KULDA/ 59
- Jitka Marková,
4. Oddíl Ústí nad Orlicí, družina Zebry Dhaulagiri 8167m (38.osmitisícovka) Zpráva o výstupu Šklebí se na mě prázdná stránka, už potřetí,
a já bych hrozně ráda začala přece jen o něco inteligentněji než nějakým
citoslovcem. Bohužel jako vždycky mě napadá pořád to samé: Uff. Nevadí, úvod by byl, snad se mi teď na něj
podaří nalepit i nějaký ten obsah… Nějakým zvláštním způsobem se mi podařilo vylézt na svou už třetí osmitisícovku a oproti předchozím dvěma to bylo zase pro změnu něco úplně jiného. Během toho necelého roku (už to, že jsem to na svůj obvyklý průměr zvládla tak rychle, je zvláštní) se mi podařilo pár věcí podařilo, ale semtam se vyskytla i nějaká ta porážka. Když jsem se občas v průběhu výstupu ohlížela za tou spouští, co jsem po sobě zanechala lezením na Dhaulagiri, nemohla jsem se ubránit pocitu, že už moc nedokážu rozlišit, co je hra a co „obyčejný“ „běžný“ život. Tak dobře se mi do něj, potvůrka, infiltrovala. V podstatě se tedy dá říct, že celá tahle zpráva vlastně nebude o tom, jak nějaká Kulda plnila úkoly do nějaké soutěže, hry nebo projektu, ale spíš o tom, jak nějaká Kulda prožila jeden rok. A jak už jsem řekla, trochu to tentokrát připomínalo tobogán. Nejdřív teda něco maličko o tom, co se
opravdu povedlo. To, co mě opravdu nadchlo a hodně namotivovalo, a co se pro mě
stalo synonymem často citovaného „vrcholového pocitu“ byla účast na letošních
„Dobrovolnících pre Tatry“ a s ní spojený výlet na Rysy. Nikdy
v životě předtím a (zatím) ani potom jsem nebyla tak vysoko, což se
projevilo třeba tak, že mě ve Pak začala škola, kde se mi oproti loňsku
dařilo o poznání líp, dokonce jsem stíhala občas i nějaký ten přivýdělek bokem.
Opravdu velké sebezapření mě stálo najít si v Brně zubařku a po dvou
letech k ní zajít na kontrolu, ale nakonec jsem to dokázala. Pochytila jsem pár
nových dovedností, ať už s počítačem, celkovým zacházením s naší
školou nebo s výrobou výrobků; pořád dost bojuju s asertivitou, ale lepším
se. Potkala jsem pár úžasných lidí, zkusila pár nových věcí, vydala dvě
cédéčka, splnila si jeden dávný sen. A pořídila jsem si morčáka :-) Byly ale i věci, které mě moc nepotěšily.
Asi nejhorší je, že některé věci dlouhodobě odkládám, i když na nich vlastně
nic není. Dost mi vadí, že od doby, kdy jsem dostala malinkého dočasného
zaracha na běhání a turistění od paní doktorky, protože si nějaký klíšťák
umanul obšťastnit mě boreliózou, jsem strašlivě zlenivěla a moc tomu sportu teď
nedávám. To je chyba. Ale jako úplně největší osobní selhání beru to, jak jsem
prošvihla letošní Skautex. Vážně nesnáším, když něco slíbím a pak to nesplním,
což se v případě Skautfestu a Skautexu stalo tuším už třikrát, letos navíc
z toho úplně nejvíc nejhloupějšího důvodu, který se dá shrnout dvěma
slovy: moje neschopnost, nerozhodnost a strach z kroku do neznáma. Nevím,
jestli by to byla nepřekonatelná překážka, že jsem zmeškala termín
přihlašování, každopádně jsem se o její zdolání ani nepokusila a zdá se, že
jsem tím hodně uškodila hlavně sama sobě. I proto jsem pojala výstup na Dhaulagiri
tak trochu i jako otázku osobní cti. Někdy v půli listopadu jsem si řekla,
že když zaberu, mohla bych to do konce ledna zvládnout. Zezačátku mi to přišlo
jako šílenství, tou dobou jsem nebyla ani v polovině, ale pořád nějaký
červík hlodal, až jsem se do toho tedy vrhla. Bylo celkem zajímavé, zkusit
překročit svůj stín a opravdu zabrat, nelézt jen pasivně, ale i podívat se sama
po nějakých nových úkolech. Nakonec jsem to tedy dokázala, ale pocit
koncentrovaného neředěného štěstí se kupodivu nedostavil na konci, ale spíš v průběhu
a to ještě jen občas. Přemýšlela jsem o tom a došla jsem k závěru, že asi
při všem potřebuju své vlastní tempo a že mě nebaví dělat něco z povinnosti,
pokud tu povinnost sama svým způsobem nepřijmu. Což je asi hlavní důvod, proč
jsem se nakonec rozhodla nepřidat se k EX 80, i když mě mrzí, že tím
zklamu některé naděje, které do mě lidé vkládali. Jak jsem se přesvědčila na
Dhaulagiri (kterou jsem pojala vlastně jako takový cvičný průzkum, jestli do
toho mám nakonec jít), když opravdu musím, dokážu mnohem víc, než bych čekala,
jenže zároveň z toho pak nemám tu správnou radost. V tuhle chvíli je
pro mě EX 80 příliš velké sousto, i když není vyloučeno, že jí časem taky
dorostu. Teď by to ale byla chyba. Abych se ale zase moc nešetřila, mám už v hlavě
takový plán, jak si tu laťku přece jen zvýšit. Ještě se musím podívat pořádně
na pravidla, jak je to s tím, že si po třetí osmitisícovce můžu část svemů
ušít na míru, a pak se na to vrhnu pořádně. Na závěr ještě pár konkrétních zážitků z výstupu
jako takového: Hodně svemů jsem získala tím, že jsem si jen započítala něco, co
jsem měla dávno splněné, třeba vedení oddílu nebo melodie a texty. Skvělý ale
byl i ten každodenní trošek, který jsem získala nějakým vlastním úsilím, třeba
památný večer, kdy to bylo pomalu na sirčičku do oka, ale já do dvou do rána
malovala obrázkový komiks o silvestrovském hledání svatého grálu (akce, kterou
jsme se s roverstvem zapsali do povědomí správců rozhledny na Andrláku tím, že
jsme v osm večer vpadli do chaty v rytířském a s dřevěnými meči
a hezky poprosili o půjčení klíčů :-). Hodně mě bavila CDčka, i když výsledku
mého snažení k dokonalosti ještě pořádný kousek chybí. Ale aspoň je to pro
mě výzva do budoucna. Dost mi pomohlo, že jsem konečně přešla na
počítačovou formu tabulek a udělala si v dokumentaci systém. Přece jen to
má něco do sebe, když přesně vím, kde co najdu. Pomáhá to pravidelnosti a předcházení
ztrátám. Objevem roku byl Autotesting. Trochu jsem
díky němu vylepšila plnění svých povinností a možná i díky tomu mi letošní
zkouškové přišlo naprosto v klidu a nemusela jsem se tolik hroutit, že nic
nestíhám. SWOT analýza a myšlenková mapa mi zase pomohly při realizaci
některých akcí jakož i při rozhodování a pořizování morčáka, který je teď jedním
z nejlepších kamarádů a účinným antidepresivem. Hodilo by se zakončit nějakým moudrem. V jedné povídce jsem četla: Yesterday is gone-forget it. Tomorrow never comes- don‘t worry. Today is here- use it!* A i když se tím občas neřídím, je fajn to aspoň vědět. Kulda
*
podle mého neumělého překladu něco jako: Včerejšek
je pryč-tak na něj zapomeň. Zítřek nikdy nepřijde-tak se ho neboj. Máš
dnešek-tak s ním něco udělej! |
Copyright(c) Skautská univerzita Pardubice 2001- J.Klaban. Aktualizováno: