného jednání. Týká se jak činností, které jsou před námi a které si představujeme, tak jednání již vykonaného. Svědomí předcházející promlouvá před činem, podněcuje k dobrému a varuje před omyly. Následné svědomí buď chválí a ospravedlňuje zvolený postup anebo kárá a vyvolává výčitky. Vnitřními příkazy nutká k dobrému a zákazy odvrací od zla. Po jednání zvažuje jeho kvalitu a poukazuje na odpovědnost činů. Hlasu svědomí se nelze vyhnout, je třeba jej slyšet, pozorně mu naslouchat a zároveň jej povzbuzovat u dětí. Vyhneme se tak velkému riziku, že nepěstovaný hlas svědomí je utlumován a oslabován.
Dalším znakem skautských vedoucích je jejich vzájemná opora. Vůdce, který pracuje sám, jen obtížně hledá stezku a ve své činnosti snadno upadá do jednotvárnosti. Jestliže mezi činovníky existuje řevnivost, žabomyší války a spory, pak pozornost od dětí se přesouvá na řešení (či spíše mnohdy prohlubování) podřadných sporů. Kdykoliv se v minulosti objevovaly, utrpěl tím nikoliv skauting, ale skautské děti. I když se třeba mnohdy zdá, že předmětem sporu jsou otázky principiální, ve skutečnosti jsou pro děti nepochopitelné. Snadno ztrácí důvěru v činovníky. Z hlediska obecné výchovy to bývají spory zbytečné a neproduktivní.
Na řadě kurzů se ukazuje, že pro vůdce je nezbytná sebepoznávací zkušenost mezilidských vztahů. Její základy vznikají v rodině i ve škole, ale mnohé se osvojí až ve vztazích s vrstevníky. Ztotožnění se s rádcem či vůdcem bývá v oddílech časté a většinou velmi užitečné. Dobře fungující vůdce oddílu se pro mnohé skauty stává důležitou postavou či přímo vzorem, který napodobují v individuálním životě.
Snad nejdůležitější ve výchově je lidskost vedoucího. Rozumí se tím kladný vztah k dětem plný upřímného zájmu o ně, pochopení jejich radostí i starostí, úspěchů i neúspěchů a jejich přijetí se všemi vlastnostmi, které mají. Hybnou silou tohoto úsilí není vlastní prospěch ba ani pouhá povinnost, ale spíše v člověku nevykořenitelná naděje, s kterou vůdce překonává nejrůznější překážky a která ho mnohdy vede k jednání proti duchu doby.
Další podstatný znak vůdce je pokora a vědomí služby. Ví dobře, že není ani nenahraditelný ani bezchybný. Učí se neustále jak děti motivovat a vést k soudržnosti, dodržování pravidel a k prožívání i uskutečňování hodnot obsažených ve skautském slibu a zákonu. Důležitým rysem pokory je schopnost časem předat své zkušenosti, postupně odejít z vedení s vědomím, že následníci, které připravoval, budou postupovat v jeho stopách a časem si povedou lépe než on sám. Zdaří-li se to, je to velké pedagogické vítězství. Uměli to mnozí skautští činovníci a vůdci oddílů, s kterými jsem se na skautské stezce potkal, a kteří tvořili tradici našeho hnutí.
Znakem českého skautingu je cosi, čemu bych já řekl opravdovost. My skauting bereme vážně, nejen jako hru, zábavu nebo že nás to baví, ale jako vědomí povinnosti. Kdyby tomu tak nebylo, tak ho nebudeme po letech znovu obnovovat. Jsme ochotni nasadit pro děti všechno co umíme, čas i síly. Nepřevažují zájmy individuální, finanční nebo jiné, ale vědomí, že se dělá něco, co je pro věčnost.
A ta odpovědnost, to je onen moment, který nás vede k tomu, že se zde scházíme, věnujeme dětem, protože jde nejen o děti dnešní, ale i o děti ještě nenarozené, které jednou přijdou.
V tom všem vidím ten nejsilnější bod, který plyne z 80 – 90 let vývoje českého skautingu. To, co dělali naši předchůdci, i když tábořili jinak, měli jiné vybavení i starosti, se neztratilo. Vytvořili základy pro následovníky, ke kterým se přidávají další.
Práce pro děti neustále pokračuje přes všechny nejrůznější obtíže. A za tuto odpovědnost k budoucnosti chci vám všem poděkovat; ti malí z toho ještě nemají rozum. Ale to poděkování - až dorostou – přijde. A patří k největším darům, které lze na tomto světě obdržet.
(Zvukový záznam přednášky 25. 9. 2000 /1. a 3. kapitola/ - a autorův text /2. kapitola/ redakčně propojil Jiří Klaban – Kyb)