[Home][Mapa][Univerzita][Vrcholy][Protomy][Cesty][Oldskauti][Hledání][Kontakty-Odkazy]

Skautská univerzita Pardubice
29. ledna 2007
Lubor Šušlík - Bill

Junácký odboj za 2. světové války

[Následující]

část 1

  1. O junáckém odboji za 2. světové války nelze hovořit, aniž bychom se nezmínili o situaci v naší republice, která celému tomuto období předcházela. Vycházím z vlastních vzpomínek, abych aktualizoval některé události, které nás, tehdy – dle věku ještě děti – silně ovlivňovaly a současně vedly k rychlejšímu poznání a psychickému vyspívání, ale pochopitelně také z dostupných materiálů, které byly o období pro náš národ smutném a traumatizujícím, napsány. Bylo to však také období, které dělalo z chlapců muže a psalo kapitoly odporu, statečnosti a hrdinství
  2. Vypjaté ovzduší jsme cítili již počátkem roku 1938. V té době jsem vstoupil v Uherském Hradišti do skautského oddílu, a byť jsem měl věk sice ještě vlčácký, vzrůstem a fyzičkou jsem předčil i některé skauty, takže jsem brzy zvládnul nováčkovskou a složil i skautský slib. Ten se poněkud lišil řazením hodnot oproti současnému slibu, neboť na prvním místě zněl „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době.“ Můj otec byl důstojníkem, bydlili jsme v gážistickém domě přímo v kasárnách a já svůj slib skládal krátce po svých narozeninách v období, kdy proběhla květnová mobilizace naší armády. Bral jsem jej doslova a čerpal motivaci z četby legionářské literatury, která byla v naší knihovně bohatě zastoupena. Vždyť i můj otec byl ruským legionářem.
  3. Z rozhlasu zněly zprávy o činech německých bojůvek v pohraničí, požadavcích Konráda Henleina i vyhrůžkách německého vůdce Adolfa Hitlera. Vnímali jsme to citlivě, protože se současně mluvilo o válce, která může každým dnem vypuknout. V našem oddíle jsme se intensivně věnovali výcviku v používání masek, hašení požárů a první pomoci v rámci složek tzv. CPO. A díky spolupráci s armádními důstojníky, učili se starší junáci zacházet s puškou i pistolí, poznali jsme i lehký kulomet a zacházení s ručními granáty. Pochopitelně jsme se snažili pochytit a poznat maximum i my mladší a hlavně vytáhlejší, takže se nám některým dokonce podařilo na střelnici vystřelit si z armádní pušky. Dnes se to zda asi absurdní, ale ještě jsme pamatovali na záběry z filmových týdeníků, které nám přiblížily občanskou válku ve Španělsku, kde se se zbraní v ruce objevovali snad stejně staří kluci. Nemusím dodávat, že nám to dodávalo sebevědomí, vědomí připravenosti na možné situace, v nichž jsme chtěli plnit svůj slib stejně jako vojáci. Je faktem, že skauting ve své výchově právě v této pohnuté době byl považován za brannou organizaci. Vždyť jsme si osvojovali vedle přirozeně se vyvíjejícího nepatetického vlastenectví a nezbytné kázně již i odpovědnost a znalosti, které byly z vojenského hlediska velmi užitečné.
  4. Všesokolský slet r. 1938, v jehož slavnostním průvodu Prahou pochodovala i skautská delegace, národ nadchnul. A všichni kdo shlédli ať přímo nebo zprostředkovaně ve filmových týdenících vystoupení vojáků o armádním dnu, stejně jako skladbu „Přísaha republice“ byli plni víry a nadšení, ale současně i odhodlání. Proběhly tábory, na kterých jsme se ještě více otužili a zesílili a započal další skautský rok. Byl bohužel poznamenán zármutkem nad úmrtím br. náčelníka A.B. Svojsíka. Jenom hrstka zasvěcených skautských funkcionářů věděla, že se již v době ohrožení republiky formovala dvě civilní a jedna vojenská odbojová organizace a to Politické ústředí, Petiční výbor věrni zůstaneme a Obrana národa, v nichž měl Svaz junáků skautů a skautek RČS svoje zastoupení. Ze známých osobností to byl Dr. Prokop Drtina, Josef Filip, Ladislav Rašín, Ivan Herben a řada dalších. V pohraničí postupně narůstalo napětí, ozbrojené přepady a teror vůči všemu českému podněcovaný z Německa, jsou nejen ranění, ale i mrtví, především četníci a příslušníci finanční stráže.
  5. Politické napětí se stupňovalo a 23. září 1939 vyhlásila vláda tehdejšího předsedy gen. Syrového všeobecnou mobilizaci armády. Budovaly se protiletecké kryty, bylo nařízeno zatemnění a my se samozřejmě dle svých sil a možností podíleli i na těchto pracích. Dodnes mám na očích narukování záložníků a jejich odchod v plné polní na nádraží a loučení s blízkými. Nebyly slzy, bylo jen odhodlání a nesmírný pocit soudržnosti a jednoty i v očekávání nejhoršího Skauti nastoupili do branné pohotovosti na předem dohodnutých místech, skautky vesměs spolu s Červeným křížem. Většina vůdců narukovala ke svým útvarům. Byli jsme v krojích, připraveni plnit nejrůznější úkoly především jako spojky, služby u telefonů, sledování rozhlasových zpráv apod. a hlásili jsme se do služby pracovat ve středisku CPO a ve zřízených ošetřovnách a evakuačních střediscích – chlapci i děvčata. Někteří starší skauti se hlásili v kasárnách jako dobrovolníci. Celý národ prožíval napětí i odhodlání, věřilo se naší armádě i spojencům. Předpokládalo se, že pokud by došlo k válce, která se čekala, pak že se budeme všichni bránit, že bude střílet každé okno, každý keř či strom. Ten pocit si uvědomuji dodnes. Najednou jsme se cítili dospělými.
  6. Čekalo nás však kruté trauma. Naši spojenci Anglie a Francie nás zradili v Mnichově a 29. září 1938 rozhodli o nás bez nás. Uzavřeli v zastoupení svých předsedů vlád Chamberlaina a Daladiera dohodu s Adolfem Hitlerem o odstoupení československého pohraničního území s více než 50% německého obyvatelstva, jež muselo být provedeno údajně pro zachování světového míru a to již do 10. října. Naše armáda byla nucena bez boje opustit své pozice a opevnění, na které se skládal celý národ. Byla to krutá zrada, za kterou pak zanedlouho lid těchto zemí platil krvavou daň. Je těžko popsat dojmy z návratu zklamaných vojáků do kasáren, zavládl smutek a pocit hlubokého pokoření. Z obsazovaného pohraničí prchali nebo byli vyháněni čeští lidé, často jen s tím nejnutnějším. Ztratili jsme 30% území, řadu průmyslových podniků a pracně budované pevnosti. Skauti byli k dispozici místním správním i bezpečnostním orgánů. Bylo je vidět i v kasárnách, konaly se sbírky šatstva, přikrývek a potřeb pro uprchlíky z pohraničí, skautské klubovny jim byly k dispozici. Ve skautských řadách bez ohledu na věk se utužovaly vztahy a upevňoval se pocit odpovědnosti i vědomí naplňování skautského slibu a hesla činy. A právě již tyto první zkušenosti prohlubovaly i národní vědomí, připravenost čelit násilí a zlu a odhodlání pracovat tam, kde to republika potřebuje, bez ohledu na své zájmy a pohodlí. V této první zkoušce skauti obstáli před veřejností i před sebou.
  7. Dne 5. října 1938 abdikoval president Dr. Ed. Beneš. Na Slovensku se ustavila autonomní vláda. Byla zastavena činnost politických stran, mezinárodní napětí se stupňovalo a krize republiky pokračovala. Vzpomínám na manifestační průvody a hesla při příležitosti vzpomínky 28. října, jež vyjadřovaly smutek i rozhořčení nad osudem naší republiky. Koncem měsíce se stává novým presidentem celkem nám neznámý Dr. Emil Hácha. Mluví se také o tom, že na skauting je vyvíjen nátlak, s tím, že by měla být skautská organizace včleněna do jednotné tělovýchovy a podřízena Min. národní obrany. Tyto otázky se nás pochopitelně v oddíle prakticky nedotýkaly, ale zato nás překvapila zpráva, když jsme se brzy po Mikuláši 1938 dověděli, že na Slovensku byly všechny skautské oddíly rozpuštěny a po vzoru německé Hitler-Jugend založena Hlinkova mládež.
  8. To co se týkalo nás, nám však sdělili naši vedoucí. Dozvěděli jsme se, že dosavadní název Svaz junáků skautů a skautek ČSR se změní na nové jméno JUNÁK a že ten již bude jen na území Čech a Moravy. Kluky hlavně překvapilo, že se nebudou nosit tradiční skautské klobouky, ale lodičky. Ještě si vzpomínám, jak jsme si do zápisníků psali jméno velitele Junáka Bohuslava Řeháka a náčelníka Rudolfa Plajnera. Teprve po mnoha letech jsem se od něho samotného dověděl. že nebyl zvolen sněmem, ale pouhé 3 dny před okupací naši republiky byl úředně jmenován ministerstvem vnitra.
  9. A to jsem již u tragického černého data 15. března 1939, který znamenal konec naší samostatnosti na dlouhých 6 let, zatýkání, popravy, deportace, uzavření vysokých škol a násilné snahy o likvidaci všeho demokratického, čeho jsme si vážili a co nám bylo svaté. Nezapomenu na ten den, kdy německá Wehrmacht obsadila kasárna v Uherském Hradišti, kde jsem bydlili, a dvůr se zaplnil nenáviděnými šedými uniformami. Všechno se v nás vzepřelo smutkem i pohrdáním, ale také odhodláním, že uděláme vše pro to, abychom se dle svých sil a možností proti této potupě postavili a utvrzovali jsme se navzájem, že je to něco více, nežli jen naše povinnost vyplývající ze skautského slibu. Vím, že starší skauti navzájem uzavírali různé přísahy, jimiž se zavazovali k odporu a odbojové činnosti. Z informací v tisku jsme se dověděli, jak se účastnili obrany proti Maďarům na Podkarpatské Rusi tamní skauti, kde jich v boji 14 padlo a řada jich včetně jejich náčelníka byla uvězněna. Slovensko vyhlásilo samostatný Slovenský štát, který se stal klerofašistickým vazalem nacistického Německa, a noviny přinesly snímky Adolfa Hitlera na Pražském hradě. Po dvaceti letech existence Československa byla pošlapána mezinárodní práva, naši spojenci se k nám obrátili zády a země byla vydána nacistické zvůli.
  10. Je pochopitelné, že od prvních okamžiků se všichni vlastenci upnuli k jediné myšlence: všemi silami usilovat o znovunabytí ztracené svobody. Ne beznaděj, ale odhodlání a vzdor. Mnohým se podařilo již v prvních okamžicích odejít za hranice, formovaly se první odbojové složky, v jejichž čele stáli vesměs vojáci. Z pramenů postupně shromažďovaných po květnu 1945 lze snadno zjistit, že skauti, často velmi mladí, nechyběli v žádné odbojové činnosti. Síť skautských činovníků, kteří byli přímo zapojení v odbojové organizaci Obrana národa a Politickém ústředí, byla dosti rozsáhlá. V čele byl Dr. Bohuslav Kratochvíl, instruktor české LŠ. Byl sice již koncem roku 1939 zatčen, ale přežil a po válce se stal naším velvyslancem v Londýně. V Kolíně to byl MUDr. Cyvín, župní zpravodaj náčelnictva, v jehož ordinaci se tiskly letáky a celá řada dalších, z nichž např. br. Vaníček – Fráňa těsně před zatčením uprchnul a stal se nakonec radistou RAF v čs. 311 bombardovací peruti. V Kutné Hoře např. br. Pipek nejen rozšiřoval ve skupině letáky a organizoval poslech zahraničního rozhlasu, ale zabezpečoval i bojový výcvik mladších skautů. V Čáslavi byl hlavou ilegální skupiny župní zpravodaj Rudolf Forman, otec tří synů, z nichž Pavel bojoval jako partyzán na Vysočině, Bláža vedl bojový oddíl starších junáků, kteří pak v revoluci obsadili čáslavské nádraží a nejmladší syn Miloš, kdysi vlče zapojený rovněž do odbojové práce se stal světově uznávaným filmovým režisérem. Jejich rodiče ovšem zahynuli v koncentračním táboře.

Zpracoval dle vlastních vzpomínek, zápisků a dostupné dokumentace Lubor Šušlík – Bill Pardubice, leden 2007.

 

Copyright(c) 2002-2007 J.Klaban. Aktualizováno: