Kytička/82,  Eva Lukaštíková, 1987, Ostrava,
Cesta od 1.1. do 26.3.2005  =  85 dní
Email:  tasho(zavináč)email.cz

Dhaulágiri (Bílá hora) 8167m

Aneb Opět nahoře na hoře

(25.osmitisícovka)

            Je nějakého šestadvacátého března a já jsem zjistila, že není kam šplhat. Moje tabulka mi ukázala, že kdybych nezapadala do sněhu, vlastně bych se už vznášela 7 metrů nad svou druhou osmitisícovkou. Jen mi tu chybí nějaký zvědavý novinář s otázkou: „Jaké jsou vaše první pocity?“ „Jednoduše úžasné, pane reportére.“

            Myslela jsem, že už to nebude tak dobrý pocit, jako když jsem zdolala svou první osmitisícovku. Že bude ztlumený tím, že je to druhá, že už to znám… Omyl. Jsem strašně šťastná a mám chuť psát jednoho smajlíka za druhým: tak schválně  :-) :-) :-) :-) :-) :-)…

            Jaká byla Dhaulágiri? Jiná! Jiná než Gasherbrum. Tam mě přes velkou část trasy hodila vlastně hrstka úkolů a než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem nahoře. Tentokrát jsem svemy sbírala po troškách, paběrkovala jsem. Když jsem se dostala na 6000m, dostavila se krize. Osud mi umožnil zopakovat si posledních 600 metrů. Podstatě jsem zajásala. Člověk se naučí rozlišovat pohromy na malé a velké. Co je to 600m proti 1200? Horší už bylo, odkud ty metry odečíst co se týče všestrannosti. Úkol říkal jasně: hezky si to odečti z kódu čtyřky, vybírat si nebudeš. Tím se stav v mém sloupečku „4“ stal stejně podvyživený, jako „trojka“. Zato ve „dvojce“ bylo bodíků nazbyt. Od toho dne mi v ní propadlo hezkých pár metrů, což mi moc chuti nepřidalo. S „trojkou“ a „čtyřkou“ jsem bojovala vlastně až do dneška. Možná je těch úkolů míň, možná je jen neumím spotřebovat. Každopádně jsem zůstala stát na místě a málem bych tam zmrzla.

            Za to, že jsem se zase dala do pohybu moc děkuju rovnou měrou všem, co už vylezli na nějakou horu a napsali o ní zprávu a Kybovi s Jarkem, že jsem ty zprávy na netu našla. Fakt moc díky, vám všem. Ve chvíli, kdy se objevily, jsem je zhltla a nějak jsem zase dostala „chuť žít a bojovat“. Znovu jsem prošla všechny úkoly a vrhla se do práce….

            No a teď jsem tu. A pěkně si to tu vychutnám, než se zítra pustím do další hory. A tentokrát vůbec nevím do které… ale někam polezu určitě. Už rozhodně nechci vyhodit ani jeden SVMM (symbolický výškový milimetr).

            A malá rekapitulace…

V kódu 1 jsem vpodstatě sbírala body jen na mých schodech a kilometrech. Proměřila jsem si v Ostravě cesty, „odkud kam za kolik“ a mám-li čas, chodím pěšky. Jednoho krásného dne se mi podařilo (a to mě děsně potěšilo) vyjít rovných 1500 schodů. Ve tělocviku jsme měli rozcvičku na schodech a nějak mě to chytlo… původně jsem vlastně chtěla jich ten den mít rovných 1000, ale zůstala jsem uprostřed schodiště. A jelikož jsem chtěla kulaté číslo (což konečných 1023 rozhodně nebylo), nezbývalo mi než ťapat dál.

Dvojku jsem založila na četbě (509S) a infopoli (1375S). Moc pěkné úkoly byla ale např. i setonovka.

            No a zbytek, to bylo opravdu pestré. Hrozně pěkné úkoly jsou např. Televize nebo Time manager… ouha, myslela jsem ještě nějaké, ale jaké? Mám ten pocit, že si nevzpomenu. Docela mě pobavilo, když jsem na netu našla úkoly Povolání a Mapování. Začla jsem je totiž plnit o několik dní dříve, než jsem věděla, že takové úkoly vůbec budou. Moc pěkné a užitečné.

Přišla jsem na to, že mě hrozně baví psát si svemíky do počítače (dělám takový celkový součet cca co 3-5dní, jak kdy) a hrozně mě nebaví psát si večer nebo přes den do bločku takový ten „drops“ jako modrý život, stereotyp, kilometry atp. Takže člověk to nechává den ze dne („Přece si zítra vzpomenu, co jsem dělala, ne?“) až je z toho týdenní mezera. Na některé věci se vzpomenout dá (Byla jsem ve škole, tudíž jsem nastopro musela jít alespoň na zastávku) a na některé věci se vzpomenout nedá (Udělala jsem dobrý skutek? Přečetla jsem tu stránku? – stereotyp, čtení v cizím jazyce- apod). Takže jsem si na sebe vymyslela jednoduché pravidlo: Buď si to zapíšu do zítřejšího rána, nebo si ty svému nezapočítám, ani kdybych si byla jistá na 120%. Světe div se – ono to funguje. Vlézt pod studenou sprchu a ani za to nemít bodík – to se mi totiž teda vůbec ale vůbec nechce.

            A taky budu muset poněkud vylepšit svůj Exped. Zatím by pro něj, chudáčka, bylo lepší, kdyby vůbec nebyl. Úplně ho zanedbávám, taková jsem, abyste věděli! Ale slíbila jsem mu, že pod vrcholem další hory zůstanu trčet tak dlouho, než do něj přibyde alespoň 60 pěkných stran.

            A vůbec, jdu si vybrat další kopeček! A … Kybe, Jarku a vy ostatní … díky. Držím vám všem palečky.

Jestliže znáš hlavní směr cesty, stačí, máš-li dost světla pro následující krok.

Rudolf Schmitz