Skautská univerzita Pardubice 29. ledna 2007 Lubor Šušlík - Bill
Junácký odboj za 2. světové války
část 1
- O
junáckém odboji za 2. světové války nelze hovořit, aniž bychom se nezmínili o
situaci v naší republice, která celému tomuto období předcházela. Vycházím
z vlastních vzpomínek, abych aktualizoval některé události, které nás,
tehdy – dle věku ještě děti – silně ovlivňovaly a současně vedly
k rychlejšímu poznání a psychickému vyspívání, ale pochopitelně také
z dostupných materiálů, které byly o období pro náš národ smutném a
traumatizujícím, napsány. Bylo to však také období, které dělalo z chlapců
muže a psalo kapitoly odporu, statečnosti a hrdinství
- Vypjaté ovzduší jsme cítili již
počátkem roku 1938. V té době jsem vstoupil v Uherském Hradišti do
skautského oddílu, a byť jsem měl věk sice ještě vlčácký, vzrůstem a fyzičkou
jsem předčil i některé skauty, takže jsem brzy zvládnul nováčkovskou a složil i
skautský slib. Ten se poněkud lišil řazením hodnot oproti současnému slibu,
neboť na prvním místě zněl „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati
vlast svou Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době.“
Můj otec byl důstojníkem, bydlili jsme v gážistickém domě přímo
v kasárnách a já svůj slib skládal krátce po svých narozeninách v období,
kdy proběhla květnová mobilizace naší armády. Bral jsem jej doslova a čerpal
motivaci z četby legionářské literatury, která byla v naší knihovně
bohatě zastoupena. Vždyť i můj otec byl ruským legionářem.
- Z rozhlasu zněly zprávy o činech německých
bojůvek v pohraničí, požadavcích Konráda Henleina i vyhrůžkách německého
vůdce Adolfa Hitlera. Vnímali jsme to citlivě, protože se současně mluvilo o
válce, která může každým dnem vypuknout. V našem oddíle jsme se intensivně věnovali
výcviku v používání masek, hašení požárů a první pomoci v rámci
složek tzv. CPO. A díky spolupráci s armádními důstojníky, učili se starší
junáci zacházet s puškou i pistolí, poznali jsme i lehký kulomet a
zacházení s ručními granáty. Pochopitelně jsme se snažili pochytit a
poznat maximum i my mladší a hlavně vytáhlejší, takže se nám některým dokonce
podařilo na střelnici vystřelit si z armádní pušky. Dnes se to zda asi
absurdní, ale ještě jsme pamatovali na záběry z filmových týdeníků, které
nám přiblížily občanskou válku ve Španělsku, kde se se zbraní v ruce
objevovali snad stejně staří kluci. Nemusím dodávat, že nám to dodávalo sebevědomí,
vědomí připravenosti na možné situace, v nichž jsme chtěli plnit svůj slib
stejně jako vojáci. Je faktem, že skauting ve své výchově právě v této pohnuté
době byl považován za brannou organizaci. Vždyť jsme si osvojovali vedle
přirozeně se vyvíjejícího nepatetického vlastenectví a nezbytné kázně již i odpovědnost
a znalosti, které byly z vojenského hlediska velmi užitečné.
- Všesokolský slet r. 1938,
v jehož slavnostním průvodu Prahou pochodovala i skautská delegace, národ
nadchnul. A všichni kdo shlédli ať přímo nebo zprostředkovaně ve filmových
týdenících vystoupení vojáků o armádním dnu, stejně jako skladbu „Přísaha
republice“ byli plni víry a nadšení, ale současně i odhodlání. Proběhly tábory,
na kterých jsme se ještě více otužili a zesílili a započal další skautský rok.
Byl bohužel poznamenán zármutkem nad úmrtím br. náčelníka A.B. Svojsíka. Jenom
hrstka zasvěcených skautských funkcionářů věděla, že se již v době
ohrožení republiky formovala dvě civilní a jedna vojenská odbojová organizace a
to Politické ústředí, Petiční výbor věrni zůstaneme a Obrana národa,
v nichž měl Svaz junáků skautů a skautek RČS svoje zastoupení. Ze známých
osobností to byl Dr. Prokop Drtina, Josef Filip, Ladislav Rašín, Ivan Herben a
řada dalších. V pohraničí postupně narůstalo napětí, ozbrojené přepady a
teror vůči všemu českému podněcovaný z Německa, jsou nejen ranění, ale i
mrtví, především četníci a příslušníci finanční stráže.
- Politické napětí se stupňovalo a
23. září 1939 vyhlásila vláda tehdejšího předsedy gen. Syrového všeobecnou
mobilizaci armády. Budovaly se protiletecké kryty, bylo nařízeno zatemnění a my
se samozřejmě dle svých sil a možností podíleli i na těchto pracích. Dodnes mám
na očích narukování záložníků a jejich odchod v plné polní na nádraží a
loučení s blízkými. Nebyly slzy, bylo jen odhodlání a nesmírný pocit
soudržnosti a jednoty i v očekávání nejhoršího Skauti nastoupili do branné
pohotovosti na předem dohodnutých místech, skautky vesměs spolu s Červeným
křížem. Většina vůdců narukovala ke svým útvarům. Byli jsme v krojích,
připraveni plnit nejrůznější úkoly především jako spojky, služby u telefonů,
sledování rozhlasových zpráv apod. a hlásili jsme se do služby pracovat ve
středisku CPO a ve zřízených ošetřovnách a evakuačních střediscích – chlapci i
děvčata. Někteří starší skauti se hlásili v kasárnách jako dobrovolníci. Celý
národ prožíval napětí i odhodlání, věřilo se naší armádě i spojencům. Předpokládalo
se, že pokud by došlo k válce, která se čekala, pak že se budeme všichni
bránit, že bude střílet každé okno, každý keř či strom. Ten pocit si uvědomuji
dodnes. Najednou jsme se cítili dospělými.
- Čekalo nás však kruté trauma.
Naši spojenci Anglie a Francie nás zradili v Mnichově a 29. září 1938
rozhodli o nás bez nás. Uzavřeli v zastoupení svých předsedů vlád
Chamberlaina a Daladiera dohodu s Adolfem Hitlerem o odstoupení
československého pohraničního území s více než 50% německého obyvatelstva,
jež muselo být provedeno údajně pro zachování světového míru a to již do 10.
října. Naše armáda byla nucena bez boje opustit své pozice a opevnění, na které
se skládal celý národ. Byla to krutá zrada, za kterou pak zanedlouho lid těchto
zemí platil krvavou daň. Je těžko popsat dojmy z návratu zklamaných vojáků
do kasáren, zavládl smutek a pocit hlubokého pokoření. Z obsazovaného
pohraničí prchali nebo byli vyháněni čeští lidé, často jen s tím
nejnutnějším. Ztratili jsme 30% území, řadu průmyslových podniků a pracně
budované pevnosti. Skauti byli k dispozici místním správním i
bezpečnostním orgánů. Bylo je vidět i v kasárnách, konaly se sbírky
šatstva, přikrývek a potřeb pro uprchlíky z pohraničí, skautské klubovny
jim byly k dispozici. Ve skautských řadách bez ohledu na věk se utužovaly
vztahy a upevňoval se pocit odpovědnosti i vědomí naplňování skautského slibu a
hesla činy. A právě již tyto první zkušenosti prohlubovaly i národní vědomí,
připravenost čelit násilí a zlu a odhodlání pracovat tam, kde to republika
potřebuje, bez ohledu na své zájmy a pohodlí. V této první zkoušce skauti
obstáli před veřejností i před sebou.
- Dne 5. října 1938 abdikoval
president Dr. Ed. Beneš. Na Slovensku se ustavila autonomní vláda. Byla
zastavena činnost politických stran, mezinárodní napětí se stupňovalo a krize
republiky pokračovala. Vzpomínám na manifestační průvody a hesla při
příležitosti vzpomínky 28. října, jež vyjadřovaly smutek i rozhořčení nad osudem
naší republiky. Koncem měsíce se stává novým presidentem celkem nám neznámý Dr.
Emil Hácha. Mluví se také o tom, že na skauting je vyvíjen nátlak, s tím,
že by měla být skautská organizace včleněna do jednotné tělovýchovy a podřízena
Min. národní obrany. Tyto otázky se nás pochopitelně v oddíle prakticky
nedotýkaly, ale zato nás překvapila zpráva, když jsme se brzy po Mikuláši 1938
dověděli, že na Slovensku byly všechny skautské oddíly rozpuštěny a po vzoru
německé Hitler-Jugend založena Hlinkova mládež.
- To co se týkalo nás, nám však
sdělili naši vedoucí. Dozvěděli jsme se, že dosavadní název Svaz junáků skautů
a skautek ČSR se změní na nové jméno JUNÁK a že ten již bude jen na území Čech
a Moravy. Kluky hlavně překvapilo, že se nebudou nosit tradiční skautské
klobouky, ale lodičky. Ještě si vzpomínám, jak jsme si do zápisníků psali jméno
velitele Junáka Bohuslava Řeháka a náčelníka Rudolfa Plajnera. Teprve po mnoha
letech jsem se od něho samotného dověděl. že nebyl zvolen sněmem, ale pouhé 3
dny před okupací naši republiky byl úředně jmenován ministerstvem vnitra.
- A to jsem již u tragického
černého data 15. března 1939, který znamenal konec naší samostatnosti na dlouhých
6 let, zatýkání, popravy, deportace, uzavření vysokých škol a násilné snahy o
likvidaci všeho demokratického, čeho jsme si vážili a co nám bylo svaté. Nezapomenu
na ten den, kdy německá Wehrmacht obsadila kasárna v Uherském Hradišti,
kde jsem bydlili, a dvůr se zaplnil nenáviděnými šedými uniformami. Všechno se v nás
vzepřelo smutkem i pohrdáním, ale také odhodláním, že uděláme vše pro to,
abychom se dle svých sil a možností proti této potupě postavili a utvrzovali
jsme se navzájem, že je to něco více, nežli jen naše povinnost vyplývající ze
skautského slibu. Vím, že starší skauti navzájem uzavírali různé přísahy, jimiž
se zavazovali k odporu a odbojové činnosti. Z informací v tisku
jsme se dověděli, jak se účastnili obrany proti Maďarům na Podkarpatské Rusi
tamní skauti, kde jich v boji 14 padlo a řada jich včetně jejich náčelníka
byla uvězněna. Slovensko vyhlásilo samostatný Slovenský štát, který se stal klerofašistickým
vazalem nacistického Německa, a noviny přinesly snímky Adolfa Hitlera na Pražském
hradě. Po dvaceti letech existence Československa byla pošlapána mezinárodní
práva, naši spojenci se k nám obrátili zády a země byla vydána nacistické
zvůli.
- Je pochopitelné, že od prvních
okamžiků se všichni vlastenci upnuli k jediné myšlence: všemi silami
usilovat o znovunabytí ztracené svobody. Ne beznaděj, ale odhodlání a vzdor.
Mnohým se podařilo již v prvních okamžicích odejít za hranice, formovaly
se první odbojové složky, v jejichž čele stáli vesměs vojáci.
Z pramenů postupně shromažďovaných po květnu 1945 lze snadno zjistit, že
skauti, často velmi mladí, nechyběli v žádné odbojové činnosti. Síť
skautských činovníků, kteří byli přímo zapojení v odbojové organizaci
Obrana národa a Politickém ústředí, byla dosti rozsáhlá. V čele byl Dr.
Bohuslav Kratochvíl, instruktor české LŠ. Byl sice již koncem roku 1939 zatčen,
ale přežil a po válce se stal naším velvyslancem v Londýně. V Kolíně
to byl MUDr. Cyvín, župní zpravodaj náčelnictva, v jehož ordinaci se
tiskly letáky a celá řada dalších, z nichž např. br. Vaníček – Fráňa těsně
před zatčením uprchnul a stal se nakonec radistou RAF v čs. 311
bombardovací peruti. V Kutné Hoře např. br. Pipek nejen rozšiřoval ve skupině
letáky a organizoval poslech zahraničního rozhlasu, ale zabezpečoval i bojový
výcvik mladších skautů. V Čáslavi byl hlavou ilegální skupiny župní
zpravodaj Rudolf Forman, otec tří synů, z nichž Pavel bojoval jako
partyzán na Vysočině, Bláža vedl bojový oddíl starších junáků, kteří pak
v revoluci obsadili čáslavské nádraží a nejmladší syn Miloš, kdysi vlče
zapojený rovněž do odbojové práce se stal světově uznávaným filmovým režisérem.
Jejich rodiče ovšem zahynuli v koncentračním táboře.
Zpracoval
dle vlastních vzpomínek, zápisků a dostupné dokumentace Lubor Šušlík – Bill Pardubice,
leden 2007.
|