Kytička (reg. č.: 82) – Eva Lukaštíková – narozena: 1987 – Ostrava
datum registrace: 23.10.2005 – konec výstupu:15.02.2006 – počet dnů výstupu: 116
e-mail: tasho@email.cz;

Broad Peak  8047m

Čas rozdávat

(31.osmitisícovka)

Pátý výstup. Není to už trošku rutina? Přiznávám, možná že z některých úhlů částečně ano. Pátá osmitisícovka už opravdu začíná pomalu tvořit malou sadu. Přesto pro mě dosažení vrcholu moc znamená a mám z něj radost. Ale není to ani tak radost jako by se mi něco podařilo dokončit. Spíše je to krásný pocit, že se mi něco daří, úspěšně rozbíhá či pokračuje.

Možná je to srovnáním s minulou horou. To byla otázka čtyř velkých akcí, čtyř skupin úkolů, přičemž každý z nich pro mě byl dost silným zážitkem. Taková kniha o čtyřech uzavřených kapitolách, z nichž každá obsahuje malý příběh. Když se podívám do tabulek Brod Peaku, žádné zvláštnosti nevidím. Přes 6600 SVM jsem získala v úkolech úplně běžných. Četba, Km, Účasti na skautských akcích, Myšlenkové mapy, Cizí jazyk aj.

Už tři měsíce, tedy dobu paralelní k výstupu, chápu, že letošní rok bude zřejmě pro mě jednou velkou zkouškou. Sítem co dokážu, na co mám a co už je naopak moc. Vím, že takto nemůžu fungovat dlouhodobě, přesto zkouším naplno a ještě o fous víc poznávat své hranice. Kromě přípravy na maturitu a vysokou, čemuž se prostě nemám jak vyhnout, jsem teď mnohem víc aktivní i ve skautu a se skauty, protože kamarády v tom nejpříjemnějším slova smyslu nestačí potkávat jen na schůzkách. Díky překrásným chvílím s jedním nebo druhým mým oddílem získávám nejen kupu svemů, ale hlavně jistotu, že život je úžasný navzdory všem překážkám.

Dvanáct a jeden rok v oddílech a rok a půl na Vrcholech mi už daly hodně. Vím, co je ryzí přátelství, vím, kde najdu pomocnou ruku, vím, že navzdory světu můžu hodně zvládnout i v oblastech, kterých jsem se vždycky bála nebo je po špičkách obcházela. Vím, že štěstí se na jednu stranu nedá koupit ani za vagóny zlata, ale na druhou stranu že leží všude okolo schované v obyčejných věcech. A myslím, že bych toho štěstí a radosti měla zase co nejvíce povracet ostatním. Vlastně žiju stále tak trochu na dluh, který chci splatit. Je totiž pravda, že radost se rozdělováním zvětšuje.

První na ráně je moje družina Smajlíci. Ani mi nedalo moc práce nadchnout je pro expediční výstup. Tak došlo k tomu, že jsem vlastní Cestu tak trochu odsunula a zautomatizovala. Hodně se teď věnuju vedení a přípravě úkolů expedice Smiling. Ačkoliv nejsem jejím členem, očekává se ode mě jako rádkyně koučing, což plním ohromně ráda. Všechny čtyři děvčata (to jest celá moje družina) jsou totiž nejen úžasné šikovné skautky, ale prostě bezedná slánka energie a nadšení a ještě jsem neobjevila nic, co by časem nezvládly. Tak se nám snad povede i dobýt společně nějakou tu horu.

Díky této expedici jsem získala hrst svemů, které jsou mi podstatně cennější než adekvátní počet v jiných úkolech právě proto, že mají přínos i pro někoho dalšího. Jde třeba o Získání kamaráda pro cestu k vrcholu nebo Mapové značky, ke kterým jsem se dostala až ve chvíli, kdy je šrotíme na družinovkách. Taky mě nutně musí zásobovat nápady, protože bez různých fint, zlepšováků a bonusů bych nezvládala ani školu ani své úkoly v oddíle.

Čím dál víc mě baví něco tvořit. V současné době mám za sebou táborové CD (kterým s dalšími věcmi jsem překvapila oddíl na Vánoční schůzce) a kalendář, který jsem naježila sama sobě. (A jak jinak asi dělá Ježíšek?) Není sice tak qalitní jako kupovaný (je udělaný tak, aby se co nejvíce podobal běžnému stolnímu kalendáři), ale mám k němu svůj vlastní nejhlubší vztah. A pokud je někdo stejný fotomaniak amatér jako já, je to perfektní využití a prezentace dvaapadesáti fotek. Otázka k zamyšlení (zcela mimo bodování, ale přesto): proč se PFka posílají jen na začátku roku? :) Zatím poslední rozsáhlá tvorba, do které jsem se konečně pustila jsou Rejstříky. Docela makačka úkol. Nestačí jen nápady, je to celkem mravenčí prácička.

Broad Peak pro mě byl začátkem a ne koncem nějaké cesty. Odrazovým můstkem. Čeká mě toho hodně a ještě něco navrch a jsem ráda, že už jsem si zvykla všechno prokládat Cestou a Svemy. Přece jen je člověk tvor soutěživý a ambiciózní a bojovat sám se sebou je, podle mě, ten nejzdravější způsob motivace. Tak doufám, že mi Kangchenjunga pomůže udržet se naživu - teda jako aktivní. Děkuju (to je to nejmenší co můžu) hlavně Kybovi, Jarkovi a pak ostatním na Cestě. Ale tentokrát taky Smajlíkům a vůbec všem skauťatům a skautiskům, protože svět je s vámi nádherný.

Naučíme-li se překonávat sami sebe v každodenních drobnostech,
je naděje, že se nám to podaří také až půjde o víc.

Klasik