SKAUTSKÁ  UNIVERZITA PARDUBICE  29. KVĚTNA 2006

Ing. Tomáš  Maršík:

Aljaška :divočina kontra civilizace

(Podle dostupných materiálů zpracoval Jiří Klaban – Kyb)

1. ÚVODEM

bude snad zajímavé  napsat jak k této přednášce  vlastně došlo. Když jsem v časopise  Skauting  přečetl jednostránkové vyprávění Toma o tom jak stavěl srub v aljašské divočině, řekl jsem si, že to by přece byla krásná přednáška pro Skunipu. Na žádost o ní, poslanou  na získanou  mailovou adresu, přišla  velice rychle odpověď, překvapivě z Aljašky, nikoliv z Česka jak jsem očekával.

Z ní jsem se dozvěděl ,že Tom dělá doktorát ve Fairbanksu a nemůže tudíž přednášku přednést. Protože existovalo autorem komentované  video  o stavbě srubu, postupně uzrála představa udělat přednášku virtuálně, bez přímé účasti autora, která by byla doplněna obrázky a vyprávěním o studiu a pobytu  ve Fairbanks. Rozproudila se relativně čilá korespondence a nakonec i internetové rozhovory mezi webmasterem internetových stránek Skunipy Jarkem Klabanem v Poděbradech  a Tomem na Aljašce a výslednicí toho všeho je dnešní přednáška.

Vlastní sylabus přednášky je pak sestaven na základě Tomem publikovaných  informací na   http:// mb.horolezci.cz  a   zmíněné korespondence.

2. PRVNÍ KONTAKT S ALJAŠKOU

„Když jsem se na podzim  roku 2000 rozhodl vypravit se na Aljašku, nevěděl jsem o ní nic, kromě toho, že je tam nádherná, civilizací nepoznamenaná příroda. Vlastně ještě něco – věděl jsem, že existuje program Work and Travel a to byl rozhodující fakt.Tento program  mi umožnil celou akci uskutečnit. Neznal jsem nikoho , kdo na Aljašce byl a měl jsem hlavu plnou otázek – jaké je tam přes léto počasí, jací jsou tam lidé, jak je to s těmi medvědy, jak je tam draho, jak se tam dá cestovat…. Začal jsem shánět informace, kde se dalo – web, cestopisné přednášky, „zpovídání“ cizích lidí, kteří na Aljašce byli  A tak jsem se na  Aljašku nakonec přece jen dostal: poprvé v roce v roce 2001 jako účastník  programu Work and Travel a v roce 2002 jako turista.

3. PRAKTICKÉ  INFORMACE  PRO  WORKTRAVELISTY

Tato kapitola je určena těm , kteří mají podobné plány jaké jsem měl i já.

POČASÍ: v oblasti kde jsem pracoval ve  vnitrozemí na  východní hranici národního parku Denali, 240 mílí od Anchorage: sníh roztává v květnu, od poloviny června do konce července jsou teploty cca 15 – 20 stupňů Celsia. Sluníčko svítí často ( a to i o půlnoci). Prší celkem málo. V srpnu je obvykle zataženo, často prší , teploty 5 - 15 stupňů. V září se ochladí a na přelomu září a října začíná padat sníh.Uvnitř hornatého národního parku je chladněji. I v červnu se zde  může objevit sníh. Také zde častěji prší. Na jižním pobřeží Aljašky  (poloostrov Kenai) je tepleji, ale častěji zde prší.

OBLEČENÍ DO TERÉNU: já do divočiny vyrážel v kanadách , vojenských kalhotách (koupených v Army  Shopu ve Fairbanksu), tričku a goretexové bundě. V batohu jsem měl ještě rukavice a svetry ( vše v igelitovém pytli) Později jsem v Army Navy Store  v Anchorage koupil nepromokavé pogumované kalhoty, které byly neocenitelné. Ty jsem za mokra navlékal přes zmíněné vojenské kalhoty.

PRÁCE: většina pracovních příležitostí je v oblasti cestovního ruchu (ubytovny, restaurace,…)Já pracoval pro společnost  Denali Park Resorts, která spravuje ubytovací zařízení, restaurace, obchůdky  atd. na hranici národního parku  Denali. Dále zajišťuje autobusovou dopravu v národním parku a další aktivity např. rafting. Moje práce bylo umývání autobusů, kde jsem jako buswasher měl  7,50/hod  dolaru + bonus 0,50 /hod, který dostává každý, kdo zůstane po celou dobu na kterou je sepsána smlouva. Přesčasy (přes 8 hod. denně nebo 40 hod. týdně jsou placeny 1,5 x  (není jich moc a musí je schválit šéf)¨. Denně mi strhávali  12 dolarů za jídlo  ubytování

Další pracovní příležitosti jsou v rybářském průmyslu.Sehnat místo na lodi je náročné, dostupné je zpracování ryb na pobřeží v tzv. „řeznických linkách“, kde pracovní doba je 12 –18 hod denně a většinou 6 dnů v týdnu. Plat je 6 dolarů/hod, přesčasy se platí 1,5x. Zaměstnanci bydlí obvykle v zaměstnaneckých stanech. Informace o rybářském průmyslu a zaměstnavatelích jsou na stránkách ministerstva ryb a zvěře ( Alaska Department of Fish and Games). Sezonní práce  v ropném průmyslu je prakticky nesehnatelná.

DOPRAVA: stopování na rozdíl od ostatních států USA je poměrně bezpečné. Nečekal jsem nikdy déle než 20 min. Druhá nejlevnější doprava je autobus , 240 mílí stojí asi 60 dolarů. Vlak je drahý a na některá místa se lze dostat  jen lodí nebo letadlem.

CENY: Aljaška je dražší než spodní státy USA : toastový chléb v supermarketu 1,5 dolaru, noc v hostelu v Anchorage : 19 dolarů. Outdoorové vybavení je dražší než u nás, mimo září, kdy jsou výprodeje.

LIDÉ: jsou většinou hodní a přátelští. V létě jsou zde však i cizinci, takže v mém pokoji mi někdo ukradl 100 dolarů

DALŠÍ TIPY:

  1. ve vlhkých oblastech je spousta komárů a nezbytná je síťka přes hlavu a rukavice, což lze koupit v kdejakém obchůdku.
  2. po příletu do Anchorage do centra se lze dostat buď taxíkem za 15 dolarů nebo pěšky k autobusu (2 míle) a ten pak  stojí jen  1,25 dolaru. Blízko konečné stanice je turistické  info centrum  a také Anchorage  AYH Hostel (700 H Street).Poblíž je i banka “First Interstate“ kde lze založit bankovní účet s počátečním vkladem 100 dolarů a kde Savings account na dobu delší než 90 dní je zdarma. K účtu je vydána  ATM karta „First Interstate“ ( tedy žádná VISA apod.)
  3. plynové bomby na český vařič VAR( pasují Coleman i Primus) – v každém outdoorovém obchodě.
  4. časový posun oproti České republice je 10 hod dozadu ( u nás 18 hod = 8 hod u nich)
  5. letenka Praha – Anchorage v r. 2002: 30 000 Kč
  6. užitečné web stránky:

4. POBYT NA ALJAŠCE  V ROCE 2001

10 týdnů jsem strávil  prací v Denali National Park a potom jsem se toulal divočinou v Kenai Fjords National Park a v oblasti Chugach National  Forest.

V parku Denali jsem pracoval v příjemném kolektivu  amerických studentů. Volno jsem měl obvykle 2 dny v týdnu a ty jsem mohl trávit krásnými toulkami národním parkem. Většina parku má charakter nízkých hor  s travnatými svahy a nízkými křovisky, menšina je tvořena nížinami a řídkými lesy. Uprostřed Denali se nachází velehory s dominantním vrcholem Mt..McKinley (6193 m), nejvyšší horou kontinentu Severní Amerika.

Po skončení zaměstnání jsem se přesunul na jih na poloostrov Kenai. Zde jsem se zúčastnil plavby po Kenai Fjords National Park a během jediného dne jsem viděl opravdu mnoho : ledovce padající do moře, skalnaté břehy fjordu s vodopády, příkré svahy s vysokými stromy, tuleně, lachtany, kosatky, velrybu humpback, orly…..

I v dalších týdnech jsem zůstal na poloostrově Kenai. Nyní však v oblasti Chugach National Forest, kde jsem se svoji kamarádkou Eunsook z jižní Koreje uskutečnil nejnáročnější, ale  také nejhezčí akci z mého celého pobytu na Aljašce. Vypravili jsme se do naprosté divočiny,  kde jsme trávili nádherných 17 dnů: nejprve jsme šli pár hodin po turistické cestě z vesnice Moose Pass k jezeru  Grant Lake, poté jsme přejeli toto, sedm kilometrů dlouhé jezero na kanoi a ocitli se v totální divočině – žádné cesty, žádní lidé – jen my a ta krásná příroda  kolem nás. V prvních dnech jsme šli hustým , těžce průchodným lesem kolem divokého potoka, než jsme se dostali do hor. Dále přes hory do malebného údolí  Paradise Valley – našeho cíle. Tou samou cestou jsme se dostali zpět do civilizace.Krajina byla opravdu super  - ještě lepší  než jak jim znám z obrázků – krásná jezera , hluboká  údolí s divokými potoky, soutěsky a vodopády, husté bujné lesy s velikými stromy , ostré hory pokryté  sněhem, ledovce

Zažili jsme toho mnoho – pomalý a vyčerpávající průchod hustým lesem s křovím a spadanými stromy, přechod přes ledovec s pomocí jednoduchých „ maček“ ze dřeva , stanování na ledovci, výstup bezejmenné hory , náročné brodění silné řeky v Paradise Valley, několik setkání s medvědy….

Za zmínku stojí také běžné denní radovánky  jako vaření na ohni, šplhání na stromy kvůli zavěšení jídla z dosahu medvědů, sbírání borůvek a dalších bobulí, ranní nazouvání studených a totálně promočených bot, mušky, komáři….

       Zkrátka: jedno z nejkrásnějších dobrodružství které jsem kdy zažil.

5. SRUB  NA  ALJAŠCE

Od malička  mě zajímalo, jak na člověka působí primitivní život v nedotčené přírodě. Byl to můj dětský sen , vyzkoušet si ho na vlastní kůži a porovnat s životem v civilizaci. Chtěl jsem být schopen lépe posoudit , kolik nám toho civilizační prostředky  opravdu dávají a kolik nám berou. Nyní se můj sen stává skutečností . Je ráno 13.května roku 2003 a já sedím v letadle , které za malou chvíli přistane na Aljašce. Mám v plánu postavit v srub v divočině  a strávit v něm zimu. Před tím však mě čeká čtyřměsíční pracovní pobyt  v národním parku Denali

Když jsem byl na Aljašce poprvé před  třemi léty, seznámil jsem se s Billem , člověkem , který žije v divočině severně od národního parku  Denali.  Jeho pozemek je téměř kilometr  krát kilometr, nachází se přibližně sedm kilometrů od silnice a vede k němu krkolomná cesta.Má na něm malou farmu a políčka,ale velká část pozemku je pokryta tím  naprosto původním lesem. Když jsme se později blíže spřátelili a Bill se dozvěděl o mém dětském snu , suše prohodil: „  no tak si ten srub klidně postav na mém pozemku“. A tak jsem ho vzal za slovo.Je 17. září 2003 a já se prodírám hustým lesem a hledám vhodné místo pro stavění srubu. Zde, to je přesně ono. Také mému kamarádu Darrenovi se moc líbí. Ten totiž má náhodou měsíc volna než začne novou práci a miluje aljašskou přírodu a bude mi alespoň na chvíli dělat pomocníka.

Stavíme dva stany  a jeden velký jako skladiště, kuchyň a jídelnu zároveň.Jako spižírna poslouží jednoduchá bouda na vysokých kůlech, aby se k ní nedostali medvědi.Povolili jsme si některé umělé prostředky jako hřebíky, kamna a motorovou pilu.Neustále se ochlazuje a v noci už docela slušně mrzne.Máme však naštěstí kamna na kterých vaříme, a hřejeme se u nich, ale také na nich rozehříváme zmrzlý mech pro spárování. Je konec října a Darren odchází a s ním i pěkné počasí.Zbývá mi postavit štíty a udělat střechu. Pomocí lan a obrovského úsilí tahám sám nahoru ty těžké klády. .Můj stan zapadá sněhem  a mrzne stále více. Zažívám ve stanu nejnižší teplotu: – 42 stupňů. Spím ve třech spacácích v sobě.

Nejméně příjemné je ráno, kdy se musí vylézt ze spacáku. Při oblékání promrzlého oblečení brzy prokřehnou ruce takže  se musím vrátit do spacáku a znovu se zahřát. To se opakuje několikrát než na sebe dostanu všechny vrstvy.Ve finále na sobě mám  tričko svetr, tři fleecové bundy, péřovou bundu a navrch ještě plátěnou bundu Pak si zaběhám, rychle se nasnídám, ale než začnu jíst musím ohřát lžíci po předchozí zkušenosti s přimrznutím lžíce ke rtu. Stavba jde pomalu protože trávím hodně času aktivitami , které mě chrání před omrzlinami. Je konec listopadu a já dodělávám střechu. Potom vyrábím dveře nasazuji je a…stěhuji se ze stanu do srubu. A hned první noc klesá teplota na – 48 stupňů

Srub jsem schopen  vytopit o 30 stupňů nad venkovní teplotu takže při –45 stupních je uvnitř – 15 stupňů. Hned po tom co vyrobím podlahu podkroví se stěhuji nahoru a spím přímo nad kamny. Vyrobený stůl je pro mě vánočním dárkem, na který umisťuji vánoční stromek a také slavnostní večeři: smaženého lososa. Konečným luxusem je vyrobená židle s opěradlem.

Mezitím docházejí zásoby lososa, takže je čas jít lovit, ale zvěř  při těchto mrazech se nikde nevyskytuje.Otepluje se a já konečně chytám do pasti  nějaké zajíce. Chybí mi nějaký společník, ale jinak se mi tu děsně líbí.

Na Aljašku přichází jaro a já s jarní náladou trávím poslední měsíc ve svém srubu. Mimo výprav  s kamarády  na sněžných skútrech podnikám sám také několik  pěších výletů na sněžnicích.

Můj pobyt v divočině je u konce, chyběl mi nějaký společník ale jinak jsem se cítil výborně. Neměl jsem jediný špatný den. Svědčila mi každodenní všestranná aktivita  a překonávání problémů.Nicméně pobyt v divočině se stal trochu monotonní ,takže jsem uvítal možnost zúčastnit se výprav na sněžném skútru. Také jsem si uvědomoval jakým úžasným pomocníkem byla na příklad motorová pila, čelová baterka  nebo za deště gore-texová bunda.Bez těchto výdobytků civilizace  by se z příjemného pobytu v divočině  stalo nesnesitelné utrpení.Můj závěr z tohoto pobytu: civilizační prostředky jsou pro nás prospěšné pokud je používáme citlivě, abychom nezničili životní prostředí nám  ani budoucím generacím

6. DOKTORÁT  VE  FAIRBANKS

Aljašku jsem si zamiloval natolik, že po návratu a krátkém pobytu v České republice  jsem se rozhodl  udělat si doktorát  z elektrotechniky na univerzitě ve Fairbanks Fairbanks leží v centrální Aljašce má asi 30 000 obyvatel a je zde  nejdrsnější počasí s průměrnou teplotou  -25 stupňů. Rozloha Fairbanks je obrovská s velmi rozptýleným bydlením. Typický Fairbanksan žíje v lesích v dřevěné chatě, do které má zaveden elektrický proud, ale tekoucí voda tu  neexistuje , protože rozvod vody pro  nízké teploty  není  možný, takže si ji musí každý dovážet v kanystrech,typicky v autě. Ve Fairbanks žijí 2 typy lidí:  jednak lidé které se chovají k přírodě šetrně a uvědoměle -  ekologicky, jednak lidé, kteří jezdí ve velkých autech a vedou luxusní život bez ohledu na přírodu.

Přesto, že se to nezdá  možné, patří Fairbanks k  místům s nejvíce zamořeným ovzduším ,kde v důsledku nízkých teplot panují po většinu času trvalé inverse, které to způsobují. Takže  tématem mé doktorské práce  byla monitorace tohoto znečištění uvnitř budov, kde lidé tráví největší část svého života  Dalším úkolem pak jsou  počítačové simulace tohoto průniku a návrhy na jeho snížení všemi možnými způsoby.

V prvním roce pobytu  v roce 2004   jsem všechen svůj čas věnoval studiu potřebných předmětů a také vyučování za účelem získání financí. V dalším roce jsme získali grant na tento výzkum, takže jsem dostával plat  a nebylo třeba již vyučovat a také  jsem dokončil svoji studijní přípravu, takže jsem získal více volného času.

Aljašské prostředí skýtá velké možnosti co se týká outdoorových aktivit: pěší a vysokohorská turistika, horolezectví, rafting na divoké vodě,rybaření , lyžování, výpravy na sněžných skutrech …..V důsledku více volného času byla příležitost využívat zejména víkendů k výpravám do okolí.  V mém srubu, který leží 100 mil od Fairbanks jsem již tradičně prožil vánoční svátky a silvestrovskou oslavu jsme měli v horách v jednom teplém pramenu, což byla bomba: celý večer jsme byli ve vodě.“

Z naší korespondence s Tomem vybírám  dva jeho  příběhy z  řady outdoorových aktivit:

„ Minulý víkend (leden 2006) jsme podnikli s Marcelem- kamarádem z Brazilie třídenní  pokus o výstup na Pyramid Mountain (necelých 2000 m ) v pohoří Alaska Range.Po 15 km jízdy na lyžích po zamrzlé řece jsme  zakempovali. Druhý den při výstupu vyrážíme k vrcholu, ale po dvou hodinách Marcelo hlásí, že ztratil cit v prstech na nohou. Já si dávám Marcelovi nohy pod moje oblečení na holé břicho a snažím se je rozehřát. Docela to pomáhá.

Marcelo naléhá, že polezeme dál, ale naštěstí se mi podaří ho přemluvit k návratu do kempu. Tahle hora opravdu nestojí za to, aby člověk přišel o prsty na nohou. Rozehřívám na vařiči sníh a dávám mu do spacáku k nohám dvě plastové lahve  s horkou vodou. To zabírá.Vracíme se a ve vesnici Denali v teplé chajdě jednoho mého kamaráda prohlížíme  Marcelovi nohy: jsou vesměs bílé, jeden palec šedomodrý. Druhý den ráno jeho nohy vypadají mnohem lépe. Na dotek cítí bolest, což je známka, že se prsty zotavují.Jsme rádi, že to tak dopadlo a je to velice dobrá zkušenost.“

„ Já se předevčírem ( duben 2006)   vrátil z malé expedice.Byli jsme čtyřčlenná expedice  a jednalo se asi o 120 mil dlouhou trasu. Expedice byla skvělá a výživná. První polovinu  jsme šli po plánované trase . Terén byl všelijaký , od snadného lyžování  na hladkém ledovci až po lezení s cepíny a mačkami po strmých svazích. Pátý den jsme uvázli ve sněhové bouři před kritickým místem naší trasy : průsmykem 2500 m na posledním ledovci . Přestože, jsme ze sněhových kvádrů postavili stěny vyšší než naše stany , tak to s nimi stále pěkně lomcovalo. Po více jak ,jednom dni čekání ve stanech jsme se rozhodli pro úprk po směru větru pryč od průsmyku. Tato oblast je známa tím, že bouře trvají klidně  i týden a my jsme měli jen omezené množství jídla a paliva. Navíc i kdybychom přečkali to počasí, tak by nám lavinové nebezpečí, způsobené velkým množstvím nového sněhu, asi neumožnilo se přes průsmyk dostat. Zvolili jsme tedy únikovou trasu, která sice byla dlouhá, ale bezpečná a snadná na orientaci. Navíc tato cesta vedla do nížin, kde jsou stromy, takže i v případě , že by nám to trvalo déle  a došlo nám palivo, tak bychom mohli rozdělat oheň a tavit sníh nad ohněm, abychom získali  alespoň vodu na pití.

Úniková cesta byla náročná, obzvláště pak v nížinách, kde jsme se prodírali křovím, ale povedlo se nám dostat se do civilizace během tří dnů i když poslední den jsme šli od 7 hod ráno do 11 hod v noci. Viditelnost byla občas  nulová, ale naštěstí jsme měli GPS a šli jsme podle ní. Posledním oříškem bylo překonání jedné řeky , která proti našemu očekávání již roztávala.Proud byl poměrně silný, takže jsme se brodili v lyžařských botách a podpírali se lyžařskými hůlkami. Pak jsme se zahřáli rychlou jízdou na lyžích a po dalších čtyřech hodinách jsme konečně dorazili k silnici Do Fairbanks jsme dorazili ve čtvrtek ráno.Nevím jak ostatní, ale já jsem pak asi 24 hodin spal“.

7. Výstup na Mount McKinley.

 O něm jsme  se  dozvěděli v mailu z 29. března. ve kterém  Tom oznamuje: „Já se moc omlouvám , ale bohužel asi  nevyjde  ta audio diskuze  přes internet, kterou jsme plánovali na závěr přednášky. Jsem totiž vedoucí pětičlenné expedice na Mount Mckinley a bohužel termín výstupu vychází na 29. května  až 21. června. Doufám, že to nikterak výrazně nesníží hodnotu přednášky . A dále: „ Já si myslím, že si před expedicí na Mc Kinley klidně můžeme přes Skype  krátce popovídat jak navrhuješ.“

„ Pro zajímavost Mount Mc Kinley , také zvaný Denali, měří 6194 m a je to nejvyšší hora  kontinentu Severní Amerika. Co se týče převýšení od paty k vrcholu, tak je to nejvyšší hora na světě. Vrchol Mount McKinley, kvůli kombinaci své výšky a severní šířky  (63 stupňů) patří k místům s nejextrémnějším počasím na zeměkouli.

Jinak Mount McKinley je snad i populárnější vrchol, než Mt.Everest, takže bych typoval, že už tam nějací čeští skauti byli i když já nikoho konkrétně neznám. Na této hoře se naštěstí  dodržují mnohem čistší praktiky než na Everestu , takže veškerý odpad si člověk odtamtud musí odnést a hora zůstává na rozdíl od Everestu  čistá. Dokonce i na záchod (na velkou)

člověk chodí do malého soudku, který si celou cestu nese s sebou a pak to všechno odnese zpět do civilizace.“

Je 29.května  2006

My v Pardubicích  posloucháme  z DVD Tomovo  vyprávění o jeho aljašském snu a v tentýž den Tom zahajuje v čele pětičlenné expedice  výstup na jednu z nejdrsnějších hor světa  : Mount McKinley . To je ona třešnička, respektive veliká třešeň na dortu krásného  Tomova životního příběhu, který může být inspirací pro všechny skauty: člověk  skromný, nenamyšlený s krásným vztahem k přírodě a lidem, se schopností pohybovat se suverénně v civilizaci i v divočině, zvládat perfektně komunikaci lidskou , v cizím jazyce i počítačovou,  s vysokou vzdělanostní úrovní……

Přejeme  mnoho úspěchů, ale také chladnou hlavu v riskantních situacích, protože  život je cennější než vrchol a to nejen na McKinley.

Copyright(c) 2002-2005 J.Klaban. Aktualizováno: