Radek Drahný:

V druhé polovině 20.století byla završena dlouholetá snaha prozíravých a moudrých lidí uchovat přírodní bohatství hor před stále tvrdšími a bezohlednějšími lidskými zásahy. 16. 1. 1959 došlo nejprve ke zřízení Karkonoskiego Parku Narodowego na polské straně hor a konečně 17. 5. 1963 byla česká strana Krkonoš slavnostně prohlášena prvním českým národním parkem.

Od té doby uplynuly čtyři desítky let, během nichž se odehrály významné události, které ovlivnily nejvyšší, nejznámější a nejnavštěvovanější pohoří České republiky. Stojí za připomenutí, že v roce:

1963 - byla péčí o národní park pověřena Správa KRNAP se sídlem ve Vrchlabí,

1964 - byla ustavena vědecké rada, poradní sbor a aktiv architektů, poradní a konzultační orgány Správy KRNAP; Správa začala vydávat sborník Opera Corcontica a Zprávy KRNAP - předchůdce časopisu Krkonoše,

1967 - Správa KRNAP převzala do své péče Krkonošské muzeum ve Vrchlabí a zahájila jeho rekonstrukci; v Obřím dole byla otevřena první naučná stezka,

1972 - svou činnost zahájila Vládní komise pro komplexní rozvoj Krkonoš,

1973 - předložením návrhu architektonického řešení nové České boudy na Sněžce začala již třicetiletá historie sporů o budoucí podobu vrcholu nejvyšší české hory,

1976 - Správa KRNAP převzala Rýchorskou boudu,zahájila rekonstrukci tří historických domů ve Vrchlabí a začala realizovat záchranný chov tetřeva hlušce,

1978 - Správa KRNAP se stala členem Světové unie ochrany přírody (IUCN); je zahájen dlouhodobý monitoring znečištění ovzduší v Krkonoších,

1980 - třetí rok chemické války proti obaleči modřínovému; v krkonošských lesích se projevují viditelné příznaky imisního poškození smrkových porostů,

1984 - po 16 letech je znovu otevřeno Krkonošské muzeum, kde Správa KRNAP zřídila stálou ekologickou expozici Kámen a život; na generálním shromáždění IUCN v Madridu jsou Krkonoše zařazeny mezi 12 nejohroženějších NP světa,

1986 - zřízeno ochranné pásmo KRNAP na rozloze 18 400 ha,

1989 - ministerstvo kultury nevydalo souhlas s výstavbou České boudy a lanovky na Sněžce,

1991 - vládním nařízením č. 165/91 Sb. je znovu vyhlášen KRNAP, jehož území je rozčleněno do 3 zón; Správa NP přechází pod přímé řízení ministerstva životního prostředí ČR,

1992 - Krkonoše zařazeny do světové sítě biosférických rezervací UNESCO; holandská nadace Face zahájila v KRNAP dlouhodobý projekt obnovy imisemi poškozených lesů,

1994 - Lesní hospodářství na území NP a jeho ochranného pásma přešlo do organizační struktury Správy KRNAP

1995 - pod názvem GEF-Biodiverzita začal tříletý projekt záchrany biologické rozmanitosti Krkonoš finančně podpořený Světovou bankou a rozsáhlý interdisciplinární výzkum krkonošské arkto-alpinské tundry

1997 - dokončen projekt rekonstrukce povalového chodníku přes Úpské rašeliniště, které je zařazeno v seznamu světově významným mokřadů Ramsarské dohody

1999- již čtvrtým rokem je péče o horské louky Krkonoš významně finančně dotována z programu Péče o krajinu MŽP; program finančně pokrývá i různé rekonstrukční a asanační projekty, které Správa KRNAP realizuje na vodních tocích a horských komunikacích Krkonoš

2000 - po 9 letech končí v Krkonoších aktivity nadace FACE, která se významně podílela na obnově více jak 5000 ha imisemi poškozených horských lesů

2002 - již druhým rokem probíhá mapování biotopů Krkonoš v rámci programu Natura 2000, který je nezbytným dokumentem pro přípravu vstupu ČR do Evropské unie; je zpracován moderně koncipovaný Lesní hospodářský plán, určující na dalších 10 let péči o lesní ekosystémy Krkonoš

2003 - KRNAP oslavil 40.výročí svého založení. K tomuto výročí byly pořádány tématické akce a vyvrcholením bylo setkání nejdůležitějších představitelů regionu, ochrany přírody České republiky a zástupců mezinárodních institucí

Krkonoše jsou - podobně jako značná část Českého masivu, do jehož severní části patří - geologicky velice pestré. Naprostá většina území spadá do geologického celku, zvaného krkonošsko-jizerské krystalinikum, jen okrajově sem zasahuje podkrkonošská pánev. Převažující skupinou hornin jsou metamorfity (krystalické břidlice), doplněné hlubinnými (žula) a vzácně i výlevnými vyvřelinami. Na jižním okraji ochranného pásma KRNAP se lze setkat i s usazenými. permokarbonskými horninami Počátek geologické historie Krkonoš bývá pokládán do konce starohor před asi 700 miliony let. Tehdy došlo k pohybu zemských ker, vrásnění, a původní mořské usazeniny byly přeměněny na nejstarší krkonošské krystalické břidlice, především svory s četnými vložkami křemenců, místy i erlanů a amfibolitů. Z tohoto období pocházejí také krkonošské ortoruly, které se skladbou minerálů velmi podobají žulám, vznikly tedy přeměnou vyvřelin. Tento starý horninový komplex (zvaný též velkoúpská skupina) zaujímá velkou část východních Krkonoš od Malé Úpy přes Černou horu až po labské údolí a pak v užším pruhu od Špindlerova Mlýna na západ po Příchovice.

V období prvohor (silur) byla oblast Krkonoš naposledy zalita mořem. Z tehdy usazených hornin (ale také z podmořských vyvřelin) byl při horotvorných pochodech (kaledonské a variské vrásnění) v následujících obdobích prvohor, devonu a karbonu, vytvořen mladší komplex krkonošských přeměněných hornin. Za nižších teplot a tlaků vznikají nejčastěji chloriticko-sericitické a grafitické fylity, doplněné polohami krystalických vápenců, kvarcitů a zelených břidlic. Tyto horniny, zahrnuté do tzv. ponikelské skupiny, budují jihozápad Krkonoš, v úzkém pruhu vybíhají k východu přes Vrchlabí a Janské Lázně, stáčejí se k severu a tvoří celý hřbet Rýchor. V karbonu (asi před 300 mil. let) proniklo pod starší horniny mohutné žulové těleso (odkryto bude odnosem nadloží až mnohem později), kterému dnes říkáme krkonošsko-jizerský pluton a které tvoří Slezský (hraniční) hřbet Krkonoš od úpatí Sněžky po Harrachov, téměř celé Jizerské hory a polské Krkonoše. Žhavá žulová masa výrazně působila na své okolí. Jednak svou teplotou a tlakem dala z krystalických břidlic vzniknout odolným tzv. kontaktním rohovcům (morfologicky výrazné tvary Sněžky a Českého hřbetu) a za druhé z těkavých magmatických roztoků se (zvláště na kontaktu s karbonátovými horninami) vytvořila některá slavná krkonošská rudní ložiska (Obří důl, Svatý Petr). Tím byla vlastně dokončena základní geologická "výstavba" Krkonoš. Hory byly erozí obnažovány a řeky odnášely a usazovaly materiál na jejich úpatí v podkrkonošské permokarbonské pánvi. Třetihorní pohyby pak jen vyvolaly ojedinělé výlevy čedičových vyvřelin na severním svahu (např. Malá Sněžná jáma).

Geomorfologický vývoj

Vývoj současného reliéfu Krkonoš lze sledovat asi od poloviny třetihor. Během celých druhohor a počátkem třetihor totiž za teplého a vlhkého klimatu docházelo k obrušování a zarovnávání reliéfu (peneplenizaci). Tyto ploché tvary se v podobě úvalovitých depresí zachovaly v oblasti Bílé, Labské a Pančavské louky. Teprve třetihorní alpinské vrásnění při tektonických pohybech podél zlomových systémů způsobilo pomalé vyzdvižení a vyklenutí pohoří. Krkonoše tak získaly v hrubých rysech dnešní výšku a tvar, avšak ještě bez výraznějších údolí. Zvětšení sklonu toků po výzdvihu horstva mělo za následek urychlení odtoku a zintenzivnění říční eroze, která především zpětným zahlubováním směrem od okrajů do jádra pohoří vytvářela široká údolí, která oddělila jednotlivé hřbety krkonošských rozsoch. Zatímco na strmém severním svahu řeky snadno dospěly až do vrcholových partií, na mírnější české straně se postup zpětné eroze dočasně zastavil na pásmu odolných hornin kontaktního pásma. To dokázaly prorazit jen Jizera a Labe.

S nástupem čtvrtohor se výrazně změnilo evropské klima. Došlo k velkému ochlazení a během ledových dob (glaciálů) se až k severnímu úpatí pohoří přiblížil mohutný skandinávský ledovec. Samotné Krkonoše již nepřekonal, ale v jeho blízkosti ležící horská údolí se vyplnila údolními ledovci alpského typu. Ještě dnes se můžeme setkat s jejich pozůstatky - čelními a bočními morénami, pocházejícími z posledních dvou glaciálů (rissu a würmu). Nejvýraznější stopy však údolní ledovce zanechaly v přemodelování horských říčních údolí (o profilu tvaru V) na široká ledovcová údolí, tzv. trogy, s typickým U profilem. Závěry dolin pak byly přehloubeny do podoby strmých karů. Plošně větší a delší ledovce vznikly paradoxně na sněhem lépe "vyživované" jižní straně pohoří, zatímco na severním svahu došlo k jejich většímu zahloubení a za morénovými hrázemi se vytvořila ledovcová jezera (Wielki a Maly Staw, Sniežne Stawki). Chladné klima se projevilo i na nezaledněném povrchu nejvyšších poloh. Působením mrazu, ledu a střídání teplot se na hřebenech objevují výrazné žulové hranaté skalní útvary, na svazích vznikají skalní stupně (mrazové sruby), kryoplanační terasy a kamenná moře. Na vrcholových plošinách pak nacházíme mrazové půdní formy (tzv. polygonální půdy, na svazích přecházející v půdy brázděné). Výskyt a vysoký stupeň vývoje těchto půdních tvarů lze ve středoevropském prostředí pokládat za výjimečný jev, a proto je výzkumu i ochraně tohoto fenoménu v současné době věnována zvýšená pozornost. V současném podnebí vznikají drobné tvary (např. skalní mísy). V teplejším a na srážky bohatém klimatu doby poledové vznikla na plošinách krkonošských zarovnaných povrchů rozsáhlá rašeliniště vrchovištního typu (Mumlavská, Pančavská a Labská louka, Úpské rašeliniště). Dnes většinou odumírají.

Zahlubování řek na konci třetihor a ve čtvrtohorách umožnilo také vznik krasových jevů v ostrůvcích karbonátových hornin (vápenec, dolomit), nalézajících se převážně v pásu mladšího komplexu krystalických břidlic. Povrchové jevy jsou poměrně vzácné, častější jsou jeskyně, objevené převážně při práci v lomech. Relativně nejrozsáhlejší jeskynní systémy se nacházejí v Horních Albeřicích, Maršově, Poniklé a Rokytnici nad Jizerou, drobné jeskyňky lze nalézt i jinde. Některé přírodní procesy formují georeliéf hor i v současnosti, především vodní eroze (zvláště patrná při povodních), zvětrávací a svahové procesy. Zvláště nápadné jsou mury (bahenní proudy), počet jejich drah se blíží dvěma stům. Méně výrazné, ale stále působící např. soliflukce, nivální eroze nebo sněhové laviny. Stále intenzivněji, zvláště v nižších polohách, ovlivňuje reliéf antropogenní aktivita (hornická díla, výstavba sídel a komunikací).

Základní rysy krkonošského klimatu jsou dány polohou pohoří ve střední Evropě. Pro tuto část klimatického mírného pásma je typický vedle výrazného střídání ročních období i vliv Atlantického oceánu a velmi častá velkoprostorová výměna vzdušných mas různých vlastností, která vyvolává silnou proměnlivost počasí, a to převážně v krátkých časových obdobích. Vedle polohy se uplatňuje i vliv hor, tj. vertikální složky, která má vliv jak na úbytek teplot a tlaku s výškou, tak na rychlejší proudění vzduchu, intenzivnější sluneční záření a donedávna i menší znečištění vzduchu. Všechny tyto faktory podmiňují existenci horských podnebných pásem, kterou si uvědomujeme zvláště podle průvodních jevů (vegetace apod.). Tato pásma jsou významná pro zakládání sídel a rekreační využití pohoří.

Teplota

Jeden ze základních klimatických faktorů je teplota vzduchu, na kterou má přímý vliv celkový úhrn slunečního svitu. V horách má však tento faktor komplikovanější charakter, což je podmíněno silnou rozčleněností reliéfu a z toho vyplývajících vlivů. Velmi významná je orientace svahů (svahová expozice). Svahy obrácené k jihu jsou vhodnější k hospodářskému využití i pro zakládání sídel, tato skutečnost platí v maximální míře právě v českých Krkonoších. Důkazem toho, že již naši předkové si byli vědomi tohoto vlivu, je i pomístní názvosloví; v některých obcích (Rokytnice n. J., Pec p. Sněžkou) byla část osady na svahu exponovaném k jihu označovaná jako Letní Strana a protější jako Zimní Strana. Na příznivější Letní Straně se koncentroval nápadně větší počet obydlí, což můžeme pozorovat i v mnoha dalších krkonošských obcích, byť v nich nedošlo přímo k jmenovitému rozlišení svahů. Je obecně známo, že s přibývající nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu; na 100 m výšky ubývá teplota zhruba o 0,5 - 1,0°C. V souhlase s tím jsou vrcholy Krkonoš studenější než nižší údolní polohy a ty zase studenější než podhůří Krkonoš.

Existují však i stavy zvané izotermie, kdy se teplota v určitém rozmezí nemění, a inverze, kdy je ve vyšších polohách vyšší teplota než v nižších. Inverze je v Krkonoších velmi častá, zvláště v podzimních a zimních měsících, kdy může trvat i celé týdny. Dochází k ní tím, že se spodní vrstva atmosféry prochlazuje vyzařováním a studený vzduch, který je těžší, "stéká" z okolních hor do nížin a kotlin. Jelikož je často prochlazen pod rosný bod, páry se v ovzduší kondenzují v mlhu a inverze je tak vlastně "vizuálně" znázorněna. Na hřebenech hor pak svítí přes celé dny slunce a je zde příjemné teplo, zatímco údolí tonou v sychravé, studené mlze. Netřeba zdůrazňovat, že pro vyšší polohy má inverze bioklimatologický význam. Velmi vítaná je i z hlediska rekreačního a sportovního. Vedle místních jsou časté i rozsáhlé inverze, kdy Krkonoše ční nad mlhu zalévající většinu české kotliny, resp. Slezské nížiny. Přehled o teplotních poměrech a možnost srovnání dávají tzv. normály teplot, což jsou průměrné roční teploty, získané výpočtem z mnohaleté řady měření. Nejstudenější je nejvyšší vrchol pohoří Sněžka (0,2°C). Jen zcela nepatrně vyšší teplotu, řádově o desetiny stupně, mají i další vrcholové stanice (Labská bouda, Szrenica). Svahové partie postrádají stanice a údolní stanice mají normály již podstatně vyšší (Dolní Malá Úpa 3,9° C, Bedřichov 4,7°C, Harrachov 4,9°C). Nejteplejším měsícem v Krkonoších je červenec, nejstudenějším leden. V červenci se pohybují teploty od 14°C v nižších polohách do 8,3°C na Sněžce, v lednu od -4,5°C do -7,2°C na Sněžce.

Srážky

Druhou velice významnou složkou klimatu jsou srážky. V našich podnebných podmínkách obecně platí, že jsou v horách podstatně vyšší srážky než v nižších polohách, i když i tu záleží na mnoha dalších faktorech, jako je expozice, výška aj. Polohy pod úpatím Krkonoš mají ročně průměrně 700 - 800 mm srážek, Benecko již dosahuje 984 mm a na Sněžce tato hodnota činí 1227 mm. Ještě vyšší srážky jsou však v údolních polohách: Špindlerův Mlýn má 1322 mm a Pec p. Sněžkou dokonce 1405 mm srážek ročně. Nejvyšší úhrn srážek v Krkonoších je na většině míst v srpnu, což je důsledek západního proudění a četných bouřek. Nejnižší srážky jsou naopak v jarních měsících (s minimem v březnu), což si s ohledem na množství sněhu a dostatek tavných vod nejčastěji neuvědomujeme. Zhruba jednou za několik let až desetiletí se v Krkonoších vyskytnou srážky, které již mají ráz živelných pohrom, neboť jsou provázeny povodněmi. Při nich může místy spadnout za den 100 - 200 mm srážek, ba jsou zaznamenány i případy, kdy tyto hodnoty převýšily vysoko 200 mm (Obří důl 266 mm dne 29.7.1897).

Sněhová pokrývka

Velmi významnou formou srážek je v Krkonoších, stejně jako v ostatních našich horách, sníh. Významným údajem je počet dní se sněžením v jednotlivých polohách. Zatímco v podhůří je to okolo 50 dní v roce, ve středních polohách s hlavními krkonošskými středisky je to již 60 až 90 dní a na vrcholech až 120 dní. První sníh napadne ve vyšších polohách často již v září až říjnu, poslední v květnu, ale jsou známy i červnové případy. Na horách téměř neexistují zimní oblevy, anebo jsou málo výrazné. Na rozdíl od nižších poloh, kde při oblevách sníh často zcela sleze i během zimy, se na Krkonoších sníh vlastně hromadí celou zimu a dosahuje proto ve vyšších polohách běžně 1 - 3 m mocné vrstvy. Souvislá sněhová pokrývka se v Krkonoších vytváří nejčastěji v listopadu, méně často v říjnu nebo až v prosinci. V polohách, které jsou nejvíce využívány pro zimní sporty, vytrvává až do března, v nejvyšších polohách až do dubna, v některých letech i do května. Celkově se sněhová pokrývka udržuje v podhůří 70 - 120 dní, ve středních horských polohách s rekreačními středisky 135 - 160 a ve vrcholových partiích i přes 180 dní v roce. Maximum v mocnosti sněhu je v nižších polohách v únoru, ve vyšších až v březnu, před nástupem hlavního jarního tání. Rozmístění a mocnost sněhové pokrývky vykazuje značné místní rozdíly, které jsou způsobeny vedle srážkových a teplotních poměrů zvláště větrem, ale také orientací svahů, terénními podmínkami a dalšími činiteli. Význam větru spočívá v tom, že přenáší sníh. Z rozsáhlých vrcholových plošin je odvívá a sfoukává do zářezů, depresí a zvláště karů a údolí. Na nejexponovanějších vrcholových partiích je proto často i uprostřed zimy jen několik mm sněhu, resp. jen jinovatky a zmrazků, zatímco na hranách karů se hromadí mnohametrové závěje a převěje. Největší a nejznámější sněhové převisy vznikají na hraně Obřího a Labského dolu, vůbec největší mocnost sněhové akumulace byla však naměřena na lavinovém poli v Modrém dole (tzv. "mapa republiky"), a to 15 m.

Laviny

Hromadění tak mohutných vrstev sněhu na příkrých svazích vede k častému vzniku sněhových lavin v Krkonoších. Laviny jsou nejširší veřejností vnímány převážně jen jako přímé ohrožení lidských životů, popř. hospodářských objektů. Mimoto je však třeba vidět, že jsou velmi významným činitelem ekologickým, který významně ovlivňuje alpínskou hranici lesa i charakter lesa a bylinného krytu v některých partiích. Mnohé z nejvýznamnějších krkonošských lokalit vzácných rostlin vděčí za své druhové bohatství právě činnosti lavin, které znemožňují souvislé zapojení lesa. Nejčastější jsou v Krkonoších laviny lednové a zvláště únorové, které vznikají po velkých sněhových vánicích, kdy vrstvy nového sněhu napadají na starý firn, popřípadě i v důsledku oblev. S nastupujícím jarem vznikají i laviny firnové, vyvolané rychlým föhnovým táním. Fyzikální princip vzniku lavin je sice znám - jedná se o poměr mezi napětím ve sněhu uloženém na svahu a třením - ale zcela přesné určení kritického momentu je dosud pro komplikovanost tohoto problému nad naše síly. Přibližný odhad, z něhož lze odvodit lavinové nebezpečí v určité době, je však již dnes možný a v praxi hojně užívaný.

Podle místa vzniku se laviny dělí do dvou kategorií, a to na laviny na tradičních lavinových drahách a na místech náhodných. K tradičním lavinovým terénům patří závěr Labského dolu, Kotelní jámy, závěr údolí Bílého Labe, závěr Dlouhého dolu a jeho postranní svahová údolí, Obří a Modrý důl. V historii krkonošských lavin vynikly svými rozměry dvě, které shodou okolností vznikly tentýž den (8.3.1956), kdy byly mimořádně příhodné lavinové podmínky. První sjela se svahu Krkonoše do Labského dolu, měla plochu 9 ha a téměř na celé ploše strhla lesní porost. Vyjela dokonce zčásti do protisvahu. Druhá lavina byla rozměry ještě větší a je pokládána za největší krkonošskou lavinu vůbec; jelikož se však pohybovala v méně zalesněném terénu, strhla jen 2,5 ha lesa. Utrhla se na Úpské hraně a sjela přes dno Úpské jámy a Dolní Úpský vodopád až na dno Obřího dolu. Dosáhla délky 1200 m, překonala výškový rozdíl 500 m, měla objem asi 480 000 m3 a hmotnost 120 000 tun. Laviny v Krkonoších si vyžádaly několik desítek lidských životů a i dnes jsou stále jedním z největších a nejreálnějších nebezpečí hor.

Sluneční svit

Další důležitý klimatický ukazatel je oblačnost a sluneční svit. Množství oblačnosti se vyjadřuje v desetinách, resp. osminách pokrytí oblohy. Na území Krkonoš se pohybuje průměrná roční oblačnost okolo hodnoty 7, tzn. že 7/10 oblohy je v průměru pokryto mraky, přičemž platí, že v zimním období je na hřebenech poněkud menší oblačnost než v létě. S oblačností velmi úzce souvisí sluneční svit, vyjadřovaný v hodinách ročně. V Krkonoších se pohybuje v hodnotách mezi 1444 (Špindlerův Mlýn) a 1733 (Benecko), což je hodnota nižší než mají místa v nížině (např. Praha má odpovídající hodnotu 1900).

Větry

Větrné poměry jsou v Krkonoších komplikované a jejich důsledky patří v přírodě k nejnápadnějším. Vedle obecného vlivu pohoří jako mohutné překážky vzdušného proudění se uplatňuje reliéf jako významný činitel pro lokální větry. Také zmenšení tření ve vyšších polohách způsobuje specifické podmínky, zvláště zrychlování proudění. Obecně převládají v Krkonoších větry západního až jihozápadního směru. Ve spojitosti se západovýchodní orientací hlavních údolí centrálních Krkonoš zde existuje specifický jev, označovaný jako anemoorografické systémy. Západní větry stoupají údolími otevřenými k západu (Mumlava, Bílé Labe) vzhůru a nabývají současně se zužováním údolí na rychlosti. Na otevřených pláních zarovnaných povrchů (Labská louka, Bílá louka) se pak jejich rychlost ještě zvětšuje. Propadáním větru do hlubokých karů za těmito pláněmi (Labský důl, Kotelní jámy, Obří důl) dochází k mohutné turbulenci. Tyto větrné systémy mají velký vliv na sněhové poměry, geomorfologické a pedologické procesy i na vznik a vývoj rostlinných a živočišných společenstev. Obecně lze konstatovat, že v Krkonoších jsou nejsilnější větry v zimě, nejslabší v létě. Tato skutečnost má významný vliv na rekreační a sportovní využití pohoří. Důležité jsou v Krkonoších i lokální větry. Patří sem větry s denním chodem, které ve dne vanou k vrcholům, v noci naopak shora dolů. Vírové proudění větru, vzniklé tříštěním o překážky, se projevuje jako padavý vítr, který způsobí čas od času rozsáhlé polomy lesních porostů. Další z těchto větrů je i föhn, i když jeho projevy nejsou v Krkonoších tak nápadné jako třeba v nesrovnatelně vyšších Alpách. Vzniká na základě skutečnosti, že vlhký vzduch, vanoucí kolmo k pohoří, se při stoupání ochlazuje pomaleji než se při klesání na opačné straně hor otepluje. Föhn se proto projevuje jako suchý teplý vítr, který může způsobit velmi intenzívní tání nebo vznik lavin. Na naší straně Krkonoš vzniká v případě, že vane vítr od severu, z Polska. Krkonoše jsou proslulé, zvláště v zimním období, bouřlivými větry. Často mívají charakter vichřice, ba i orkánu, neboť dosahují rychlosti až 150 km/h. Vedle výrazného vlivu na sněhovou pokrývku a lesní porosty představují tyto vichřice i přímé nebezpečí pro návštěvníky hor, tím spíše, že jsou velmi často provázeny mlhami, resp. nízkou oblačností.

Mlhy

Mlhy jsou nejčastější koncem podzimu a v zimě, kdy se jedná převážně o nízkou oblačnost. V důsledku toho jsou běžně doprovázeny deštěm, námrazou i dosti silným větrem. Vzhledem ke všem těmto okolnostem i tomu, že se mohou dostavit zcela náhle a nečekaně, představují jedno z největších nebezpečí hor.

Říční síť

Dnešní charakter říční sítě v Krkonoších souvisí úzce s geomorfologickým vývojem pohoří. Směry hlavních krkonošských toků jsou až na nepočetné výjimky zhruba shodné s původními úvalovitými údolími třetihorního zarovnaného reliéfu. Podstatný je však rozdíl mezi říční sítí na polské a na české straně pohoří. Polská strana Krkonoš, tvořená poměrně přímým a příkrým svahem, neposkytovala podmínky pro rozvinutí složitější vodní sítě. Na české straně je situace složitější. Hlavní krkonošské toky mají sice základní směr též kolmý k hlavnímu hřebeni, ale vlivem větší rozlohy této části pohoří, větší délky řek, většího přehloubení údolí, menšího sklonu hladiny a složitějších horninových podmínek zde vznikly rozvětvenější a rozsáhlejší říční systémy. Hlavní toky (Jizera, Jizerka, Labe, Malé Labe a Úpa) přijímají na rozdíl od polských početné přítoky ještě v horách. Pro tyto pobočky je typické, že jsou nejčastěji kolmé na hlavní tok; jejich přítoky opět ústí převážně v pravém úhlu, takže vzniká tzv. mřížovitá vodní síť. Samostatnou zmínku zaslouží toky rovnoběžné s hlavním krkonošským hřebenem. Nejvýznamnější z nich jsou Mumlava, pramenné Labe, Bílé Labe a Dolský (Svatopetrský) potok. Vznik jejich údolí úzce souvisí s existencí kontaktního pásma. Jeho tvrdé horniny znemožňovaly vznik údolí, a proto se stékající voda koncentrovala na jeho okrajích, kde v okolních měkčích horninách vytvořila hluboká údolí, rovnoběžná s kontaktním pásmem. Krkonošské řeky patří podle klimaticko-hydrologické klasifikace řek stejně jako všechny ostatní české řeky k tzv. středoevropskému (oderskému) typu, který se vyznačuje jarním průtokovým maximem v době tání sněhu a minimálním průtokem v létě, kdy je nejvyšší výpar. Obecně nejsou Krkonoše zvlášť významnou zásobárnou vody. Malou jímavost krkonošských hornin a převážně mělkých zvětralin kompenzují sice poněkud vysoké srážky a velká lesnatost území, ale při nevelké ploše pohoří i jednotlivých povodí trpí přesto řeky velkou rozkolísaností průtoků, která se projevuje nebezpečnými povodněmi za vydatných dešťů a velmi nízkými průtoky při dlouhodobějších suchých obdobích. V Krkonoších pramení největší česká řeka Labe, která bezprostředně odvodňuje jen asi třetinu české části pohoří. Přímo v Krkonoších přijímá větší přítoky Bílé Labe (při soutoku větší než samotné Labe) a Dolský potok; další krkonošské říčky, Malé Labe a Čistou, přijímá až v podhůří, v Hostinném. Východní třetinu pohoří odvodňuje Úpa, mezi její nejvýznačnější přítoky patří Zelený potok, Malá Úpa a Lysečinský potok. Vody ze západní třetiny pohoří tečou do Jizery, z jejich přítoků je v Krkonoších nejvýznamnější Mumlava, Rokytnický a Vejpálický potok a krkonošská Jizera.

Vodopády

Na krkonošských tocích se nalézají početné vodopády, jež jsou jednou z turistických atraktivit území. Nedostatkem většiny zdejších vodopádů je jejich malá vodnost v létě a také to, že málokterý skutečně padá svisle - většina z nich spadá kaskádovitě nebo dokonce stéká po skále. Podle původu je můžeme rozdělit na několik typů. První skupina vděčí za svůj vznik činností ledovce, který přehloubil dno hlavního údolí, a to relativně tak rychle, že vodní eroze přítoků nestačila prohlubovat i postranní údolí na stejnou úroveň. Postranní údolí se tak dostalo do pozice visutého údolí, tzn. že v místě vyústění přítoku vznikl stupeň, který potok překonává vodopádem. V Krkonoších do této kategorie patří nejvyšší vodopády: Pančavský (140 m vysoký), Horní Úpský (120 m), Labský (45 m), Pudlavský (90 m), Dvorského potoka (asi 40 m); na polské straně např. vodopád Lomniczki. (Uvedené vodopády jsou soustavami kaskád, někdy i bezprostředně nenavazujících, proto je jejich celková výška stanovena podle podrobných topografických map a některé údaje se liší od jinde uváděných výšek, obvykle menších, vztahujících se však jen ke hlavnímu stupni vodopádu.) Další skupina vodopádů je podmíněna tzv. strukturními příčinami. Vznikají v místě, kde potok přechází kontakt dvou různě tvrdých hornin (nebo různě tvrdých partií téže horniny); měkčí hornina je rychleji vymílána, a proto tu vzniká stupeň, překonávaný vodopádem. Sem patří většina nižších vodopádů, jako je Huťský vodopád, vodopády u Žacléřských Bud, na Jelením potoce, kaskády na Kotelském potoce (Rudolfov), Klínovém potoce, Dolském potoce a jeho přítocích, v Labské soutěsce, v Pramenném dole aj. Poněkud odlišný je typ vodopádů, které vznikly na údolních ledovcových stupních, v místech bývalých ledopádů. I tyto stupně, na nichž jsou např. Dolní Úpský vodopád nebo Malý Labský vodopád, vznikly na styku nestejně tvrdých horninových partií. A nakonec jsou to vodopády podmíněné tektonicky, tj. zlomy nebo výraznými puklinovými systémy a odlučností jimi podmíněnou. Sem patří např. vodopády a kaskády Bílého Labe, Mumlavy, Kamenice, Červeného potoka aj.

Jezera

Skutečná, větší jezera přirozeného původu jsou v Krkonoších pouze dvě, a to Wielki a Maly Staw na polské straně pohoří. Jsou to hrazená jezera ledovcového původu, což jednoznačně ukazuje jejich poloha na dně typických ledovcových karů, ale i mohutné morénové valy, které tvoří hráze jezer. Stejného původu jsou i drobná jezírka na dně Velké Sněžné jámy rovněž na polském území, která na rozdíl od předchozích mají podzemní odtok. Jedno zcela malé jezírko - Mechové jezírko, hrazené morénou, se nachází i na naší straně pohoří, a to v údolí Kotelského potoka pod Kotelními jámami. Ještě menších rozměrů jsou jezírka v rašeliništích, tzv. rašelinná oka, která jsou nejpočetnější na Úpské a Pančavské rašelině.

Povodně

Krkonošská historie zaznamenává celou řadu povodní. Vůbec největší známé průtrže mračen a následující katastrofální povodně postihly Krkonoše koncem minulého století, 17. července 1882 a zvláště 29. - 30. července 1897, kdy průtoky překročily vysoko hodnoty stoletých vod. Na české straně Krkonoš při nich zahynulo 120 lidí a škody dosáhly 14 miliónů korun. Tak hrozné důsledky však nelze přičíst jen nepřízni počasí - svůj výrazný podíl na nich měl i člověk sám. Staletí trvající a stále se stupňující pastva, těžba dřeva a další využívání hor bez respektování základních zásad ochrany přírody měly za následek odlesňování i změny skladby lesů a vegetace vůbec. Po těchto povodních si však již odpovědná místa uvědomila dopad této činnosti a začalo se pracovat na opatřeních, která by zamezila opakování těchto katastrof. V následujících desetiletích začal člověk uplatňovat jak lesotechnická, tak vodohospodářská opatření; sem patří i rozsáhlé regulace některých toků a také stavění retenčních nádrží, z nichž největší je na Labi pod Špindlerovým Mlýnem. 

Využití vodních toků

Bezprostřední využití krkonošských toků bylo významnější spíše v minulosti. Koncem 16. a počátkem 17. století, kdy byly krkonošské lesy téměř vytěženy pro potřeby kutnohorských dolů, byly na zdejších tocích četné drobné nádrže, klauzy, z nichž se vypouštěla nadržená voda a plavila se tak polena dolů po řekách. V době, kdy začal do hor pronikat průmysl, byly řeky přepaženy četnými jezy a voda náhonů, využívající velkého sklonu, roztáčela kola strojů v továrnách. Četné později zanikly, ale některé přetrvaly dodnes. Vedle dalšího odvětví, lovu ryb, přistoupil v moderní době ještě další důležitý prvek využití krkonošských řek: sportovní a rekreační.

Vysoká druhová diverzita rostlinných společenstev s přítomností řady vegetačních stupňů od submontánního po alpínský podmiňuje rovněž složení krkonošské fauny. Úžasná živočišná společenstva se zformovala v závěru poslední doby ledové a především v holocénu. V nižších partiích pohoří představují typický vzorek eurosibiřské fauny z pásma listnatých lesů. V polohách nad 800 m n.m. patří Krkonoše zoogeograficky do provincie variských pohoří (pásmo tajgy) a s přibývající nadmořskou výškou narůstá podíl vysloveně horských druhů. Hřebenové partie s dokonale vyvinutým subalpínským stupněm a zasahující až do stupně alpínského poskytují vhodné podmínky pro existenci řady chladnomilných severských druhů - glaciálních reliktů, vděčících za krkonošskou část svého areálu rozšíření již dříve popsané poloze Krkonoš a místním poměrům v době zalednění.

Ve srovnání s nejbližšími středoevropskými pohořími je podíl glaciálních reliktů ve fauně Krkonoš vysoký. Mezi bezobratlými živočichy připomeňme alespoň plže vrkoče severního (Vertigo arctica), slíďáka ostnonohého (Acantholycosa norvegica sudetica), vážky Somatochlora alpestris a Aeschna coerulea, jepici horskou (Ameletus inopinatus), střevlíky Nebria gyllenhali a Amara erratica nebo některé zástupce motýlů (Lepidoptera), brouků (Coleoptera), dvoukřídlého hmyzu (Diptera) či vodních roztočů (Acarina), z obratlovců mimo jiné kosa horského severoevropského (Turdus torquatus torquatus), čečetku zimní (Carduelis flammea), slavíka modráčka tundrového (Luscinia svecica svecica), kulíka hnědého (Charadrius morinellus) nebo hraboše mokřadního (Microtus agrestis), v současnosti dominantního druhu hlodavce v imisemi zasažených porostech.

Naopak počet endemitů v krkonošské fauně, především ve srovnání s flórou, je překvapivě malý. V současnosti je popsán pouze jediný endemický druh - jepice krkonošská (Rhithrogena corcontica) a dva endemické poddruhy - plž vřetenovka krkonošská (Cochlodina dubiosa corcontica) a motýl huňatec žlutopásý (Torula quadrifaria sudetica).

Mezní poloha Krkonoš ve střední Evropě vytváří i severní hranici v rozšíření řady živočichů. Platí to pro plnou polovinu zjištěných druhů jepic (Ephemeroptera) či některé druhy ptáků, pěvušku podhorní (Prunella collaris), lindušku horskou (Anthus spinoletta) nebo skalníka zpěvného (Monticola saxatilis).

Podrobný průzkum fauny pavouků (Arachnida) prokázal z biogeografického hlediska unikátní výskyt druhů známých donedávna pouze ze vzdálených oblastí naší planety. Například druh Wubanoides uralensis byl mimo Krkonoše nalezen až na Urale, v centrální Sibiři a v Mongolsku, rozšíření druhu Gnaphosa lapponum, se souvislým areálem nad 60. rovnoběžkou od Grónska po Jenisej, je srovnatelné s botanickou raritou - ostružiníkem moruškou (Rubus chamaemorus).

Dnes známý výčet endemitů, glaciálních reliktů či druhů na okraji svého areálu rozšíření však není úplný. Moderní taxonomické metody a detailní studium řady dodnes téměř neprozkoumaných skupin, především bezobratlých živočichů, jistě znovu potvrdí unikátnost polohy a izolovanosti Krkonoš pro vývoj a složení jejich fauny.

Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou flórou a v kontextu ostatních hercynských pohoří tak zaujímají mimořádně významné místo. Z dosavadních poznatků vyplývá, že zde roste více jak 1250 taxonů cévnatých rostlin, což je bezmála polovina veškeré původní flóry České republiky, a několikanásobně vyšší počet druhů rostlin bezcévných (výtrusných) - mechorostů, lišejníků, řas, hub, sinic, hlenek, jejichž soupis dosud není zdaleka uzavřen.

V pestrosti zdejší vegetace se odráží zvláštní biogeografická poloha Krkonoš jako celku (kontakt severské tundry a alpínských trávníků v době zalednění), utváření jejich reliéfu i nadmořská výška, zasahující nad alpínskou hranici lesa, která probíhá ve 1250 až 1350 m n.m.. Svědčí o tom mimo jiné řada pozůstatků z doby ledové (tzv. glaciálních reliktů), jako jsou ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), šídlatka jezerní (Isoetes lacustris), rašeliník Lindbergův (Sphagnum lindbergii) a další.

Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou flórou a v kontextu ostatních hercynských pohoří tak zaujímají mimořádně významné místo. Z dosavadních poznatků vyplývá, že zde roste více jak 1250 taxonů cévnatých rostlin, což je bezmála polovina veškeré původní flóry České republiky, a několikanásobně vyšší počet druhů rostlin bezcévných (výtrusných) - mechorostů, lišejníků, řas, hub, sinic, hlenek, jejichž soupis dosud není zdaleka uzavřen.

V pestrosti zdejší vegetace se odráží zvláštní biogeografická poloha Krkonoš jako celku (kontakt severské tundry a alpínských trávníků v době zalednění), utváření jejich reliéfu i nadmořská výška, zasahující nad alpínskou hranici lesa, která probíhá ve 1250 až 1350 m n.m.. Svědčí o tom mimo jiné řada pozůstatků z doby ledové (tzv. glaciálních reliktů), jako jsou ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), šídlatka jezerní (Isoetes lacustris), rašeliník Lindbergův (Sphagnum lindbergii) a další.

V době poledové vedla dlouhodobá izolace o mnoho vyšších krkonošských hřebenů, oproti středoevropské lesní krajině, ke vzniku osamoceného ostrova vysokohorské přírody. V něm se složitými genetickými pochody začaly vyvíjet nové odlišné druhy, poddruhy a variety - krkonošské endemity. Mezi ně náleží především jeřáb krkonošský (Sorbus sudetica), zvonek krkonošský (Campanula bohemica), lomikámen pižmový (Saxifraga moschata basaltica), bedrník skalní (Pimpinela saxifraga rupestris) a téměř tři desítky druhů jestřábníků rodu Hieracium.

Z hlediska vertikálního členění vegetace jsou v Krkonoších čtyři zřetelně vytvořené výškové (vegetační) stupně: submontánní (400 až 800 m n.m.), montánní (800 až 1200 m n.m.), subalpínský (1200 až 1450 m n.m.) a alpínský (1450 až 1602 m n.m.). Přestože jejich strukturu v minulých staletích více či méně pozměnila činnost člověka, lze je stručně přiblížit následujícími charakteristikami.

Submontánní stupeň

Listnaté a smíšené lesy jsou tvořené především bukem lesním (Fagus sylvatica), javorem klenem (Acer pseudoplatanus), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), olší šedou (Alnus incana) a na polské straně i modřínem opadavým (Larix decidua). V minulosti však byly převážně vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami. V bylinném patře jsou zastoupeny jarní druhy rostlin jako je česnek medvědí (Allium ursinum), dymnivka dutá (Corydalis cava), sasanka hajní a pryskyřníkovitá (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), kyčelnice devítilistá a cibulkonosná (Dentaria eneaphyllos, D. bulbifera), lilie zlatohlavá (Lilium martagon) a jiné.

Montánní stupeň

Horské smrčiny (přirozené i člověkem vysázené) jsou v současné době silně poškozované vlivem průmyslových imisí. V bylinném patře převládají kapraďorosty (papratka horská Athyrium alpinum, kapraď samec Dryopteris filix-mas, žebrovice různolistá Blechnum spicant) a traviny (třtina chloupkatá Calamagrostis villosa, metlička křivolaká Avenella flexuosa). Na vlhčích místech převládá nivní vegetace s krabilicí chlupatou (Chaerophyllum hirsutum), devětsilem bílým a Kablíkové (Petasites albus, P. kablikianus) či řeřišnicí hořkou (Cardamine amara).

Z období budního hospodářství (18. století) se datuje vznik bezlesých enkláv s druhově velmi bohatými horskými loukami s violkou sudetskou (Viola sudetica), zvonkem krkonošským (Campanula bohemica), jestřábníky rodu Hieracium, náholníkem jednokvětým (Achyrophorus uniflorus), prhou arnikou (Arnica montana) a řadou vstavačů z čeledi Orchideaceae.

Subalpínský stupeň

V tomto stupni, na náhorních plošinách a v jejich okolí, se koncentrují nejcennější ekosystémy Krkonoš: klečové porosty, přirozené i druhotné smilkové louky a severská (subarktická) rašeliniště. V keřovém patru dominuje borovice kleč (Pinus mugo), v bylinném patru převládá smilka tuhá (Nardus stricta), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), ostřice rodu Carex, keříčky brusnicovitých rostlin (borůvka Vaccinium myrtilus, brusinka V. vitis-ideaea, vlochyně V. uliginosum, klikva drobnoplodá Oxycoccus microcarpus, aj.), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum) a další. Bohatý je výskyt endemických a reliktních druhů, především již zmiňovaných jestřábníků (Hieracium spp.), všivce sudetského (Pedicularis sudetica), ostružiníku morušky (Rubus chamaemorus) a dalších. V souvislosti s vrcholovými rašeliništi je nezbytné se zmínit o výskytu dalšího krkonošského endemického druhu - řase Corcontochrysis noctivaga.

Alpínský stupeň

Nejvyšší, vzájemně izolované vrcholky Krkonoš (Sněžka, Studniční a Luční hora, Vysoké Kolo, Kotel) jsou pokryté sporou, ale cennou bylinnou vegetací, mechorosty a lišejníky. Jmenujme alespoň sítinu trojklannou (Juncus trifidus), rozrazil chudobkovitý (Veronica bellidioides), biku klasnatou (Luzula spicata), endemické jestřábníky rodu Hieracium či lišejníky Thamnolia vermicularis a Rhizocarpon geographicum.

Ledovcové kary

Azonální ekosystémy skalnatých jam v závěrech horských údolí oplývají druhově nejpestřejší flórou ze všech vegetačních stupňů. Tady se nacházejí ony známé krkonošské botanické zahrádky. Přírodní vývoj je v nich dlouhodobě ovlivňován činností větrných systémů, ukládáním mohutných vrstev sněhu, opakovanými sesuvy sněhových a zemních lavin, sedimentací půdních částic, semen a drobných živočichů, výchozy minerálně bohatších hornin, příznivým klimatem a řadou dalších faktorů (viz teorie A-O systémů). Ledovcové kary se tak řadí k nejcennějším ekosystémům Krkonoš.

Na svazích karů je pestrá mozaika vysokostébelných a kapradinových niv s omějem ozdobným a štíhlým (Aconitum firmum, A. gracile), havézí česnáčkovou (Adenostyles alliariae), mléčivcem alpským (Cicerbita alpina) a řadou kapraďorostů, dále svahových pramenišť s česnekem sibiřským (Allium sibiricum), kropenáčem vytrvalým (Swertia perennis), lepnicí alpskou (Bartsia alpina), vrbovkami rodu Epilobium či prvosenkou nejmenší (Primula minima), a bizarních "krivolesů", tvořených břízou karpatskou (Betula carpatica), vrbou slezskou (Salix silesiaca), borovicí klečí (Pinus mugo), střemchou skalní (Padus petraea), vzácně i endemickým jeřábem sudetským (Sorbus sudetica).

Druhovou pestrostí dominují mezi krkonošskými kary Sniezne Kotly na polské straně. Nerozsáhlý výchoz výživné čedičové žíly zde podmiňuje výskyt endemického lomikámenu pižmového (Saxifraga moschata basaltica) a bedrníku skalního (Pimpinela saxifraga rupestris), reliktního lomikámenu sněžného (Saxifraga nivalis) a dalších vzácných druhů (kapradinka alpská Woodsia alpina, rozchodnice růžová Rhodiola rosea, vrba bylinná Salix herbacea, aj.).

Lesní ekosystémy pokrývají 67 % území BRKK (83 % plochy KRNAP a 35 % plochy ochranného pásma), od nejnižších poloh okolo 450 m n.m. po klečové porosty v nadmořských výškách vyšších než 1300 m n.m. Velká variabilita stanovištních podmínek byla důvodem pestrosti původních lesních ekosystémů a jejich vysoké biodiverzity, v průběhu historického vývoje posledních čtyřech století negativně ovlivněných hospodářskou činností člověka. I problémy současnosti jsou spojeny s antropogenními faktory, především s imisní zátěží a s turistickým ruchem, které často působí v kombinaci s faktory přírodními. Péčí o lesní ekosystémy v BRKK je pověřena Správa KRNAP, konkrétně Odbor péče o les. Hlavním cílem lesního managementu je záchrana a obnova biodiverzity lesních ekosystémů a obnova stability lesních porostů. K plnění tohoto cíle jsou využívána vědecky podložená data získaná v rámci účelově zaměřeného výzkumu a monitoringu. Výsledky výzkumu i péče o lesní ekosystémy jsou průběžně zveřejňovány formou vědeckých a odborných publikací.

Stanovištní podmínky:

• klimatické poměry
• geologické a půdní poměry

Původní lesní ekosystémy:

• mapa rekonstruované vegetace
• soubory lesních typů
• potenciální území NATURA 2000

Biodiverzita lesních ekosystémů:

• fytocenóza
• zoocenóza

Problémy současnosti:

• zdravotní stav lesních porostů
• antropogenní faktory
• imisní zátěž
• turistický ruch
• přírodní faktory
• vítr
• introskeletová eroze
• lýkožrout smrkový
• obaleč modřínový
• škody zvěří
• hraboš mokřadní
• agresivní druhy rostlin

Pohled do historie lesních ekosystémů

Podle analýz pylu uchovaného v rašelině pokrývaly Krkonoše v boreálním období (7000 - 6000 př.n.l) převážně borové lesy a dub, lípa, jilm a lísky byly tehdy rozšířeny až do nadmořské výšky 1200 m. Ve starším atlantiku (5500 - 4000 př.n.l.) se zde objevují olše a smrk, na hřebenech Krkonoš se vyskytuje kleč. V mladším (teplejším) atlantiku (4000 - 2500 př.n.l.) byl smrk doprovázen bukem a kleč ustoupila do nejextrémnějších poloh. V subboreálním období (2500 - 800 př.n.l.) přistupuje k těmto dřevinám jedle. Z horských hřebenů mizí dřeviny stromovitého vzrůstu a na jejich místo nastupuje kosodřevina se zakrslým smrkem. Do 14. století n.l. pak již nedošlo ve složení ekosystémů k podstatnějším změnám.

Od 14. století stav lesních ekosystémů včetně jejich rozlohy a druhové skladby výrazně ovlivňuje člověk. Zpočátku byly lidské zásahy menší a souvisely převážně s pomístným dolováním a zpracováním rud. Později, v 16. až 18. století, byly mnohem intenzivnější především díky rozvoji hutnictví, sklářství a zemědělství (ve vrcholových polohách Krkonoš budního hospodářství - pastevectví).

Ve středních a východních Krkonoších byly největším zásahem do lesních ekosystémů v minulosti těžby dřeva pro potřeby kutnohorských dolů ve druhé polovině 16. století. Lesy byly zdevastovány natolik, že dodávky pro stříbrné doly (plávka dřeva po Labi a jeho přítocích) musely být v roce 1609 pro nedostatek dřeva ukončeny. Převážně holosečné těžby dřeva pro místní potřeby pokračovaly nadále.

S holosečemi souvisí nutnost umělé obnovy včetně zajišťování osiva. Jako ekonomicky nejvýhodnější dřevina byl vysazován především smrk a semena pro jeho pěstování byla po roce 1848 z velké části nakupována lacino u semenářských firem především z Rakouska. Většina původních stabilních lesních ekosystémů tak byla hospodářskými zásahy v minulosti přeměněna na vysoce labilní přehoustlé jednověké porosty smrkové, často nevhodného původu. Zvýšené množství jehličnatého opadu vedlo navíc k okyselení půdy a vyplavení živin, ke snížení mikrobiální aktivity v půdě a k hromadění surového humusu v důsledku zpomalení jeho rozkladu.

Zhoršení imisní situace v druhé polovině 20. století, působící mimo jiné i další acidifikaci půdy v důsledku kyselých dešťů a kyselé atmosférické depozice, zastihlo lesní ekosystémy Krkonoš ve stavu neschopném odolávat stresovým situacím. Proto zařadilo IUCN v roce 1984 Krkonošský národní park mezi nejohroženější národní parky světa.

Po převedení práva hospodaření v lesích Krkonoš do resortu ministerstva životního prostředí v roce 1994 došlo k zásadnímu obratu v přístupu k lesnímu managementu. Cílem se stala přeměna druhotných smrkových monokultur v lesní ekosystémy podobné původním, schopné v budoucnu samovolného cyklu obnovy, ekologicky stabilní, životaschopné za současné i předpokládané imisní situace a existenčně nezávislé na pomoci člověka.

Druhová skladba přirozená (potenciální klimax): přirozená druhová skladba podle souborů lesních typů
Druhová skladba optimální : druhová skladba přirozená upravená podle imisně ekologických podmínek a podle zónace národního parku

V prvním tisíciletí našeho letopočtu byla oblast Krkonoš pokryta rozsáhlými hvozdy. Pralesy, tvořené smrkem, jedlí a bukem, přecházely nad horní hranicí lesa v souvislé porosty kosodřeviny. Pouze na lavinových drahách, suťových polích a nejvyšších vrcholech vyrůstala bylinná vegetace. Po stabilizaci hradské správy byly veškeré hraniční lesy v majetku krále. Ve 13. a 14. století byly Krkonoše kolonizovány. Kolonisté klučili a žďářili lesy, vysušovali bažinatou půdu a přeměňovali rozsáhlé hvozdy v louky, pole a pastviny. Osídlené enklávy se prostíraly nejprve okolo zemských stezek, ale postupem času zatlačovaly lesní porosty do stále neúrodnějších a nepřístupnějších míst. S těžbou krkonošských lesů také úzce souvisí rozvoj hornictví. Počátky dolování spadají do období velké kolonizace. První písemné zprávy o důlních pracích jsou již z poloviny 13. století. Největšího rozmachu dosáhlo dolování v Obřím dole a Svatém Petru, vznikly celé hornické osady s řadou privilegií. Lesní porosty okolo dolů byly lidskou činností narušeny.

V 16. a 17. století dosáhla těžba dřeva - a zároveň devastace lesů - největšího rozsahu. Mocensko politické důvody vedly tehdejšího panovníka k tomu, aby do Krkonoš povolal řadu cizích šlechticů, kterým svěřoval nejvyšší úřady a také je náležitě odměňoval. Jedním z takto získaných stoupenců byl i hornický odborník Kryštof Gendorf, který se zasloužil o rozkvět hornictví v Čechách, zvláště na Horách Kutných. Na jeho doporučení bylo dřevo pro Kutnohorské stříbrné doly těženo v Krkonoších a splavováno až do jejich blízkosti. Specialisté odhadovali v roce 1569 zásoby dřevní hmoty zhruba na 80 let. Těžilo se holosečně na svazích hor, čímž se zamezilo zmlazení stínomilných dřevin, hlavně jedle, ale i buku, jehož porosty navíc decimovali místní uhlíři. Tak byla zničena velká většina lesů hlavně ve východních Krkonoších, takže komise kutnohorských dolů přeložila těžbu již v roce 1609do Orlických hor. Přistěhovalci z alpských zemí přinesli do Krkonoš svůj způsob života a hospodaření. Skot a kozy pásli nejen na loukách, ale i v lese či nad jeho horní hranicí, čímž bránili přirozenému zmlazování porostů. Svá sídla rozkládali, jak byli zvyklí, i mimo údolní osady.

Třicetiletá válka přinutila obyvatele Podkrkonoší, aby se i se svými stády ukryli do hor. Tak vznikla celá řada sídelních enkláv, zvláště při horní hranici lesa. Konec třicetileté války přinesl mj. i změny v držení jednotlivých panství. Nová hospodářská situace nutila obyvatele k rozšiřování chovu dobytka, který se stával hlavním zdrojem obživy. V oblasti horní hranice lesa a nad ní se začalo sklízet seno, potom následovala pastva. Brzy na to se na krkonošských hřbetech objevila i prvá stavení. Tak se začalo formovat tzv. budní hospodářství, ve kterém vrchnost brzy poznala možnost ekonomického zhodnocení horské půdy. První boudy v klečovém stupni byly založeny již v prvé polovině 17. století. Porosty kosodřeviny okolo nich musely ustoupit loukám a pastvinám. Enklávy okolo hřebenových bud markantně snížily horní hranici lesa, z 1250 m místy až na 1000 m n. m. Počátkem 19. století bylo na území panství Jilemnice, Vrchlabí a Maršov celkem 1621 bud. Připočteme-li k tomu boudy ze slezské části a panství Žacléř, dojdeme k pozoruhodnému číslu 2500. Chovalo se celkem 20 000 krav a 10 000 koz, méně pak ovcí a koní. Horská příroda byla zvláště v 18. století navštěvováno sběrateli léčivých bylin. Na polské straně Krkonoš byl dokonce založen cech laborantů, kteří ve velkém sklízeli porosty především arniky, hořců, rozchodnice růžové a dalších rostlin poskytujících medicinální drogy. Úpadek cechu laborantů nastal sice už na konci téhož století, ale mnohá naleziště vzácné květeny byla již vážně poničena.

Stav lesa na počátku 18. století byl velmi neutěšený. Ke škodám způsobeným těžbou pro kutnohorské doly se přidružily škody napáchané pastvou. Kvalitní porosty byly vykáceny na dřevo, dřevěné uhlí a popel, který byl prodáván i do Slezska. Těžba dřeva pro sklárny a železárny však systematicky pokračovala. Na konci 18. století bylo zavedeno pasečné hospodaření, úspěšně pokračovaly i zalesňovací práce. Plánovité hospodaření ovšem potřebovalo dostatek sadebního materiálu. Zpočátku bylo používáno místních semen, později byla část osiva, nakonec všechno, dováženo z Rakouska a Německa. Cizí osivo tak postupně vytlačilo krkonošský ekotyp smrku. Do Krkonoš byly introdukovány také další cizí elementy, např. modřín evropský a m. sibiřský, stromovitá kleč a limba z Alp. Většina takto založených kultur však již vymizela. Od konce 18. století začala uplatňovat svůj vliv na krajinu turistika, inspirovaná romantickými idejemi Rousseauovými. Původní sezónní boudy, sloužící budnímu hospodářství, byly přestavovány pro celoroční potřeby turistického ruchu. Zemědělské produkty i rukodělné výrobky bylo možno výhodně prodávat stále sílícímu přílivu návštěvníků. Vznikly také boudy postavené jen pro turistický ruch. Domácí výroba upomínkových předmětů z kosodřeviny nabyla takových rozměrů, že se přírodovědci začali obávat o osud zbylých porostů této dřeviny. Rostoucí návštěvnost si vyžádala zabudování řady nových komunikací, které doplnily původní síť stezek a průhonů vyšlapaných dobytkem. Byly postaveny i lanovky spojující turistická centra s vrcholovými partiemi Krkonoš. Výstavba hraničních opevnění před druhou světovou válkou hrubě poznamenala krkonošskou přírodu. Byly vysekány pruhy lesa a kosodřeviny, vybudována síť příjezdových komunikací a zákopů. Materiál na stavbu bunkrů, hlavně dřevo a písek, byl získáván z blízkého okolí. Léta okupace znamenala zvýšení těžby dřeva pro německý válečný průmysl, což vedlo v prvních poválečných letech k rozsáhlým kůrovcovým kalamitám. Razantní antropogenní vlivy se projevily na vegetačním krytu i na zvířeně, zejména velkých ptáků a savců. Pastevci skotu odedávna pronásledovali zejména vlka. Posledních osm vlků bylo zabito v Krkonoších na slezské straně v roce 1761. Poslední medvěd byl zastřelen v českých Krkonoších roku 1726, na slezské straně o deset let později. Rys vymizel na začátku 19. století, divoká kočka v roce 1896. Poslední hnízdo orla skalního bylo zničeno roku 1844. Trvalou populaci kulíka hnědého zlikvidovalo před koncem 19. století vybírání vajec z hnízd.

Dnešní stav krkonošské přírody je zásadním způsobem poznamenán zejména dvěma negativními faktory, působícími zvláště tíživě v posledních desetiletích 20. století. Jedná se o vlivy imisí a intenzivní turistickou zátěž, které působí celoplošně, k nim přistupují lokální problémy související s obhospodařováním druhotně bezlesých míst. Imise se začaly viditelně projevovat na konci sedmdesátých let, jejich působení je však staršího data a souviselo s růstem počtu tepelných elektráren v Polsku a bývalé NDR (ještě na konci osmdesátých let produkovaly 900 tisíc tun SO2 ročně). Svůj podíl však přidaly i tuzemské zdroje v České kotlině. Všeobecně známý je neblahý účinek imisí na lesní porosty Krkonoš. Na jejich rychlý rozpad měly však vliv i drsné klimatické poměry, nevhodná druhová, věková i prostorová skladba porostů a z ní pramenící změny v půdě, i celkově menší odolnost proti chorobám i škůdcům (lýkožrout smrkový, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková). Imise se tak vlastně staly spouštěcím mechanismem obnovy krkonošských lesů. V rámci tzv. imisních těžeb bylo do roku 1994 vykáceno na 7 000 ha lesa. Po roce 1991 se imisní situace sice rapidně zlepšuje, avšak acidifikace půd, vymytí živin z nich a oslabení mykorhizních vztahů nedávají přílišnou naději na rychlou regeneraci lesních porostů. Velkoplošné imisní a kalamitní těžby si vynutily používání těžké mechanizace, stavbu širokých svážnic a používání pesticidů na velkých plochách, což někdy vedlo až k nevratným škodám na přírodním prostředí hor. Rozsáhlé odlesnění ovlivnilo mj. složení fauny. Mizí lesní druhy např. hmyzožravých ptáků, ale i střevlíků, a nahrazuje je několik málo druhů volných ploch.

Co jsou to zóny v Krkonošském národním parku?

Když se procházíte po Krkonošském národním parku, narazíte v některých místech na tabule se znakem KRNAP a nápisem:

„I. zóna národního parku. Používejte, prosím, jen značené cesty a dodržujte návštěvní řád! Děkujeme Vám“

Co tyto zóny znamenají, proč existují a kolik jich vlastně je?

            Takové otázky napadnou okamžitě každého turistu. Aby nemusel složitě hledat odpověď, zde má vysvětlení.

            Území Krkonošského národního parku je podle kvality a zachovalosti životního prostředí rozděleno do čtyř kategorií:

            I. zóna  - přísná přírodní (4.503 ha)

            II. zóna - řízená přírodní (3.416 ha)

            III. zóna - okrajová / nárazová ( 28.408 ha)

            vlastní území KRNAP - 36.327 ha

            ochranné pásmo - 18.642 ha

Z Návštěvního řádu KRNAP vyplývá, že v I. a II. zóně národního parku je kromě činností uvedených v článku 2, odst. 1 navíc zákaz sběru lesních plodů a vstup mimo turistické značené cesty, popř. v zimním období mimo tyčové značení, včetně zákazu skialpinismu. Když se tedy k zákazům v článku 2, odst. 1 přidají ještě tyto, nezbývá návštěvníkovi  mnoho – může tiše projít daným územím po značené cestě. Mnohého návštěvníka napadne, cože si to na něj ti vypečení ochránci přírody, „krnapáci“ vymysleli, vždyť ono jde vlastně o diskriminaci a porušování lidských práv. A vidíte, opak je pravdou. Návštěvník by měl ocenit velkorysost, díky níž je mu umožněno vstoupit do území, která jsou živými muzei.

            V I. a II. zóně se totiž vyskytuje větší část toho nejvzácnějšího z přírodních hodnot a jevů, co tvoří raison d’etre, důvod existence národního parku v Krkonoších. Buďme konkrétní. Do I. zóny jsou zařazena území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami jako: hřebenové oblasti, ledovcové kary, lesy a louky s vysokou druhovou rozmanitostí a významné geologické útvary. Patří sem mimo jiné Pančavská a Labská louka, Lysá hora, Kotel, Vysoké Kolo, Kozí hřbety, Malý Šišák, Čertova louka, Úpské rašeliniště, Luční hora, Zadní Planina, Liščí hora, Sněžka se Studniční horou a Úpskou jámou. Tato v podstatě souvislá území jsou doplněna některými enklávami, jako je Černohorské rašeliniště, Albeřické lomy, Rýchorská květnice a prales apod. Krom jiného v těchto místech lze uvidět glaciální relikty – druhy pamatující poslední dobu ledovou,  rašeliniště a krajinu ne náhodou podobnou severské tundře, jsou zde k vidění výsledky dlouholetého působení ledu, sněhu, vody a větru na zemský povrch – charakteristické žulové skalní útvary, polygonální půdy, kary (ledovcové kotle), mury (zemní laviny), endemické (jenom na Krkonoších se vyskytující) druhy a poddruhy, např. jestřábníky, jeřáb krkonošský, zvonek krkonošský aj., z oblasti živočichů  vřetenovka krkonošská (druh hlemýždě) nebo motýl huňatec žlutopásný krkonošský.

Sluší se ještě poznamenat, že podle přísných mezinárodních regulí ochrany přírody by lidská noha neměla na území I. zóny vůbec vstoupit, protože zde má být příroda ponechána přirozenému vývoji bez zásahu lidského faktoru. Proto se také nedivte, zjistíte-li, že v některých případech se přistupuje k likvidaci turistických cest, které se jeví z ochranářského hlediska jako nežádoucí. II. zóna většinou obklopuje v širším či užším pásu zónu I. Viz mapku. Patří sem území s významnými přírodními hodnotami v oblasti horní hranice lesa a člověkem převážně pozměněné lesní a luční ekosystémy vhodné pro omezené a šetrné lesnické či zemědělské využívání. Zde se již můžete např. setkat s lesáky nebo pracovníky ochrany přírody v terénu, kteří zde někdy provádějí určité regulační a ozdravné zásahy v zájmu ochrany některých vzácných druhů či obnovy např. původní skladby porostů apod. Lze tu uvidět i pasoucí se hospodářská zvířata, jako např. na lokalitě Severka u Pece pod Sněžkou, kde chovají krávy a několik koní.

            Jsou-li v I. zóně zařízení turistická a ubytovací jen ojediněle, jmenujme Luční, Labskou, Vrbatovu a Rýchorskou boudu, Výrovku, zařízení na Sněžce, v II. zóně se vyskytuje poměrně značné množství bud, namátkou jen Vosecká, Martinovka, Petrovka, Klínovky, Rennerovky, Lyžařská, Pardubické boudy, boudy v Modrém a Zeleném dole apod. Nepovoluje se výstavba nových objektů, u stávajících pouze údržba a rekonstrukce bez zvyšování kapacity a přísně se dbá na to, aby provoz byl v souladu s předpisy o ochraně přírody a krajiny, o vodách, odpadech, ovzduší a lesích.

            III. zóna tvoří „zbytek“ území KRNAP. V uvozovkách proto, že se jedná o více než třikrát tak velkou plochu než I. a II. zóna dohromady. Tato oblast je intenzivně využívána rekreačně a turisticky, doplňkově se zde na nelesních půdách provozuje zemědělská výroba, zvláště pastevectví a sklizeň sena a hospodaří se zde v lesích při respektování specifických hledisek ochrany biologické rozmanitosti v chráněném území. Návštěvníka bude zajímat, že významnou roli při obnově imisemi postižených krkonošských lesů hrála holandská nadace Face: ročně finančně přispívala na znovuzalesnění cca 600 ha ploch. Z hlediska lesního hospodářství je také zajímavý fakt, že v posledních  letech došlo k výraznému snížení stavů spárkaté zvěře. Důvodem bylo dosažení rovnováhy mezi vysokou zvěří a potřebami a zájmy ochrany přírody, zvláště lesa. Docházelo totiž k tomu, že přemnožená zvěř působila velké škody zejména na mladých a nově vysazených porostech.

            Ochranné pásmo není vlastní součástí území KRNAP, ale tvoří jakýsi ochranný pás, který má zabezpečit území parku jako takové před rušivými vlivy. Najdeme zde hlavní rekreační a sportovní centra, jako Harrachov, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Velkou Úpu. Probíhá zde již intenzivní zemědělská činnost, především chov skotu, jsou zde i vhodné podmínky pro výrobu ekoproduktů či ekologické hospodaření.  

            Při hospodaření v lesích se maximálně využívá přirozené obnovy porostů, pro umělé zalesnění se využívá především sadebního materiálu z autochtonních, původních porostů.

             Z výše uvedeného je zřejmé, že dělení na zóny není samoúčelné, ale že sleduje maximální ochranu toho nejcennějšího, co v Krkonoších ještě nacházíme. Na druhé straně se pracovníci parku snaží zpřístupnit všechny tyto hodnoty ekologicky únosné turistice a sportu ve smyslu trvale udržitelného soužití člověka a přírody.