KULDA/ 59- JITKA MARKOVÁ, ÚSTÍ NAD ORLICÍ,nar. 1986
Začátek expedice: 9.11. 2003
Konec expedice: 16.12. 2004  Celkem: 403 dní  
E-mail: Kuldicka(zavinac)seznam.cz (mírně nespolehlivý :o)

ZPRÁVA O VÝSTUPU NA MAKALU
(20. osmitisícovka)

  JSEM NAHOŘE!!!Tak tuhle situaci jsem si představovala celý rok, vlastně víc než rok, ale že to bude TAKOVÝ pocit, to bych neřekla ani v nejdivočejším snu. Nakonec mě teda nedostala, i když v několika momentech už to vypadalo vážně bledě :o)

  Ani vlastně nevím, jak přesně došlo k tomu, že jsem při zběžném listování časopisem našla inkriminovanou stránku. Normálně jsem Cestu k vrcholu nikdy nečetla, vlastně jsem s bídou měla povědomí o její existenci. Možná to bylo tím, že jsme na táboře hrály takovou bezvadnou hru na téma Messnerovy vrcholy. Prostě jsem se začetla a začala uvažovat... Nejdřív jsem si říkala, že to nebude nic pro mě, nejsem žádný superskaut z foglarovky, ale nakonec zvítězila ješitnost: přece nejsem žádný sádlo!V listopadu jsme si ještě s další spřízněnou dušičkou, která byla ochotná do toho se mnou jít, našly informace a krátce potom jsem se upsala  Kybovi, což se mi stalo osudným na více než dvanáct dalších měsíců. 9.11. jsem přestala odkládat a dala se chutě do díla.

  Zezačátku všechno šlo hrozně snadno, započítávala jsem si věci, které dělám naprosto běžně typu čtení, chození do školy (jo, to my co máme to štěstí, že to nemáme za rohem a můžeme si započítat kilometry, které stejně musíme ujít tak jako tak :o) a čištění zubů, bombardovala jsem Kyba dotazy, jestli tenhle úkol můžu pojmout takhle, tenhle takhle a tamten tak, na což se mi vesměs dostávalo odpovědí: můžeš, můžeš, můžeš...  Zkrátka to vypadalo, že tam jsem raz dva a ani se u toho moc nenadřu-hohó! Jenže...

  První opravdová krize přišla, myslím, někdy v únoru 2004. Už jsem vylezla docela slušný kousek, zvládla jsem několik dílčích vítězství nad svou leností a jinými ohavnými vlastnostmi jako třeba slovník mladého dlaždiče atd.,  ale najednou se mi zazdálo, že jsem nějak zpomalila... Co se to děje? A bylo to tady. Začínaly docházet úkoly, navíc jsem přestala „papírovat“ a zaznamenávat s původní pečlivostí a úvahy: „Hmmm, tak kolik jsem to vlastně ušla před týdnem v úterý???“ na sebe nedaly dlouho čekat. Takže jsem to řešila tím, že jsem si to, co jsem nevěděla jistě jednoduše nezapočítala. Další velký problém a moje metla na hodně dlouhou dobu byla všestrannost. Začalo mi být nápadné, že „jedničkové“ svemy přibývají, zatímco „trojkové“ a hlavně „čtyřkové“ chybí. Naštěstí se mi za Kybova mohutného hecu podařilo splašit cédéčko s některými novými úkoly a náměty, takže jsem se docela rozpohybovala, což mi vydrželo asi do května, kdy to zase vypadalo, že snad nedolezu. Aby toho nebylo málo, pokusila jsem svůj Osud a ten mě nemilosrdně poslal o 1200 SVM dolů („Jo, teď se hlavně musím soustředit, ať nepadne jednička. Jenom ne jednička....  JEDNIČKA!!!“ To docela naštve...) Hlavně ale ty papíry! To bylo k zbláznění: mně nedělalo problém plnit denně ty rutinní věci jako lézt místo výtahu schody a ráno se vyhrabat o čtvrt hodinky dřív a rozhýbat svou shnilou tělesnou schránku, ale narýsovat si tabulku a pak do ní nedejbože zapisovat, to byl pokaždé boj! (nebo posílat hlášení! Ono se řekne, že to nic není, nadatlovat pár řádků a odeslat. S elektronickou poštou žádný problém...Já než se pokaždé dokopala!) Vyřešila jsem to o prázdninách, kdy jsem to všechno jednoduše ve zkratce „házela“ na jeden papír (pak jsem si za tento úžasný nápad měsíc nadávala...) Výstup jsem skončila v listopadu, a skoro celý prosinec mi zabralo jenom najít všechny ty cáry papíru, udělat nové PŘEHLEDNÉ tabulky, všechno do nich opsat, zkontrolovat a opravit (když jsem zjistila, že jsem se hned zpočátku „sekla“ o deset svemů a musím to CELÉ kompletně přepsat, neznala má radost mezí. Tímto vzdávám dík osobě, která vymyslela kalkulačku...). Ale ten pocit, když jsem konečně všechno hodila do schránky, to se snad ani nedá popsat.

  Co se úkolů týče, asi nejzábavnější byl pro mě maraton. Už třeba jen proto, že se mi pak na táboře daleko snadněji lezlo do studené vody, nebo proto, že jsem vážně nečekala, že se druhý den ještě pohnu a fakt, že tomu tak bylo, byl pro mě milým překvapením :o) Asi nejmohutnější zážitek bylo běžet po skoro celodenní výpravě v 35 stupních Celsiovy stupnice s narvaným batohem po rozpáleném asfaltu v pohorkách, to fakt doporučuju :o) Taky se mi hrozně líbilo vaření a úplně nejvíc modrý život, jmenovitě kolonka „radost“- ta mi vážně nečinila problémy :o) Docela jsem si užila i život bez televize (ani mi moc nechyběla) a zkoušení různých receptů a vychytávek, které opravdu skvěle fungují. Pár lidí se naučilo uvařit vločkovou směs a jejich spotřeba je prý na mísy! :o) Co jsem ale opravdu „nedala“ byla konzumace hlemýždě. Ne, že bych nebyla dostatečné „prase“, abych ho pozřela, ale vraždit chudáka zvíře... :o) Hodně úkolů je opravdu zajímavých (cizí jazyk, reportér), ale nedostala jsem se přes fázi rozjezdu, tak doufám, že se k nim ještě donutím. Zaujalo mě i to, jak jsem se snadno dostala do děje legendy. Když se mi do něčeho opravdu moc nechtělo, stačilo říct si: „To seš  horolezec???“ a najednou to šlo... :o)

  Moje první, a doufejme ne poslední, hora, mi ukázala, že je pěkná potvůrka a že nic není zadarmo. Asi stokrát jsem si říkala, že se nějak doplazím na tuhle a na další už mě nikdo nedostane, ale... ono to člověka tak nějak chtě nechtě chytí. Navíc když jsem poznala malý vzorek společnosti, která sápe taky, a zjistila, jak perfektní lidi to jsou... Jediná věc, kvůli které skřípu zubama je, že jsem se nedostala na Skautfest... Myslím, že můžu bez nadsázky říct, že mi osmitisícovka v mnoha směrech zkvalitnila život. Zkusila jsem věci, ke kterým bych se sama jen těžko dostala, poznala jsem skvělé lidi, se kterými máme společné téma, a hlavně-zjistila jsem, že Vrcholy nejsou záležitostí elity a superskautů, jak jsem se předtím mylně domnívala, ale že je opravdu zvládne každý obyčejný smrtelník, který jen trochu zabere. Jen se dokopat a začít. Tak teď jen doufám, že moje další výzva- Nanga Parbat- padne daleko větší rychlostí.

Kulda